Pět zastavení na Blízkém východě - rok 2011

PĚT ZASTAVENÍ NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ

Prolog

A už tu máme zase další rok nového tisíciletí! A když další rok, tak taky další cesta do světa. V roce minulém jsem zamířil na Dálný východ, proč teď nezkusit ten Blízký! Že je tam trochu divoko? To je pravda, ale kdo se bojí, nesmí do lesa!! Tak hurá do Libanonu, Sýrie, Izraele a Jordánska!

Zastavení první: Libanon

Za výchozí bod své cesty jsem zvolil Libanon, ale do poslední chvíle jsem váhal, jestli tam jet, neboť nestabilní situace v zemi hrozila různými možnostmi řešení. Nakonec ale zvědavost zvítězila, a tak jsem to vzal letadlem z Prahy přes Frankfurt do Bejrútu. Přílet do Bejrútu je opravdu impozantní. Více než milionová metropole je vklíněna do úzkého pásu mezi mořem a pohořím Libanon a vysoké strmé kopce nad ním mu dodávají nádech dramatičnosti. Bejrút býval kdysi výkladní skříní oblasti, říkalo se mu dokonce Paříž východu, ale strašlivá občanská válka, trvající 16 let, ho rozbila na padrť. Od uzavření příměří v roce 1991 prošlo město rozsáhlou obnovou, a tak dnes už jsou stopy po válečných hrůzách téměř zahlazeny. Bejrút je kosmopolitní město a lidé si užívají každého dne, který mohou žít v míru. Tanky na náměstích a přesuny bojových vozidel ulicemi však dokládají, jak je situace v zemi napjatá a člověk si přitom říká, jestli válka už začala nebo teprve začne!! A tak není divu, že zahraničních turistů je v zemi jako šafránu!

Ve městě samotném mnoho turistických lákadel není, ale Národní muzeum, skvostně opravené poté, co za občanské války stálo přímo na demarkační linii a sloužilo i jako hnízdo ostřelovačů, je nyní opět v plném lesku a pokládám ho za jedno z nejlepších muzeí, jaké jsem kdy navštívil.

Z Bejrútu jsem si odskočil do Baalbeku v údolí Biqa’a. Tato oblast je baštou šítů v zemi a hlavním opěrným bodem Hizballáhu, jehož trička si můžete ve městě jako suvenýr zakoupit, neboť sotva vystoupíte z mikrobusu, hned se na vás vrhnou prodavači. Samotná cesta sem je velkolepá, mikrobus šplhá od moře až do sedla v pohoří Libanon v nadmořské výšce 1850 m. Baalbek je asi 1100 metrů nad mořem a jeho dominantou jsou antické památky. V době Římanů se jmenoval Heliopolis (Sluneční město) a Jupiterův chrám s impozantními rozměry 88 x 48 m je největším římským chrámem, který kdy byl postaven. Do dnešního dne z něho zbylo 6 sloupů, ale vedle stojící menší Bakchův chrám je na svůj věk ve výborné kondici!

Další den jsem se vypravil z Bejrútu na sever. Druhým největším městem Libanonu je Tripolis (Trablus). Město je proslulé výrobou mýdel, které si můžete zakoupit v Mýdlovém domě (Khan as-sabún). Kromě toho je to také pěkně divoké město, demonstrace a občasné bojůvky jsou zde běžné a ještě v roce 2008 zde vyhodili několik autobusů do povětří. Ale při procházce zdejšími súky či při pohledu z citadely St. Gillesa na nádheru okolní přírody rozhodně budou obavy z možných rizik utlumeny.

Na polovině cesty mezi Bejrútem a Tripolisem leží Jbeil, tedy starověký Byblos. Zdejší archeologické naleziště je památkou na různé historické epochy - od Féničanů, přes Řeky, Římany až po Křižáky. Ti všichni zde zanechali své stopy, což místu dodává zvláštní ráz. A původní fénický přístav je v provozu dodnes! Kousek od Tripolisu leží Jounieh, mondénní letovisko, kam jezdí bohatí šejkové z Emirátů utrácet peníze v proslulém Casino du Liban, ale pro normální smrtelníky se zde nabízí možnost výjezdu kabinkovou lanovou dráhou na horu Harissa, kde se nachází Notre Dame du Liban (Panna Marie libanonská), nejvýznamnější křesťanské poutní místo Libanonu. Kromě duchovního významu je také místem s fascinujícími rozhledy na dlouhé úseky libanonského pobřeží.

Zastavení druhé: Sýrie

Z Bejrútu jsem to vzal nejkratší cestou do Damašku, takže jsem si zopakoval průjezd pohořím Libanon, údolím Biqa’a, a pak pokračoval do Antilibanonu. Damašek je údajně nejstarším hlavním městem světa a opravdu má, co nabídnout. Mimochodem, název Damašek pochází od látky, nikoli naopak! Původně se totiž jmenoval Aš-Šám, což se v hovorové řeči používá dodnes. Dominantou města je úchvatná Umájovská mešita, která zde "vládne" již od roku 795. Původně sloužila současně jako mešita i křesťanský kostel. Ne vždy se muslimové s křesťany nebyli schopni domluvit! Mezi spoustou starých paláců vyniká Al-Azem, v němž je solidní Muzeum lidových tradic, palác samotný by však byl zajímavý i bez exponátů. A nádraží slavné poutnické Hejazské dráhy je sice architektonicky zajímavé, ale nevedou k němu koleje! Byly vytrhány a vlaky odjíždějí ze vzdáleného nádraží Al-Qaddam na předměstí. Představitelé Brna by si sem rozhodně měli zajet na exkurzi!! Podobnost nikoli náhodná!

Vlaku jsem z Damašku použil k celonoční cestě k Eufratu. Lůžkové vozy z produkce vagónky Bautzen v bývalé NDR fungovaly spolehlivě a příjemné cestování se spolucestujícím z Qamišli v Kurdistánu bylo doplněno ochutnávkou jejich tradičních pokrmů. Vystoupil jsem ve městě Deir az-Zor, které není zajímavé ničím, ale protéká tudy Eufrat a vidět tuto řeku bylo jedním z cílů cesty. A dá se odtud dobře cestovat autobusem do Palmyry. Cestování hromadnou dopravou znamená vždy nejdříve zaregistrovat pas a teprve poté si lze koupit lístek. Takže v zemi vědí o každém vašem kroku! A v Deir az-Zoru to bylo ještě vylepšeno o povinnou kontrolu na policejní stanici. Teprve s potvrzením od policie bylo možno nastoupit.

Palmová oáza Palmyra (dnes se jmenuje Tadmur) je perlou Sýrie. Antické chrámy rozeseté na ohromné ploše dokazují, jak bylo toto město, vydělávající na doprovázení karavan přes poušť, kdysi bohaté. Baalův chrám, 1250 m dlouhá hlavní třída, agora a divadlo, to vše tady v poušti zůstalo po předchozích generacích. A křižácký hrad na kopci je třešničkou na dortu.

Z Palmyry jsem přes Homs pokračoval do Lattakie. Lattakia, kosmopolitní město v zeleni, je největší syrský přístav, ale hotel Safwan do této idyly rozhodně nezapadal. Ještě, že jsem tu byl jen jednu noc! Nedaleko od města leží obec Rás Šamrá, kde se nachází další z archeologických lokalit - Ugarit. Místo není příliš zajímavé na pohled, ale jeho historický význam je obrovský. Byla zde nalezena deska s nejstarším známým písmem na světě (cca 1400 př. n. l.) a také nejstarší hudební záznam v historii.

Železniční trať z Lattakie do Aleppa je opravdu krásná. Prochází hřebenem hor oddělujících pobřeží od vnitrozemí. Zdejší tunely a viadukty jsou chloubou syrských železnic. Aleppo (v originále Halab) je druhým největším městem Sýrie. Dominuje mu ohromná citadela na vršku nad městem, ze které je opravdu zajímavý rozhled. Kam oko dohlédne, jenom samé domy... Dalšími zajímavostmi jsou místní Umájovská mešita a rozsáhlá křesťanská čtvrť Al-Jdeida s maronitskou katedrálou v čele. Obrovské množství aut v ulicích působí značné problémy. Smogová situace způsobila, že zde bylo nedýchatelně a prach byl v očích i ústech. Asi meteorologický ústav zapomněl vyhlásit signál regulace!

Město Hamá na řece Orontes je jedním z nejkonzervativnějších v zemi. Je to vidět na ženách, které zde chodí více zahaleny než jinde. Po bojích v roce 1982 tu mnoho památek nezbylo. Velká vodní kola, zvaná norias či núáir, která kdysi sloužila k zavlažování, jsou ale bezpochyby jedním ze symbolů celé Sýrie. Nedaleko odtud se nachází křižácký hrad zvaný Crac des Chevaliers nebo též Kalaat al-Hosn, zařazený na seznam kulturního dědictví UNESCO. Místo je proslulé nádhernými výhledy, ale v době mé návštěvy zde bylo tak hnusně, že málem si člověk musel dát do kapes závaží, aby jej vítr neodnesl až tam za hory, tam za obzory..

Zastavení třetí: Jordánsko

Z Hama jsem pokračoval znovu do Damašku. Zde jsem opět (stejně jako při prvním pobytu ve městě) povečeřel v restauraci Al-Kamal, vyhlášeném místním podniku. Oáza klidu v centru města s číšníky ve stylu slavného Funésova filmu Grand restaurant pana Septima působila jako balzám na duši. Další ráno jsem vyrazil autobusem do Ammánu, hlavního města Jordánska. Je to sice pouhých 200 km, cesta ale trvala více než 5 a půl hodiny. Řidiči tuto cestu berou jako výlet za hranice všedních dnů a využívají ji k nákupům. Och, proč jsem nejel servisním taxíkem!

Ammán je moderní hlavní město, založené původně na sedmi vršcích (dnes jich okupuje šestnáct) a za římské éry se jmenovalo Philadelphia. Na tuto epochu zde zbyly památky v podobě citadely a velkého divadla, jinak zde ale moc zajímavostí není. Je to však velmi příjemné a na poměry arabských zemí nezvykle kultivované město! Holt, teorie osvíceného diktátora v praxi!

Autobus do jordánského Nazarethu vyrazil z Ammánu včas, ale hraniční přechod Jordan Valley mi cestu značně zkomplikoval. Díky složitým vztahům v oblasti znamenala moje libanonská a syrská razítka v pase sáhodlouhý výslech o všem - od jmen tatínka a dědečka přes náboženskou příslušnost až po plánovaný program v Izraeli - a poté ještě mnohem zdlouhavější čekání na souhlas ministerstva vnitra s mým vstupem do Izraele. Ten sice po téměř dvou hodinách dorazil a v mém pasu se skvělo izraelské vstupní razítko, autobus byl už ale někde za horama. A tak nezbylo, než do Izraele vyrazit taxíkem.

Zastavení čtvrté: Izrael

Když jsem tedy konečně dorazil do Izraele, mojí první zastávkou byla Haifa. Nejvýznamnější izraelský přístav je situován v překrásné poloze mezi mořem a horami. Zahrady Baha’i - nejposvátnější místo stejnojmenného kultu - jsou jako z jiného světa. Křesťanské poutní místo Stella Maris (Hvězda moře) se stejnojmennou lanovou dráhou a pohodová, uvolněná atmosféra, dělají z tohoto města jedno z nejkrásnějších na světě, které jsem kdy navštívil.

Z Haify je to jen něco přes hodinu vlakem do Tel Avivu. Ten je přísně moderním městem se spoustou mrakodrapů a pohodovou náladou. Je také mezinárodně uznávaným hlavním městem a sídlem většiny velvyslanectví (Jeruzalém, který má oficiálně tento statut, svět za hlavní město neuznal, neboť jeho východní polovina dle rezoluce OSN Izraeli nepatří a je jím v podstatě okupována). Na mrakodrapu Azrieli Center je ve 49. patře vyhlídková plošina a z ní se otevírá nádherný výhled na polovinu Izraele. Než vás sem ale pustí, musíte projít bezpečnostní kontrolou. "Do you have a gun?" (Máte zbraň?), ptá se ochranka. Odpovědět žertem "ano" jsem si ale netroufl..

Za další hodinu a půl jsem v Jeruzalémě. Toto "věčné město" je posvátným místem židů, křesťanů i muslimů, a tak je zde stále plno turistů. A k vidění je tu opravdu mnohé. Staré město, rozdělené na Arménskou čtvrť, Křesťanskou čtvrť, Židovskou čtvrť a Muslimskou čtvrť, v sobě skrývá památky vztahující se ke kořenům naší víry a kultury. Na hoře Golgota, kde měl být ukřižován Ježíš Kristus, stojí Chrám Božího hrobu. Jeho "osvobození" z rukou muslimů posloužilo jako záminka ke křižáckým válkám. A co je ještě zajímavější - dnes se o tento křesťanský kostel starají - muslimové! Křesťanské církve se totiž nedokázaly dohodnout, které jejich denominaci by měl patřit! Via Dolorosa, po které nesl Kristus svůj kříž, prochází Starým městem od východu na západ a po cestě ji lemují jednotlivá zastavení křížové cesty. Hora Olivová (též Olivetská) s Getsemanskou zahradou, kde se Ježíš modlil před svým zatčením, a nádherným ruským pravoslavným chrámem svaté Máří Magdalény, působí od bran Starého Města vskutku impozantně. Hora Sion je nejen podkladem pro název hnutí Sionistů, ale i místem Poslední večeře Páně, kterou připomíná zdejší chrám Coenaculum. Jádrem Starého města je pak Chrámová hora, kdysi nejposvátnější místo Židů, protože zde stál tzv. "Druhý chrám" se "Svatyní svatyň". Chrám srovnali se zemí muslimové při dobytí Jeruzaléma a na jeho místě postavili Skalní chrám a mešitu Al-Aqsá, které tam stojí dodnes. Z původního židovského chrámu zbyla jen Západní zeď, k níž chodili Židé plakat nad zničením svého posvátného chrámu, a proto se jí začalo říkat Zeď nářků. Dnes je zde synagoga pod širým nebem.

Ze zcela jiného soudku je Yad Vashem v západním Jeruzalémě. Památník obětí holocaustu je důstojným místem, kde vzdát hold obětem nacistických hrůz. Kromě Sálu paměti s věčným ohněm a jmény všech koncentračních táborů, v nichž židé trpěli, zanechává nejsilnější dojem památník dětských obětí, z něhož odchází bez slz v tváři jen málokdo.

Z Jeruzaléma jsem pokračoval autobusem přes Západní břeh Jordánu, kolem Mrtvého moře, do Masady. Tato pevnost na skále nad Mrtvým mořem vstoupila do historie tím, že když se ji snažili v roce 66 dobýt Římané, spáchali poslední židovští obránci hromadnou sebevraždu pod heslem: „Raději zemřít než padnout do otroctví". Když dobyvatelé pronikli do pevnosti, nalezli zde jen 952 mrtvá těla. Dnes se sem dá vyjet moderní visutou lanovou dráhou, která je kuriózní tím, že její horní stanice je v nadmořské výšce pouhé 33 m. Ta dolní je totiž 257 m pod hladinou moře.

Přímá autobusová linka do Eilatu projíždí opravdu pustou krajinou bez větších sídel, dokud nedosáhne svého cíle na pobřeží Rudého moře. Eilat je vyhlášeným letoviskem a lze odtud pokračovat do Egypta přes hraniční přechod Taba anebo do Jordánska přes přechod Arava. Sem zamířily kroky mé..

Zastavení páté: A zase to Jordánsko

Hned za hranicí leží Aqaba, jediné místo, kde má Jordánsko přístup k moři. Je to typické letovisko plné zahraničních turistů, ale nálada je tu pohodová.

Jinak je tomu ale v proslulém archeologickém parku Petra. Nehorázně předražené vstupné pro cizince 50 dinárů (cca 75 USD !!!) je padesátinásobkem toho, co platí místní. V této ceně nejsou zahrnuty téměř žádné služby, takže mně v této souvislosti napadá jediný výraz - nehorázná zlodějina! A navíc, uvnitř areálu jste neustále terčem útoků místních prodavačů, majitelů oslů, koní či velbloudů a bohužel často i dětí, které místo chození do školy žebrají od turistů peníze. Každé dva kroky slyšíte: "Donkey ride, yes!!", "Good price", "Look here" a co já vím, co ještě. Prostě, Petra měla být zlatým hřebem cesty, ale místo toho se stala pro mě symbolem úvah nad tím, zda turismus (zejména ten masový) přináší místním lidem to dobré, či spíše to špatné. Vede k odrození od zvyklostí, od tradiční pohostinnosti a mění tyto národy v hyeny, snažící se vylámat z turisty peníze za každou cenu.

Při odjezdu mě ještě navíc nevzal autobus, protože měl plno, a nezbylo tedy nic jiného, než na letiště v Ammánu dojet taxíkem. Naštěstí se ale takových nešťastníků našlo v místě povícero, a tak cesta taxíkem nakonec vyšla levněji než tím plánovaným busem..

Epilog

Letadlo do Frankfurtu doletělo včas a já jsem si ještě odskočil vlakem do nedalekého Luxemburgu. A rozhodně jsem nelitoval! Krásné, klidné město v pěkném prostředí s katedrálou, viadukty a moderní čtvrtí evropských institucí - Kirchberg, se stalo opravdovým zlatým hřebem mé cesty. A protože letadlo a vlakové spoje k domovu fungovaly spolehlivě, potvrdilo se staré známé rčení - konec dobrý, všechno dobré. A jak praví klasik ve své básni: Cestička k domovu, známě se vine, hezčí je, krásnější, než všechny jiné. A kdybych ve světě, bůh ví, kde býval, na cestě k domovu, vždy bych si zpíval!

František Brachtl