CESTOU PO JIŽNÍ JIŽNÍ AMERICE
Jižní Amerika je fascinující oblast. Když jsem v roce 2004 navštívil Brazílii, byl jsem nadšen. Ze zdejšího uvolněného životního stylu, přírodních krás a příjemných lidí. Když jsem k tomu přidal dětský sen - projet dříve nejvýše položenou železnici světa v Peru - rozhodl jsem se po necelých deseti letech znovu Jižní Ameriku navštívit. A pojal jsem to jako okruh jihem - takže opravdu po jižní Jižní Americe.
ZASTÁVKA PRVNÍ - URUGUAY
Za počátek cesty jsem zvolil Montevideo - hlavní město jedné z nejmenších zemí Jižní Ameriky. Přesto je Uruguay dva a půlkrát větší než Česká republika. Montevideo znamená v překladu "vidím horu" a název údajně pochází od zvolání jednoho z námořníků, který po dlouhé plavbě přes oceán spatřil onen 121 m vysoký vršek, na kterém nyní centrum města leží. Vstupní branou do země je zdejší letiště Carrasco, které má zbrusu novou odbavovací halu a je velmi moderní. Montevideo je velikostí srovnatelné s Prahou, ale mnoho turistických zajímavostí tu nenajdeme. Je to však velice příjemné a upravené město. Jeho dominantou je Palácio Salvo, které v době své výstavby ve 20. letech 20. století, bylo nejvyšší budovou Jižní Ameriky. Zdejší divadlo - Teatro Solis - je výstavní budova, kterou si lze prohlédnout v rámci prohlídky s průvodcem, kterou nabízejí denně, a to ve španělštině, portugalštině a angličtině. Já jsem byl na prohlídce anglické, a protože jsme si tento jazyk vybrali pouze dva, bylo to jako privátní exkurze. A pokud by vám hrozilo, že v důsledku cesty do světa přijdete o svůj oblíbený přenos z Metropolitní opery - nezoufejte! I zde tuto možnost máte!
V Uruguayi (až na jedinou výjimku) neexistuje osobní železniční doprava, proto se po zemi cestuje převážně autobusy. Ty dálkové jsou, jako konečně v celé Jižní Americe, velmi pohodlné. Cesta do přístavu Colonia del Sacramento, na březích Río de la Plata, trvá dvě a půl hodiny. Colonia - jak se zkráceně běžně nazývá - je bývalou portugalskou kolonií z doby bojů o nadvládu nad touto obastí mezi Španěly a Portugalci. Dnes je to příjemné dvacetitisícové město, jehož historické centrum je zařazeno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Jsou zde dlážděné ulice, spousta zeleně a řada historických domů. Pro hezký výhled je možno se vyšplhat na zdejší maják (Faro), který v noci slouží stále svému účelu, ale ve dne je využíván jako vyhlídková věž. Ceny jsou zde ovšem tvrdě turistické, takže se docela prohnete! A obecně platí, že Uruguay a Argentina jsou velmi drahé země! Colonia je také významným přístavem, který denně spojuje řada lodních spojů s Buenos Aires na druhém břehu Río de la Plata. Mnoho návštěvníků Buenos Aires je využívá k jednodenním výletům na druhý břeh estuáru. I já jsem tuto cestu pro pokračování své pouti zvolil. Rychlý katamarán Juan Patricio zvládl trasu mezi Uruguayí a Argentinou za pouhou hodinu.
ZASTÁVKA DRUHÁ - ARGENTINA
Argentina odvozuje svůj název od stříbra (latinsky argentum), její hlavní město Buenos Aires pak z námořnické terminologie ("dobré větry"). Je to megalopole s téměř 13 miliony obyvatel, což je tedy více, než má celá naše republika. Přesto je to město povětšinou upravené a s ohledem na svoji velikost i velmi bezpečné. Centrem prochází Avenida Florida, dlouhá pěší zóna, v jejímž centru se nachází slavné nákupní středisko Galerías Pacífico, něco jako moskevský GUM. Hlavní dopravní tepnou města je Avenida 9 de Julio, která je se svými čtrnácti jízdními pruhy považována za nejširší ulici světa. Přímo na této třídě stojí zdejší slavné Teatro Colón, nádherná stavba italského architekta Tamburiniho z přelomu 19. a 20. století, kterou lze rovněž navštívit s průvodcem. A stojí to za to! Hlavní náměstí, Plaza de Mayo, je domovem dvou významných objektů. V paláci Casa Rosada je sídlo argentinských prezidentů, a v jeho suterénu je rovněž známé muzeum. Druhým významným objektem je Catedral Metropolitana, která připomíná spíše antický chrám než katedrálu, jak ji známe u nás, byla však působištěm arcibiskupa Jorgé Maríi Borgoglia, který byl v roce 2013 zvolen prvním papežem, pocházejícím z Jižní Ameriky, a přijal jméno František. V katedrále jsou na tento fakt patřičně hrdí a je možno zde získat řadu suvenýrů s papežovou podobiznou. Díky dobrému systému metra je cestování po Buenos Aires hračkou, a tak je možno bez problémů navštívit i zdejší zoologickou zahradu ve čtvrti Palermo, která je sice na naše poměry lehce zanedbaná, ale je v krásném prostředí a její návštěva je balzámem na duši v ruchu tohoto hektického velkoměsta.
Z Buenos Aires jsem pokračoval daleko na jih - na Ohňovou zemi. Tierra del Fuego, jak se nazývá ve španělském originále, je největším jihoamerickým ostrovem a od pevniny ji odděluje známý Magalhaesův průliv. Ohňová země je rozdělena na část chilskou, která leží na západě a je větší, a na část argentinskou. V té je největším centrem Ushuaia - nejjižnější město světa. Kdysi to byla trestanecká kolonie, ale dnes je to šedesátitisícové město na březích kanálu Beagle, v malé zátočině pod nádhernými zasněženými horami, chráněné před studenými větry, které jinak oblast sužují. Nejvýznamnější atraktivitou pro turisty v samotném městě je Museo Marítimo (námořní muzeum), nacházející se v budově bývalé věznice, jejíž zřízení bylo impulsem k založení celého města. Ty největší zajímavosti leží ale za branami města. K západu, až k chilské hranici, se táhne Parque Nacional Tierra del Fuego, zdejší národní park, jehož osou je řeka Río Pipo. Parkem prochází nejjižnější železnice světa, které se zde říká Tren del Fin del Mundo (Vlak konce světa). Trať kdysi sloužila pro svoz vytěženého materiálu do města, ale dnes, v poněkud zkrácené podobě, slouží turistům. Je to však, s ohledem na délku cesty, bezpochyby nejdražší vlak, kterým jsem kdy jel, protože za 14 km cesty zaplatíte v přepočtu neskutečných 600 Kč. Z Ushuaii je také možno navštívit první farmu, která kdysi na Ohňové zemi vznikla a jmenuje se Estancia Haberton. Součástí návštěvy je i výlet na nedaleký ostrov Isla Martillo, kde se nachází hnízdiště tučńáků magellanských a tučňáků oslích. Když jsem zde však byl já, tak se zde nacházel i jeden kus tučňáka císařského, který normálně žije jen v Antarktidě. Jak říkali místní - zřejmě přijel na návštěvu! Opravdu to stálo za to!
Z Ushuaii jsem chtěl pokračovat do Chile - do Punta Arenas. Avšak mimo hlavní sezonu jezdí autobusy jen zhruba dvakrát týdně, tak nezbylo, než to vzít letadlem dpřes Buenos Aires do Santiago pro napojení na původně plánovanou trasu. Ale nelituji! Přelet letadlem přes Andy mezi Buenos Aires a Santiagem, to je vpravdě nádherná podívaná!
ZASTÁVKA TŘETÍ - CHILE
Chile je opravdu zajímavá země - svým tvarem připomíná nudli - je dlouhé a úzké. Hlavní město Santiago (což je zkomolenina od San Diego = Svatý Jakub) je velké - má 6,5 milionu obyvatel, je to moderní město evropského stylu s kvalitní sítí metra, ale mnoho zajímavostí tu není - většina jich spadla při různých zemětřeseních, které jsou v Chile jevem častým. Něco však přece - je zde koloniální katedrála a vrch Cerro San Cristóbal - poutní místo se sochou Panny Marie, kam vede stařičká pozemní lanová dráha z roku 1925 a z vrcholu se nabízí nádherný výhled na toto město pod Andami.
To nedaleké Valparaíso je mnohem menší, ale jeho historická hodnota byla oceněna organizací UNESCO, která jej začlenila na seznam světového kulturního dědictví. Je to významný chilský přístav, který se nachází v nádherné poloze na strmých vršcích nad Tichým oceánem. K jejich zdolání obvykle slouží celá řada historických výtahů (přesněji tedy pozemních lanovek), z nichž některé jsou v provozu již celých 140 let. Ale já jsem měl smůlu - "Paro nacional indefinido" (neomezená národní stávka), do které vstoupili zaměstnanci měst a městských organizací, způsobila, že nefungovaly nejen městské úřady, nesvážel se odpad, ale nejezdily ani tyto výtahy. Naštěstí to byla jediná stávka, která se dotkla mojí cesty, což lze považovat za úspěch, neboť stávky jsou v Jižní Americe národním sportem! Součástí dědictví UNESCO je také historická městská trolejbusová linka se starými trolejbusy z roku 1951, která stále naplno slouží občanům i návštěvníkům města. Tu provozuje soukromá společnost a tak jezdila normálně. Aspoň něco!
Pouhých 10 km podél pobřeží Tichého oceánu leží moderní a módní město Viňa del Mar, kde se koná i jeden z turnajů ATP. Asi by se zde líbilo milovníkům vína, neboť jeho název znamená vinice u moře. Z Valparaíso sem lze dojet také zajímavou příměstskou železnicí, zvanou Metro-Valparaíso. Klasické jízdenky zde ale neobdržíte. Jezdí se zde výhradně na čipové karty. takže si musíte jednu koupit, nabít a pak vyrazit! Je pravda, že pro jednu cestu tam a zpět se to opravdu nevyplatí, neboť samotná karta stojí víc než jízdné tam a zpět dohromady, ale pro železničního fanouška není frekventovaný a levný autobus tou pravou alternativou! Takže koupit kartu, nabít a vyrazit! Ve Viňa del Mar je vynikající muzeum Francisco Foncka s expozicí o Velikonočním ostrově, který Chile patří. A socha "moai", která sem byla z ostrova dovezena v roce 1951, stále stráží vchod! Sotva však co překoná nádhernou procházku po Avenida Perú po nábřeží Pacifiku. Ale i zde je vidět, že zemětřesení a tsunami jsou zde běžné - všude jsou značky ukazující únikové cesty pro případ vydání výstrahy před tsunami.
Moje cesta pokračovala k severu. Autobusem do Santiago je to kousek a jistě zaujme, jaká pozornost je v nich věnována bezpečnosti provozu. Na ukazateli ve vozidle se pravidelně objevuje údaj o době řízení řidiče (nesmí přesáhnout 5 hodin) a rychlosti jízdy (max. 100 km/h). Při překročení rychlosti se okamžitě rozezvučí siréna a řidič ihned zpomalí. Na každém sedadle jsou navíc pro cestující informace a telefonní kontakty na orgán dohledu, kam mají cestující v případě porušování předpisů při řízení zavolat. U nás si to asi dovedeme jen těžko představit!
Ze Santiaga do Calamy - centra pouště Atacama, a také významného etapového bodu současné jihoamerické verze Rallye Paříž - Dakar, je to letadlem něco přes dvě hodiny. Odtud je to ještě 100 km autobusem do hlavního zdejšího turistického střediska - San Pedro de Atacama. Toto pětitisícové město ve 2.400 m nadmořské výšky, či vlastně pouštní oáza, má zajímavé archeologické muzeum, věnované zdejším původním obyvatelům, tzv. Atacameňos, a před ním stojí "solmafora" - semafor, ukazující intenzitu slunečního záření, a na zavěšené tabulce pod ním si lze najít, jak špatná situace zrovna je. V mém případě to byla ta úplně nejhorší varianta s doporučenou dobou pobytu na přímém slunci jen 10 minut. A je pravda, že i když ve stínu bylo jen asi 24 stupňů, na slunci to byla výheň pekelná!
San Pedro de Atacama je především ale východištěm k přírodním krásám v okolí. Největší z nich se nachází 95 km vzhůru po prašné cestě ve velké nadmořské výšce 4.320 m. Geysers del Tatio jsou nejvýše položeným geotermálním polem na světě. Zdejší gejzíry netryskají do závratných výšek, spíše jen bublají u země, ale kouř z nich stoupající působí v mrazivém ránu jako z pohádky. Jezdí se sem opravdu časně, ze San Pedro se vyjíždí již ve 4:30, aby se ke gejzírům dojelo za svítání, kdy je zde ještě velký mráz (při našem příjezdu -9 stupňů) a krajina je nejpodmanivější. Jak se postupně otepluje, je kouř z gejzírů stále méně a méně výrazný, takže efekt už není takový, ale zase se můžete vykoupat v termálním prameni (kolikrát se to člověku povede v takové nadmořské výšce). Cestou zpět do San Pedro pak můžete obdivovat zdejší úchvatnou krajinu v plné kráse a seznámit se i se zdejšími obyvateli - vikuňami, či plameňáky andskými.
A moje cesta pokračuje dále, tentokrát do Peru. Z Calamy to zatím nejde přímo - je tu jen maličké letiště bez celní a pasové služby, a tak se musí velkou oklikou přes Santiago na mezinárodní let do Limy. Ale co není, by brzy mělo být. V Calamě se staví nové moderní letiště, které by mělo mít i mezinárodní status, tak třeba v blízké budoucnosti nebude 2500 km dlouhý zálet do Santiaga již nutný!
ZASTÁVKA ČTVRTÁ - PERU
Peru je nejzápadnější zemí Jižní Ameriky a je to země turisticky mimořádně atraktivní. Přesto bylo po dlouhá léta cestování sem vysoce rizikové, díky působení zdejší teroristické skupiny Sendero Luminoso (Světlá stezka). To už je naštěstí minulostí, takže dnes se dá do této země cestovat bez zvláštního rizika.
Já jsem svůj zdejší pobyt začal pěkně zostra. Po pozdním večerním příletu a přenocování v Limě jsem hned vyrazil na vlak. A byla to právě tato trať, která byla mým dětským snem a hlavním impulzem k návštěvě Jižní Ameriky. Železnice Central, jak se lidově nazývá (oficiální název je Ferrocarril Central Andino, tedy Železnice středních And), byla po téměř sto let nejvýše položenou železniční tratí světa. V roce 2005 byla sice v absolutní hodnotě nadmořské výšky překonána železniční tratí do čínské Lhasy, ale i tak je trať Lima - Huancayo stále železnicí s největším překonaným výškovým rozdílem. Vychází z přístavu Callao, tedy v podstatě z úrovně moře, a po 172,7 km dosáhne vrcholového bodu v tunelu Galera v úctyhodné nadmořské výšce 4.786 m. Její stavba probíhala v letech 1870 - 1908 a spojena je se dvěma muži - Polák Ernest Malinowski byl projektantem, a Američan Henry Meiggs stavitelem. Ten se při stavbě řídil heslem "kam můžou lamy, tam může i vlak" a nakonec dosáhl jeho naplnění. Stavba to byla extrémně náročná. Pro zdolání obrovského výškového rozdílu na tak krátké vzdálenosti museli stavitelé vybudovat 69 tunelů, 58 mostů a také 6 dvojitých a jednu jednoduchou úvratí. Nakonec se vše podařilo, a tak již více než sto let svážejí vlaky vytěženou rudu a další suroviny přes hory k oceánu. Na trati fungovala dříve i osobní doprava, ta však byla v roce 1991 zastavena (konkurence autobusů je příliš silná), ale po několika letech došlo k obnovení alespoň příležitostné dopravy turistické. Nyní jezdí vlak osobní přepravy zhruba šestkrát ročně, zpravidla v období různých svátků. Já jsem jel vlakem dušičkovým. Před sedmou hodinou ranní se prostranství před výpravní budovou zastávky Lima Desamparados (ano, jedná se o zastávku bez kolejového rozvětvení) zaplní houfem nedočkavých turistů. Ti se těší, jak si cestu užijí, mnozí si ji však opravdu užijí, a víc, než je zdrávo! Lima Desamparados leží v km 14 a v nadmořské výšce 150 m. Přesně v 7:00 se po trojím zahoukání lokomotivy vlak dává do pohybu. Za neustálého houkání dieselektrické lokomotivy projíždí předměstskými slumy a pak zastavuje ve výletním středisku Chosica. Zde je také velké depo pro níže položenou část dráhy. Vlak neustále prudce stoupá údolím řeky Rímac, v průměru o téměř 10 m za minutu. Ve vlaku se zatím podává snídaně a po nějakých dvou hodinách jízdy zastavujeme v San Bartolomé. Zdejší stanice leží v km 76, ale nadmořská výška činí již 1.512 m. Tato stanice je jedinou, která má pouze jednoduchou úvrať, a tak cestující se zájmem sledují otáčení lokomotivy na zdejší točně - podle ní se také stanice někdy nazývá Tornamesa. Poté vlak vyrazí dále do hor. Trať se neuvěřitelně klikatí, takže po chvíli vypadá stanice San Bartolomé jako dětská hračka. Po projetí několika tunely a po slavném Mostě Dr. Carrióna vlak dosahuje Matucany. Toto okresní město leží v km 110 a v nadmořské výšce 2.389 m. Zde se mění lokomotiva a dále nás poveze stroj z vysokohorského depa La Oroya, jehož posádka je na vysoké nadmořské výšky aklimatizována. Ve stanici se stojí dost dlouho na to, aby byl čas prohlédnout si zdejší upravené náměstí. Poté vlak pokračuje dále a s využitím dvojitých úvratí, kterým se zde říká zigzagy, strmě stoupá. Zde již začínají cestující pociťovat problémy s výškovou nemocí. Většině cestujících se postupně chce spát, některé začíná bolet hlava a někteří odpadají a potřebují nutně kyslík. Naštěstí jsou ve vlaku na to připraveni a přítomné zdravotní sestřičky lidem pomáhají z nejhoršího. Po projetí nejdelšího zigzagu v Chilce se servíruje oběd a pak již vlak projíždí vrcholovým tunelem Galera na východní stranu And, kde dosahuje maximální výšky 4.786 m. Hned za tunelem je nejvýše položená stanice trati - Galera (4.781 m), kde se na chvilku zastavuje. Pak se již začíná prudce klesat. Jedinou dvojitou úvratí je na východní straně Rumichaca, která je současně ze všech nejvýše položenou (4.340 m). Někteří cestující stále ještě potřebují kyslík, ale jak klesáme, začíná se situace pomalu zlepšovat. K večeru dosahujeme La Oroyi, hlavního průmyslového centra na trati, které leží v téměř 3.900 m nadmořské výšky a je zde velké depo. Zde se také střídá osádka vlaku. Z La Oroyi je již klesání pozvolné, projíždíme údolím řeky Río Mantaro a již za hluboké tmy dojíždíme do cíle. Huancayo leží v nadmořské výšce 3.260 m a 346 km po kolejích od Limy. Trvalo to 14 hodin, nakonec tedy o dvě více než udával jízdní řád. Je to hezké město s krásnou katedrálou a o místní turistický ruch zde pečuje především Lucho Hurtado - nadšenec, který provozuje hostel, restauraci, informační centrum, průvodcovské služby - prostě pro nezávislé turisty dělá první poslední. A návštěva jeho podniků je vždy dobrou volbou!
Proč nemají vlaky v pravidelné dopravě v těchto místech šanci? To jsem poznal cestou zpět. Luxusní autobusy společnosti Cruz del Sur jezdí několikrát denně, nabízejí sedadla s lůžkovou úpravou, oběd v ceně, zábavní systém jako v letadle a dokonce se z nich dá i chatovat na facebooku. Autobus jede z velké části v souběhu s železniční tratí, ale dosahuje ještě větší nadmořské výšky, neboť vrchol neprochází tunelem, ale zdolává jej po povrchu. A tak v místě La Cima jsme ve výšce 4.818 m, tedy ve výši Mont Blancu. Protože je však autobus plně klimatizován, žádné problémy s výškou zde nejsou. Cesta k Limě je plná serpentin a kamiony zde ve stoupání často uvíznou, čímž cestu napůl zablokují, a tak zpoždění jsou na denním pořádku. Autobus má teoreticky jízdní dobu 7,5 hodiny, nám to trvalo z výše popsaných důvodů o hodinu déle, ale i tak je to proti vlaku téměř o polovinu méně. Ale pro pravé nadšence do vláčků zůstane železnice Central, vedoucí do hlavu kroutících výšin, stejně jedničkou!
Lima, jejíž jméno je zkomoleninou indiánského názvu řeky Rímac, má 7,5 milionu obyvatel. Rozlehlé slumy lemují silnice na všechny strany, ale centrum města je krásné. Koloniální budovy a ohromná katedrála, v níž je pohřben známý conquistador Francisco Pizzaro, jsou jeho dominantami. Je zde také velmi netradiční muzeum parlamentu a inkvizice (vskutku zajímavá kombinace), kde lze vidět jak staré výtisky peruánské ústavy, tak i různé mučicí nástroje. Ve městě vyřešili problematiku metra vskutku netradičně - žádné nepostavili. Ale místo toho zavedli systém rychlých autobusů, kterému alespoň říkají Metropolitano. Autobusy mají samostatnou jízdní dráhu a moderní zastávky s nástupištěm v úrovni dveří autobusů, což značně usnadňuje výměnu cestujících. Autobusy jezdí často a je třeba říct, že je tento systém jednoduchý a funkční a umožňuje rychlé spojení centra s některými předměstími. Moderní čtvrť Miraflores leží přímo na břehu Tichého oceánu a je tu také zajímavá památka - pyramida Huaca Pucllana, která byla postavena lidmi Limské kultury kolem roku 400 n. l.
Jedním z nejvýznamnějších turistických center celé Jižní Ameriky je Cusco, kdysi sídelní město říše Inků. Kouzelné město v nadmořské výšce cca 3.400 m je východiskem k Machu Picchu, takže se to návšětvníky z celého světa jen hemží. Je to však také místo, které turistům často působí problémy, neboť let z Limy sem trvá jen něco přes hodinu,za kterou se překoná těch téměř 3,5 km převýšení. Je třeba chodit pomalu, nedivočit, pravidelně popíjet "maté de coca" a doufat, že si s tím vaše tělo poradí. Město se nachází v údolí mezi čtryřtisícovými vrcholy, má nádhernou Katedrálu a několik dalších kostelů a muzeí, náměstí, je zde i pozůstatek bývalého paláce Inků Qorikancha, na němž dobyvatelé vystavěli Klášter svatého Dominika. Není divu, že je zařazeno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Cusco je spojeno s Machu Picchu železnicí s úzkým rozchodem 914 mm. Denně jezdí tři páry vlaků různé ceny a kvality, které ale vyjíždějí nelogicky z Poroy, 12 km od Cusca. Do samotného Cusca jezdí pouze soupravově, tedy bez cestujících. Je to obrovská škoda, protože tím návštěvníci přijdou o nejzajímavější úsek trati, se systémem úvratí, podobným jako na trati Lima - Huancayo. Dříve vlaky jezdily již z Cuzco, ale v roce 2009 došlo ke změně údajně proto, že konzumním turistům se tato cesta zdála příliš dlouhá! Tak dnes musejí dojet zájezdovými autobusy (individuální turisté taxíky) do Poroy, což je nejvýše položená stanice trati (3.573 m). Samotná jízda vlakem trvá 3 - 4 hodiny, je dlouhá 94 km, na kterých vlak sjede o 1.500 m níže. Po sešupu do údolí řeky Urubamba (kde je rozvněž jedna dvojitá úvrať) jízda pokračuje kaňonem této řeky až do stanice Machu Picchu (2.040 m). Ta leží vesnici Águas Calientes, která ale dnes z komerčních důvodů užívá název Machu Picchu. K vlastnímu sanktuáriu se odtud dá dostat autobusem nebo pěšky, po silnici je to 8 km s převýšením 400 m. Machu Picchu je zařazeno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a bylo zvoleno rovněž jedním z novodobých sedmi divů světa. Bylo vystavěno kolem roku 1430 za vlády Inky Pachacuteca na vysokém ostrohu nad meandrem řeky Urubamba v nadmořské výšce 2.430 m. Krajina s vysokými horami, pokrytými hustým lesem, a dole s meandry Río Urubamba, je dech beroucím pohledem. Areál z období Inků je rozlehlý. Zahrnoval posvátný okrsek, obytné čtvrti, výrobní zónu, pohřební skálu se hřbitovem a rozsáhlá terasovitá políčka, která dodávala lidem obživu. Celý tento mix působí prostě úchvatně. Při návštěvě tohoto místa na vlastní pěst je třeba vědět, že zde nelze koupit vstupenky. Ty si musejí návštěvníci opatřit předem, buďto prostřednictvím internetu nebo v prodejních místech v Cusco či Águas Calientes. Bez předem zakoupené vstupenky se do areálu nedostanete!
Z Cusco lze vlakem cestovat i na opačnou stranu - do Puno na březích jezera Titicaca. Tato trať má však normální rozchod 1.435 mm, a v centru Cusca je kolejová splítka obou zdejších rozchodů. Vzhledem k tomu, že pravidelná doprava zde již rovněž nefunguje, je jedinou možností pro železniční fandy ultradrahý Andean Explorer. Ten jezdí třikrát týdně (v letní sezóně čtyřikrát týdně) v obou směrech a 400 km dlouhá jízda stojí neskutečných 255 USD, což je vůbec nejvíc, co jsem za jakýkoli vlak, kdy zaplatil. V ceně je sice oběd a také zdejší tradiční alkoholický nápoj "pisco sour" v barovém voze, ale ostatní vymoženosti v podobě módní přehlídky či vystoupení hudebních skupin bych ve vlaku klidně oželel. Nejvyšším bodem trati je La Raya ve 4.319 m, kde je krátká zastávka, ale trať je jinak spíše nudná. I zde je třeba počítat se značnými problémy s nadmořskou výškou - i zde přišly na řadu kyslíkové přístroje, i když jen výjimečně. Nejzajímavějším bodem programu na trase je průjezd středem tržiště ve městě Juliaca, kdy místní prodejci před krokem jedoucím vlakem umně odstraňují svoje stánky a po projetí je zase rychle montují zpět. Město Puno leží v úctyhodné nadmořské výšce 3.825 m a je východištěm na peruánskou stranu jezera Titicaca, kde lze navštívit plovoucí rákosové ostrovy Uros, na nichž dodnes žijí zdejší původní obyvatelé. Anebo sednout na autobus a vyrazit podél jeho břehů do nedaleké Bolívie.
ZASTÁVKA PÁTÁ - BOLÍVIE
Z Peru do Bolívie jsem se tedy vydal touto cestou. Autobus spojuje peruánské Puno s bolívijskou Copacabanou, odkud je poté přípoj dále do La Pazu. Po hodině a půl jízdy kolem jezera dorazíte na hraniční přechod Kasani. Zde panuje naprostá pohoda. Místní chodí přes hranici zcela volně a nikdo je nekontroluje. Cizinci projdou peruánským odbavením, pak se pěšky přesunou na druhou stranu hranice a tam je odbaví Bolívijci. Vše probíhá hladce a bez jakýchkoli problémů. Z Kasani je to už jen kousek do Copacabany. Toto město (nezaměňovat se stejnojmennou slavnou pláží v Rio de Janeiro) je hlavním centrem na bolívijské straně jezera Titicaca. Vyplouvají odsud lodě na posvátný ostrov Isla del Sol a jen se to tu hemží nejrůznějšími cestovními kancelářemi. Peruánský autobus zde svou jízdu končí a cestující mají téměř dvě hodiny času na prohlídku města a oběd v některé z místních restaurací. Po obědě přijede autobus bolívijský, s nímž cesta pokračuje dále. Ten po zhruba hodině cesty horami dorazí k úžině Tiquina. Kdo nemá čas na větší průzkum jezera Titicaca, má možnost se po jeho hladině svézt alespoň tady, neboť silnice zde jezero překonává přívozem. A tak se můžete kochat pohledem, jak váš autobus najede na vratký člun, připomínající pltě na Čierném Váhu, a vyrazí na druhý břeh. Na jezeře jsou pěkné vlny a tak to chvílemi vypadá, že se člun s autobusem převrátí, ale místní lancheros jsou mistři svého oboru a autobus je po chvíli úspěšně na druhém břehu. Cestující přepraví menší motorový člun samostatně. Jezero Titicaca, posvátné jezero Inků, leží v nadmořské výšce 3.812 m a je považováno za nejvýše položenou splavnou vodní plochu světa. Přestože má teplotu pouhých 10 - 12 stupňů, příznivě ovlivňuje zdejší klima, a oblast kolem tohoto jezera je považována za pravlast brambor. Ze San Pablo de Tiquina je to ještě téměř tři hodiny do La Pazu.
Příjezd do něj je vpravdě velkolepý! La Paz leží v hluboké kotlině, nad níž se nachází město El Alto. Výškový rozdíl mezi nimi je cca 400 m. Silnice spojující tato dvě města se klikatí bočními údolími, takže cesta zabere čtvrt hodiny, i když vzdušnou čárou je to doslova, co by kamenem dohodil! Ale pohled seshora na La Paz je nezapomenutelný! Samotný La Paz (což znamená mír) je považován za nejvýše položené hlavní město světa, i když jím ve skutečnosti není. Leží sice v extrémní nadmořské výšce 3.636 m, ale dle ústavy není hlavním městem. Přesto je za něj všeobecně uznáván, neboť zde sídlí parlament i vláda a také různá velvyslanectví. Centrem města je ulice Sagárnaga a vedle ní stojící Basilica de San Francisco. Letiště La Paz, které leží v El Alto, je se svojí nadmořskou výškou 4.061 m, nejvýše položeným komerčním letištěm na světě. Málem jsem však odsud neodletěl, neboť mi v hostelu neobjednali taxík. Když se vše vyřešilo, přijel jsem na letiště pouhé 23 minuty před odletem mého spoje. V Eropě bych byl v háji, ale tady se v poklidu stihlo vše potřebné, a tak jsem nakonec do Potosí přeci jen odletěl.
Potosí je nejvýše položeným městem světa. Leží v brutální nadmořské výšce 4.070 m a kdysi to bylo i jedno z nejbohatších měst světa. Mohla za to hora Cerro Rico (bohatá hora), která se tyčí přímo nad ním do výše 4.824 m. Kdysi zde byly proslulé doly na stříbro a ve městě fungovala slavná mincovna. Casa de la Moneda, jak se mincovna nezývá, sloužila svému účelu téměř 400 let. Nyní se zde mince již nerazí, ale muzeum, které se v ní nachází, je bezpochyby špičkové. Samotné město je upravené, se zelení na náměstích (musí to být fuška v této výšce to udržovat!), a je zařazeno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Pokud chcete vidět jej seshora, vyplatí se navštívit zdejší klášter svatého Františka. Součástí jeho prohlídky je výstup na vyhlídku, kam se jde po úzké stezce po střeše kláštera. Nic pro strašpytly, ale výhled stojí za to! Kdo je hodně odvážný, může si domluvit i exkurzi do zdejších dolů. Ty jsou stále funkční, i když stříbro se zde už netěží.
Autobusem po dobré a zajímavé silnici lze dojet do 170 km vzdáleného Sucre. Toto město, které nese jméno pobočníka Simóna Bolívara, je de iure hlavním městem země. Je tomu tak proto, že zde byla v roce 1825 vyhlášena její nezávislost. Místo, kde k tomu došlo, se jmenuje Casa de la Libertad (dům svobody) a je v něm hezké muzeum. Sucre leží už v mnohem přijatelnější výšce 2.810 m, je to krásné město pod horami, z bělostných koloniálních budov a je rovněž na seznamu UNESCO.
Ze Sucre jsem za pouhé půl hodiny letadlem sestoupil do již normálních výšin - do města Santa Cruz de la Sierra, které leží jen 418 m nad mořem. Toto největší bolívijské město má cca 1,5 milionu obyvatel, ale jinak toho tu mnoho k vidění není. Ale pro železniční nadšence přece něco. Železnice Ferroviaria Oriental, známá též pod přezdívkou Tren de la Muerte (vlak smrti) - kvůli nehodám a nepříjemnostem, které zde v minulosti na cestující čekaly, spojuje toto město s Puerto Quijarro na brazilské hranici. Já jsem jel vlakem zvaným Ferrobus (kolejový autobus), který zde jezdí třikrát týdně a 610 km dlouhou trasu zvládne za 13 hodin. Je to docela hezký motoráček, a klimatizací a lůžkovou úpravou sedadel, takže cesta je velmi příjemná. Z konečné stanice jsem byl za pár minut taxíkem na hranici a po poněkud delším čekání, které bylo způsobenou důkladnou kontrolou místních (já jsem byl vyřízený bleskově a bez jakýchkoli komplikací), čekalo uvítání v Brazílii.
ZASTÁVKA ŠESTÁ - BRAZÍLIE
Brazílie byla na mé cestě jen kratičkou epizodou. Nebyl jsem tentokrát ani v Rio de Janeiro, ani v žádném jiném turisticky vyhlášeném místě. Navštívil jsem je již v roce 2004, kdy jsem Brazílii věnoval celou dovolenou, ale něco jsme tenkrát nezvládli, tak přišel na řadu druhý pokus.
Po překročení hranice z Bolívie je to do centra města Corumbá ještě pár kilometrů. Ale žádný problém. Jezdí sem totiž MHD. Samotné město Corumbá leží ve federativním státu Mato Grosso do Sul na řece Paraguai, má asi 90.000 obyvatel, ale nic moc zajímavého tady není. Pro většinu turistů je jedním z výchozích bodů pro návštěvu světoznámé oblasti mokřadů Pantanal. Ale i tam jsem v roce 2004 byl, a tak jsem zde jen počkal na letadlo a pokračoval dál. Let do Campo Grande trvá jen necelou hodinu. Tam si mně odchytli zaměstnanci společnosti s tím, že můj následující let má zpoždění, a že do Curitiby mám zajištěn přímý let s jinou společností. Nakonec jsem na tom vydělal, ušetřil se mi jeden přestup a ještě jsem dorazil do cíle dřív, než jsem původně měl. A to nejlepší nakonec! Ten let neměl mnohahodinové zpoždění! To vše se odehrálo kvůli pouhým 25 minutám! Prostě, letecká doprava v Jižní Americe je na špičkové úrovni.
Curitiba je jediným místem na trase, kde jsem již jednou byl. A protože jsem byl tenkrát se zdejším hotelem Condor nadmíru spokojen, využil jsem jeho služeb i tentokrát. A kdybych měl jet do těchto míst znovu, je volba jasná - bude to Condor hotel dotřetice! Curitiba je moderní město, které má necelé 2 miliony obyvatel a je hlavním městem státu Paraná. Od dob působení starosty a pozdějšího guvernéra státu Paraná Jaime Lernera, je to jedno z nejbezpečnějších a nejlépe fungujících měst v celé Brazílii. Metro zde sice nemají, rychlé metrobusy ale ano. A jejich zastávky připomínají metro opravdové. Je to spolehlivé a rychlé. Ve městě je i jedna zajímavost pro nás, Moraváky. Kdysi zde působil Vladimír Kozák, rodák z Bystřice pod Hostýnem, který odešel do Brazílie v 18 letech a většinu svého zdejšího života strávil mezi Indiány. Nakreslil, nafotil a natočil na filmový pásek jejich zvyky, tradice a dovednosti. Část jeho sbírek je vystavena ve zdejším Museu Paranáense, kde jsou jeho dílu věnovány dva sály, nesoucí jeho jméno - Salao Vladimír Kozák! A najde se tu i něco v češtině - například maturitní vysvědčení z gymnázia!
Curitiba je také výchozím bodem nejznámější brazilské turistické železnice. Ta projíždí národním parkem Marumbi, který chrání Atlantský deštný prales. Ten je starší, než známější prales Amazonský, a původně pokrýval pobřežní hory velké části Brazílie. I když ho byla velká část vykácena, zbylo z něj jen nějakých 7 % rozlohy, tak to, co zbylo, opravdu stojí za to! Vlak sjíždí z náhorní plošiny hřebene Serra do Mar do Morretes, kde končí, a odkud dráha pokračuje až do přístavu Paranaguá, kam funguje ale již jen silná nákladní doprava. Turistický vlak vyjíždí každé ráno a cesta mu trvá neskutečně dlouho - téměř 4 hodiny, ale krajina je zde opravdu nádherná, takže je stále, co obdivovat. V roce 2004 jsme měli tento spoj v plánu rovněž, ale před naší návštěvou zde došlo k vykolejení a trvalo tehdy téměř půl roku, než začaly vlaky znovu jezdit! Zpátky jsem ale přeci jen volil rychlejší cestu autobusem, kterému to trvá jen asi hodinu a čtvrt. A pak už jsem se nalodil na luxusní noční autobus, zvaný leito, s lůžkovou úpravou sedadel a palubním servisem, a vyrazil znovu k argentinským hranicím.
ZASTÁVKA SEDMÁ - ZASE TA ARGENTINA
Už jsem jednou při této cestě v Argentině byl, ale tato krátká odbočka opravdu stála za to. Vodopády Iguazú, ležící na hranici s Brazílií, jsou dobrým důvodem pro takový odskok. Jak říká knižní průvodce: "Žádná slova, žádné fotografie nedokáží jejich nádheru dostatečně popsat. Musí se prostě vidět a slyšet. Jsou něčím, co měli na mysli romantičtí básníci, když psali o věcech děsivých a současně vznešených". Cataratas leží na řece Iguazú, kousek nad jejím soutokem s řekou Paraná. Je to soustava několika desítek vodopádů (konkrétní počet závisí na stavu vody v řece), z nichž nejvyšší - Garganta del Diablo (Ďáblův chřtán) - má výšku 80 m. Většina vodopádů leží na území Argentiny, nicméně návštěva je nádherná z obou stran. Vzhledem k tomu, že na brazilské straně jsem byl již v roce 2004, volil jsem teď stranu opačnou. A obě stojí za to, i když každá jinak. Z brazilské strany se otevírá nádherný panoramatický pohled na celou soustavu vodopádů, na argentinské straně se pohybujete přímo mezi nimi a cítíte jejich sílu naplno zblízka. Přístup na brazilské straně je z města Foz do Iguaçú a na straně argentinské z Puerto Iguazú. Z obou měst je to asi 20 km jízdy autobusem a přímo v areálu vodopádů není přechod z jedné země do druhé možný. Argentinské město Puerto Iguazú (tedy Přístav Iguazú) má asi 60.000 obyvatel. Autobusy k vodopádům jezdí často, ale jsou neskutečně předražené. Ve vlastním areálu jsou tři prohlídkové okruhy. Ty jsou propojeny železničkou, zvanou Tren de la Selva, jejíž použití je v ceně vstupného. Nejjednodušší z prohlídkových tras je Circuito Superior (Horní okruh), který vede v úrovni horní hrany vodopádů. Je dlouhý 650 m a snadno přístupný, což znamená, že je zde obrovské množství turistů. Pohledy odtud jsou sice nádherné, ale vzhledem k davům lidí si je příliš nevychutnáte! To Dolní okruh (Circuito Inferior) je mnohem příjemnější. Je výrazně delší (1.700 m), ale pro jeho návštěvu je nutno zdolat hezkou řádku schodů. Jde se totiž pod vodopády, tedy o nějakých 70 m níže, než je Horní okruh. Proto zde je turistů podstatně méně, a vychutnáte si nádheru tohoto místa opravdu naplno! Zlatým hřebem je třetí trasa. Nazývá se sice Circuito Garganta del Diablo (Okruh Ďáblův chřtán), o okruh se ale nejedná. Nejdříve překonáte za pomoci lávek více než kilometr cesty nad "Horní Iguazú", která napájí zdejší vodopády, až příjdete přímo k tomu nejvýznamnějšímu z nich. Pohled na hučící vodu, mlžný opar a duhy nad strží je omračující! Občasná sprška vody je ve zdejším vedru příjemným osvěžením. Trasa tam a zpět stejnou trasou měří 2.080 m a vynechat ji, to by byl opravdu hřích! Jen pro úplnost - na brazilské straně je jedna trasa, vedoucí od luxusního hotelu Tropical das Cataratas, kde se, slovy knižního průvodce, máte ubytovat v případě, že cestujete za peníze někoho jiného, a končící v areálu Porto Canoas. Na této trase uvidíte celý systém zdejších Cataratas přímo před sebou.
ZASTÁVKA OSMÁ - A NA ZÁVĚR PARAGUAY
Po noci v argentinském Puerto Iguazú v nevábném Hostel Sweet Hostelu jsem přejel městskou dopravou do paraguajského Ciudad del Este. Je to docela kuriozní linka. Mezi Argentinou a Paraguají není vybudován most přes hraniční řeku Paraná, a tak se musí jet přes Brazílii. Nejdříve přejedete řeku Iguazú do brazislkého Foz do Iguaçú. Zde ovšem přímé autobusy nestaví, jejím územím pouze projedou, není zde ani hraniční odbavení, a zastaví až za mostem přes řeku Paraná - v paraguajském Ciudad del Este. Toto město je především centrem levných nákupů, ale jinak toho tady mnoho k vidění není. Proto jsem nastoupil na autobus společnosti RYSA a vyrazil do Encarnaciónu (v překladu znamená "vtělení"). Po dlouhé cestě zdejší mírně zvlněnou krajinou jsem dorazil do města, kterému se říká "perla jihu". Není příliš velké, ale leží přímo na březích hraniční řeky Paraná a na protějším břehu leží argentinské Posadas. Nic zvláštního tu nehledejte, ale je to moc příjemné místo na procházky nebo koupání v řece na rozlehlých zdejších plážích. Také zdejší De la Costa Hotel byl skvělý! A paraguajské pivo s typicky paraguajským názvem Pilsen jak by smet.
A pak už jsem zamířil do hlavního města Asunciónu. Jízda lususním klimatizovaným autobusem společnosti La Encarnacena zpříjemnila extrémně horký den. Ale v době mého příjezdu do hlavního města bylo stále 39 stupňů. Asunción ("nanebevzetí") má asi 865.000 obyvatel. Je to docela hezké a zajímavé město, jehož nejvýznamnější budovou je Casa de la Independencia (Dům nezávoslosti), v němž 14. 05. 1811 vyhlásili nezávislost Paraguaye jako první jihoamerické země vůbec. Tento krok se stal vzorem pro osvobozovací hnutí v ostatních jihoamerických zemích a v následujících 15 letech vedlo ke vzniku nezávislých států tak, jak je v podstatě známe i dnes. Můžeme zde navštívit Pantéon de los Héroes, kde jsou pohřbeni hrdinové boje za nezávislost, katedrálu a nějaká muzea. Kuriozitou je zdejší železniční muzeum (Museo Ferroviario), které sídlí v bývalé železniční stanici. Je totiž jediným pozůstatkem zdejší železniční sítě. Přestože Paraguay byla první jihoamerickou zemí, kde železnice začala fungovat již v roce 1869, dnes již v zemi není v provozu ani jediná trať. Koleje ve zdejším muzeu, na nichž stojí i lokomotiva Sapucai, která v roce 1869 provoz zahajovala, končí v bráně a dál už pokračuje asfaltová silnice! Večer se přihnala pořádná bouřka, která přinesla výrazné ochlazení, ale současně také zkazila zdejší oslavu Svátku víry, kterou u katedrály pečlivě připravovali. Začalo to asi 30 minut před plánovaným vypuknutím akce a lilo a blýskalo se dvě hodiny nepřetržitě!
No a to je už pomalu vše. Ze zdejšího letiště Silvia Pettirossiho jsem zamířil do Sao Paulo a přes noc pak do Londýna. Při odletu z letiště Sao Paulo Guarulhos jsem si říkal, že snad se do Jižní Ameriky ještě někdy vrátím. A i když cesta z Londýna do Prahy byla poněkud nejistá, neboť v Praze byla velká mlha, nakonec se podařilo úspěšně přistát a vše zdárně ukončit. Takže sláva nazdar výletu - nezmokli jsme (skoro) a už jsme tu!
A PÁR INFORMACÍ NA ZÁVĚR
Víza - se všemi zeměmi Jižní Ameriky (s výjimkou Guayany a Surinamu) máme bezvízový styk. Teoreticky některé země požadují předložení návazných letenek či prokázání dostatečných finančních prostředků, v praxi to ale nebylo vyžadováno nikde. Pro pohyb po oblasti je nutné mít očkovací průkaz s platným očkováním proti žluté zimnici. I když ani ten po mně nikdo nepožadoval, nelze na to rozhodně spoléhat. Při absenci tohoto dokumentu se vystavujete riziku, že nebudete do některé země vpuštěni!
Doprava - do oblasti létají všechny významné letecké společnosti. Nejvýznamnějšími letišti jsou Sao Paulo Guarulhos (GRU) v Brazílii a Buenos Aires Ezeiza (EZE) v Argentině. V oblasti funguje i hustá síť spolehlivých leteckých linek, které napojují všechna větší města a propojují jednotlivé země mezi sebou. Pro cesty přes Río de la Plata a v oblasti Amazonie je stále velmi důležitá lodní doprava. V oblasti funguje i hustá síť dálkových autobusových linek, jejichž úroveň je obecně vynikající. Příměstské autobusy však mají často podobu servisních taxíků, zde zvaných colectivos, které zrovna velké pohodlí nenabízejí. Železniční doprava je velmi slabá, ve většině zemí byla v důsledku privatizace omezena na minimum, a obvykle fungují pouze příměstské vlaky v okolí velkých měst (Buenos Aires, Sao Paulo, Rio de Janeiro, Santiago, Valparaiso) a vlaky turistické, z nichž mnohé byly popsány výše v textu. Na většině ostatních tratí je pouze doprava nákladní.
Bezpečnost - bezpečnostní situace v jednotlivých zemích se liší a často se liší i město od města. Vždy je třeba však dodržovat bezpečnostní zásady, především nevystavovat žádné cennosti, peníze, drahé fotoaparáty či kamery. Při dodržování bezpečnostních pravidel není třeba přehnaných obav!
Ubytování a stravování - v celé Jižní Americe je široká nabídka ubytovacích kapacit všech typů. Cenově se však značně liší podle cenové úrovně jednotlivých zemí. Zatímco v Paraguaji můžete spát za rozumný peníz i ve čtyřhvězdičkovém hotelu, v Argentině zaplatíte mnohem více za obyčejný hostel. V každém městě jsou dobře zásobené supermarkety pro samozásobitele a řada restaurací. Milovníci McDonaldů si tady budou žít jako králové, v některých zemích jsou to také jediné cenově přijatelné stravovací možnosti! Voda je ve větších městech zpravidla pitná, ale na venkově na to rozhodně spoléhat nelze. Balené vody je všude dostatek!
Zdravotní problémy - záleží na oblasti, kterou navštívíte. Při studiu možných zdravotních rizik sice vypadá zdejší oblast děsivě, většinou však člověka závažné problémy nepostihnou. Nejčastější jsou cestovní průjmy. Před cestou je vhodné navštívit specializované pracoviště a provést imunizaci - obvykle proti žloutence A + B a břišnímu tyfu, pro individuální cesty vám mohou doporučit i vzteklinu (kvůli velkému počtu toulavých psů). Nezbytné je očkování proti žluté zimnici, které je zákonnou podmínkou pro vstup do některých států, zejména to platí, pokud se pohybujete z jednoho jihoamerického státu do druhého. V oblasti Amazonie se vyskytuje tropická malárie (vyvolávaná výtrusovcem Plasmodium falciparum), proto je nutno počítat při návštěvě této oblasti s nutností užívání antimalarik. Ve vysokohorských polohách And (cca nad 3.000 m) se projevuje výšková nemoc. Obvykle nemá vážný průběh - bolest hlavy, ztížené dýchání, nevolnost, ospalost apod., ale ve výjimečných případech může vést k život ohrožujícím stavům (otok mozku či plic), proto ji nelze podceňovat. Nelze dopředu předpovědět, jak který organismus bude reagovat, a neexistuje ani žádná univerzální preventivní léčba. Jako prevence se doporučuje vyvarovat se zvýšené zátěže - chodit pomalu, často odpočívat, nejíst tučná jídla a nepít alkohol. Před náročnějším programem (např. trasa Inka Trail - vyhlášená čtyřdenní trasa pro pěší turisty na Machu Picchu) je nezbytně nutné počítat s časem na aklimatizaci!!
Všem následovníkům přeji šťastné kilometry Jižní Amerikou!
Z Buenos Aires jsem pokračoval daleko na jih - na Ohňovou zemi. Tierra del Fuego, jak se nazývá ve španělském originále, je největším jihoamerickým ostrovem a od pevniny ji odděluje známý Magalhaesův průliv. Ohňová země je rozdělena na část chilskou, která leží na západě a je větší, a na část argentinskou. V té je největším centrem Ushuaia - nejjižnější město světa. Kdysi to byla trestanecká kolonie, ale dnes je to šedesátitisícové město na březích kanálu Beagle, v malé zátočině pod nádhernými zasněženými horami, chráněné před studenými větry, které jinak oblast sužují. Nejvýznamnější atraktivitou pro turisty v samotném městě je Museo Marítimo (námořní muzeum), nacházející se v budově bývalé věznice, jejíž zřízení bylo impulsem k založení celého města. Ty největší zajímavosti leží ale za branami města. K západu, až k chilské hranici, se táhne Parque Nacional Tierra del Fuego, zdejší národní park, jehož osou je řeka Río Pipo. Parkem prochází nejjižnější železnice světa, které se zde říká Tren del Fin del Mundo (Vlak konce světa). Trať kdysi sloužila pro svoz vytěženého materiálu do města, ale dnes, v poněkud zkrácené podobě, slouží turistům. Je to však, s ohledem na délku cesty, bezpochyby nejdražší vlak, kterým jsem kdy jel, protože za 14 km cesty zaplatíte v přepočtu neskutečných 600 Kč. Z Ushuaii je také možno navštívit první farmu, která kdysi na Ohňové zemi vznikla a jmenuje se Estancia Haberton. Součástí návštěvy je i výlet na nedaleký ostrov Isla Martillo, kde se nachází hnízdiště tučńáků magellanských a tučňáků oslích. Když jsem zde však byl já, tak se zde nacházel i jeden kus tučňáka císařského, který normálně žije jen v Antarktidě. Jak říkali místní - zřejmě přijel na návštěvu! Opravdu to stálo za to!
Z Ushuaii jsem chtěl pokračovat do Chile - do Punta Arenas. Avšak mimo hlavní sezonu jezdí autobusy jen zhruba dvakrát týdně, tak nezbylo, než to vzít letadlem dpřes Buenos Aires do Santiago pro napojení na původně plánovanou trasu. Ale nelituji! Přelet letadlem přes Andy mezi Buenos Aires a Santiagem, to je vpravdě nádherná podívaná!
ZASTÁVKA TŘETÍ - CHILE
Chile je opravdu zajímavá země - svým tvarem připomíná nudli - je dlouhé a úzké. Hlavní město Santiago (což je zkomolenina od San Diego = Svatý Jakub) je velké - má 6,5 milionu obyvatel, je to moderní město evropského stylu s kvalitní sítí metra, ale mnoho zajímavostí tu není - většina jich spadla při různých zemětřeseních, které jsou v Chile jevem častým. Něco však přece - je zde koloniální katedrála a vrch Cerro San Cristóbal - poutní místo se sochou Panny Marie, kam vede stařičká pozemní lanová dráha z roku 1925 a z vrcholu se nabízí nádherný výhled na toto město pod Andami.
To nedaleké Valparaíso je mnohem menší, ale jeho historická hodnota byla oceněna organizací UNESCO, která jej začlenila na seznam světového kulturního dědictví. Je to významný chilský přístav, který se nachází v nádherné poloze na strmých vršcích nad Tichým oceánem. K jejich zdolání obvykle slouží celá řada historických výtahů (přesněji tedy pozemních lanovek), z nichž některé jsou v provozu již celých 140 let. Ale já jsem měl smůlu - "Paro nacional indefinido" (neomezená národní stávka), do které vstoupili zaměstnanci měst a městských organizací, způsobila, že nefungovaly nejen městské úřady, nesvážel se odpad, ale nejezdily ani tyto výtahy. Naštěstí to byla jediná stávka, která se dotkla mojí cesty, což lze považovat za úspěch, neboť stávky jsou v Jižní Americe národním sportem! Součástí dědictví UNESCO je také historická městská trolejbusová linka se starými trolejbusy z roku 1951, která stále naplno slouží občanům i návštěvníkům města. Tu provozuje soukromá společnost a tak jezdila normálně. Aspoň něco!
Pouhých 10 km podél pobřeží Tichého oceánu leží moderní a módní město Viňa del Mar, kde se koná i jeden z turnajů ATP. Asi by se zde líbilo milovníkům vína, neboť jeho název znamená vinice u moře. Z Valparaíso sem lze dojet také zajímavou příměstskou železnicí, zvanou Metro-Valparaíso. Klasické jízdenky zde ale neobdržíte. Jezdí se zde výhradně na čipové karty. takže si musíte jednu koupit, nabít a pak vyrazit! Je pravda, že pro jednu cestu tam a zpět se to opravdu nevyplatí, neboť samotná karta stojí víc než jízdné tam a zpět dohromady, ale pro železničního fanouška není frekventovaný a levný autobus tou pravou alternativou! Takže koupit kartu, nabít a vyrazit! Ve Viňa del Mar je vynikající muzeum Francisco Foncka s expozicí o Velikonočním ostrově, který Chile patří. A socha "moai", která sem byla z ostrova dovezena v roce 1951, stále stráží vchod! Sotva však co překoná nádhernou procházku po Avenida Perú po nábřeží Pacifiku. Ale i zde je vidět, že zemětřesení a tsunami jsou zde běžné - všude jsou značky ukazující únikové cesty pro případ vydání výstrahy před tsunami.
Moje cesta pokračovala k severu. Autobusem do Santiago je to kousek a jistě zaujme, jaká pozornost je v nich věnována bezpečnosti provozu. Na ukazateli ve vozidle se pravidelně objevuje údaj o době řízení řidiče (nesmí přesáhnout 5 hodin) a rychlosti jízdy (max. 100 km/h). Při překročení rychlosti se okamžitě rozezvučí siréna a řidič ihned zpomalí. Na každém sedadle jsou navíc pro cestující informace a telefonní kontakty na orgán dohledu, kam mají cestující v případě porušování předpisů při řízení zavolat. U nás si to asi dovedeme jen těžko představit!
Ze Santiaga do Calamy - centra pouště Atacama, a také významného etapového bodu současné jihoamerické verze Rallye Paříž - Dakar, je to letadlem něco přes dvě hodiny. Odtud je to ještě 100 km autobusem do hlavního zdejšího turistického střediska - San Pedro de Atacama. Toto pětitisícové město ve 2.400 m nadmořské výšky, či vlastně pouštní oáza, má zajímavé archeologické muzeum, věnované zdejším původním obyvatelům, tzv. Atacameňos, a před ním stojí "solmafora" - semafor, ukazující intenzitu slunečního záření, a na zavěšené tabulce pod ním si lze najít, jak špatná situace zrovna je. V mém případě to byla ta úplně nejhorší varianta s doporučenou dobou pobytu na přímém slunci jen 10 minut. A je pravda, že i když ve stínu bylo jen asi 24 stupňů, na slunci to byla výheň pekelná!
San Pedro de Atacama je především ale východištěm k přírodním krásám v okolí. Největší z nich se nachází 95 km vzhůru po prašné cestě ve velké nadmořské výšce 4.320 m. Geysers del Tatio jsou nejvýše položeným geotermálním polem na světě. Zdejší gejzíry netryskají do závratných výšek, spíše jen bublají u země, ale kouř z nich stoupající působí v mrazivém ránu jako z pohádky. Jezdí se sem opravdu časně, ze San Pedro se vyjíždí již ve 4:30, aby se ke gejzírům dojelo za svítání, kdy je zde ještě velký mráz (při našem příjezdu -9 stupňů) a krajina je nejpodmanivější. Jak se postupně otepluje, je kouř z gejzírů stále méně a méně výrazný, takže efekt už není takový, ale zase se můžete vykoupat v termálním prameni (kolikrát se to člověku povede v takové nadmořské výšce). Cestou zpět do San Pedro pak můžete obdivovat zdejší úchvatnou krajinu v plné kráse a seznámit se i se zdejšími obyvateli - vikuňami, či plameňáky andskými.
A moje cesta pokračuje dále, tentokrát do Peru. Z Calamy to zatím nejde přímo - je tu jen maličké letiště bez celní a pasové služby, a tak se musí velkou oklikou přes Santiago na mezinárodní let do Limy. Ale co není, by brzy mělo být. V Calamě se staví nové moderní letiště, které by mělo mít i mezinárodní status, tak třeba v blízké budoucnosti nebude 2500 km dlouhý zálet do Santiaga již nutný!
ZASTÁVKA ČTVRTÁ - PERU
Peru je nejzápadnější zemí Jižní Ameriky a je to země turisticky mimořádně atraktivní. Přesto bylo po dlouhá léta cestování sem vysoce rizikové, díky působení zdejší teroristické skupiny Sendero Luminoso (Světlá stezka). To už je naštěstí minulostí, takže dnes se dá do této země cestovat bez zvláštního rizika.
Já jsem svůj zdejší pobyt začal pěkně zostra. Po pozdním večerním příletu a přenocování v Limě jsem hned vyrazil na vlak. A byla to právě tato trať, která byla mým dětským snem a hlavním impulzem k návštěvě Jižní Ameriky. Železnice Central, jak se lidově nazývá (oficiální název je Ferrocarril Central Andino, tedy Železnice středních And), byla po téměř sto let nejvýše položenou železniční tratí světa. V roce 2005 byla sice v absolutní hodnotě nadmořské výšky překonána železniční tratí do čínské Lhasy, ale i tak je trať Lima - Huancayo stále železnicí s největším překonaným výškovým rozdílem. Vychází z přístavu Callao, tedy v podstatě z úrovně moře, a po 172,7 km dosáhne vrcholového bodu v tunelu Galera v úctyhodné nadmořské výšce 4.786 m. Její stavba probíhala v letech 1870 - 1908 a spojena je se dvěma muži - Polák Ernest Malinowski byl projektantem, a Američan Henry Meiggs stavitelem. Ten se při stavbě řídil heslem "kam můžou lamy, tam může i vlak" a nakonec dosáhl jeho naplnění. Stavba to byla extrémně náročná. Pro zdolání obrovského výškového rozdílu na tak krátké vzdálenosti museli stavitelé vybudovat 69 tunelů, 58 mostů a také 6 dvojitých a jednu jednoduchou úvratí. Nakonec se vše podařilo, a tak již více než sto let svážejí vlaky vytěženou rudu a další suroviny přes hory k oceánu. Na trati fungovala dříve i osobní doprava, ta však byla v roce 1991 zastavena (konkurence autobusů je příliš silná), ale po několika letech došlo k obnovení alespoň příležitostné dopravy turistické. Nyní jezdí vlak osobní přepravy zhruba šestkrát ročně, zpravidla v období různých svátků. Já jsem jel vlakem dušičkovým. Před sedmou hodinou ranní se prostranství před výpravní budovou zastávky Lima Desamparados (ano, jedná se o zastávku bez kolejového rozvětvení) zaplní houfem nedočkavých turistů. Ti se těší, jak si cestu užijí, mnozí si ji však opravdu užijí, a víc, než je zdrávo! Lima Desamparados leží v km 14 a v nadmořské výšce 150 m. Přesně v 7:00 se po trojím zahoukání lokomotivy vlak dává do pohybu. Za neustálého houkání dieselektrické lokomotivy projíždí předměstskými slumy a pak zastavuje ve výletním středisku Chosica. Zde je také velké depo pro níže položenou část dráhy. Vlak neustále prudce stoupá údolím řeky Rímac, v průměru o téměř 10 m za minutu. Ve vlaku se zatím podává snídaně a po nějakých dvou hodinách jízdy zastavujeme v San Bartolomé. Zdejší stanice leží v km 76, ale nadmořská výška činí již 1.512 m. Tato stanice je jedinou, která má pouze jednoduchou úvrať, a tak cestující se zájmem sledují otáčení lokomotivy na zdejší točně - podle ní se také stanice někdy nazývá Tornamesa. Poté vlak vyrazí dále do hor. Trať se neuvěřitelně klikatí, takže po chvíli vypadá stanice San Bartolomé jako dětská hračka. Po projetí několika tunely a po slavném Mostě Dr. Carrióna vlak dosahuje Matucany. Toto okresní město leží v km 110 a v nadmořské výšce 2.389 m. Zde se mění lokomotiva a dále nás poveze stroj z vysokohorského depa La Oroya, jehož posádka je na vysoké nadmořské výšky aklimatizována. Ve stanici se stojí dost dlouho na to, aby byl čas prohlédnout si zdejší upravené náměstí. Poté vlak pokračuje dále a s využitím dvojitých úvratí, kterým se zde říká zigzagy, strmě stoupá. Zde již začínají cestující pociťovat problémy s výškovou nemocí. Většině cestujících se postupně chce spát, některé začíná bolet hlava a někteří odpadají a potřebují nutně kyslík. Naštěstí jsou ve vlaku na to připraveni a přítomné zdravotní sestřičky lidem pomáhají z nejhoršího. Po projetí nejdelšího zigzagu v Chilce se servíruje oběd a pak již vlak projíždí vrcholovým tunelem Galera na východní stranu And, kde dosahuje maximální výšky 4.786 m. Hned za tunelem je nejvýše položená stanice trati - Galera (4.781 m), kde se na chvilku zastavuje. Pak se již začíná prudce klesat. Jedinou dvojitou úvratí je na východní straně Rumichaca, která je současně ze všech nejvýše položenou (4.340 m). Někteří cestující stále ještě potřebují kyslík, ale jak klesáme, začíná se situace pomalu zlepšovat. K večeru dosahujeme La Oroyi, hlavního průmyslového centra na trati, které leží v téměř 3.900 m nadmořské výšky a je zde velké depo. Zde se také střídá osádka vlaku. Z La Oroyi je již klesání pozvolné, projíždíme údolím řeky Río Mantaro a již za hluboké tmy dojíždíme do cíle. Huancayo leží v nadmořské výšce 3.260 m a 346 km po kolejích od Limy. Trvalo to 14 hodin, nakonec tedy o dvě více než udával jízdní řád. Je to hezké město s krásnou katedrálou a o místní turistický ruch zde pečuje především Lucho Hurtado - nadšenec, který provozuje hostel, restauraci, informační centrum, průvodcovské služby - prostě pro nezávislé turisty dělá první poslední. A návštěva jeho podniků je vždy dobrou volbou!
Proč nemají vlaky v pravidelné dopravě v těchto místech šanci? To jsem poznal cestou zpět. Luxusní autobusy společnosti Cruz del Sur jezdí několikrát denně, nabízejí sedadla s lůžkovou úpravou, oběd v ceně, zábavní systém jako v letadle a dokonce se z nich dá i chatovat na facebooku. Autobus jede z velké části v souběhu s železniční tratí, ale dosahuje ještě větší nadmořské výšky, neboť vrchol neprochází tunelem, ale zdolává jej po povrchu. A tak v místě La Cima jsme ve výšce 4.818 m, tedy ve výši Mont Blancu. Protože je však autobus plně klimatizován, žádné problémy s výškou zde nejsou. Cesta k Limě je plná serpentin a kamiony zde ve stoupání často uvíznou, čímž cestu napůl zablokují, a tak zpoždění jsou na denním pořádku. Autobus má teoreticky jízdní dobu 7,5 hodiny, nám to trvalo z výše popsaných důvodů o hodinu déle, ale i tak je to proti vlaku téměř o polovinu méně. Ale pro pravé nadšence do vláčků zůstane železnice Central, vedoucí do hlavu kroutících výšin, stejně jedničkou!
Lima, jejíž jméno je zkomoleninou indiánského názvu řeky Rímac, má 7,5 milionu obyvatel. Rozlehlé slumy lemují silnice na všechny strany, ale centrum města je krásné. Koloniální budovy a ohromná katedrála, v níž je pohřben známý conquistador Francisco Pizzaro, jsou jeho dominantami. Je zde také velmi netradiční muzeum parlamentu a inkvizice (vskutku zajímavá kombinace), kde lze vidět jak staré výtisky peruánské ústavy, tak i různé mučicí nástroje. Ve městě vyřešili problematiku metra vskutku netradičně - žádné nepostavili. Ale místo toho zavedli systém rychlých autobusů, kterému alespoň říkají Metropolitano. Autobusy mají samostatnou jízdní dráhu a moderní zastávky s nástupištěm v úrovni dveří autobusů, což značně usnadňuje výměnu cestujících. Autobusy jezdí často a je třeba říct, že je tento systém jednoduchý a funkční a umožňuje rychlé spojení centra s některými předměstími. Moderní čtvrť Miraflores leží přímo na břehu Tichého oceánu a je tu také zajímavá památka - pyramida Huaca Pucllana, která byla postavena lidmi Limské kultury kolem roku 400 n. l.
Jedním z nejvýznamnějších turistických center celé Jižní Ameriky je Cusco, kdysi sídelní město říše Inků. Kouzelné město v nadmořské výšce cca 3.400 m je východiskem k Machu Picchu, takže se to návšětvníky z celého světa jen hemží. Je to však také místo, které turistům často působí problémy, neboť let z Limy sem trvá jen něco přes hodinu,za kterou se překoná těch téměř 3,5 km převýšení. Je třeba chodit pomalu, nedivočit, pravidelně popíjet "maté de coca" a doufat, že si s tím vaše tělo poradí. Město se nachází v údolí mezi čtryřtisícovými vrcholy, má nádhernou Katedrálu a několik dalších kostelů a muzeí, náměstí, je zde i pozůstatek bývalého paláce Inků Qorikancha, na němž dobyvatelé vystavěli Klášter svatého Dominika. Není divu, že je zařazeno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Cusco je spojeno s Machu Picchu železnicí s úzkým rozchodem 914 mm. Denně jezdí tři páry vlaků různé ceny a kvality, které ale vyjíždějí nelogicky z Poroy, 12 km od Cusca. Do samotného Cusca jezdí pouze soupravově, tedy bez cestujících. Je to obrovská škoda, protože tím návštěvníci přijdou o nejzajímavější úsek trati, se systémem úvratí, podobným jako na trati Lima - Huancayo. Dříve vlaky jezdily již z Cuzco, ale v roce 2009 došlo ke změně údajně proto, že konzumním turistům se tato cesta zdála příliš dlouhá! Tak dnes musejí dojet zájezdovými autobusy (individuální turisté taxíky) do Poroy, což je nejvýše položená stanice trati (3.573 m). Samotná jízda vlakem trvá 3 - 4 hodiny, je dlouhá 94 km, na kterých vlak sjede o 1.500 m níže. Po sešupu do údolí řeky Urubamba (kde je rozvněž jedna dvojitá úvrať) jízda pokračuje kaňonem této řeky až do stanice Machu Picchu (2.040 m). Ta leží vesnici Águas Calientes, která ale dnes z komerčních důvodů užívá název Machu Picchu. K vlastnímu sanktuáriu se odtud dá dostat autobusem nebo pěšky, po silnici je to 8 km s převýšením 400 m. Machu Picchu je zařazeno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a bylo zvoleno rovněž jedním z novodobých sedmi divů světa. Bylo vystavěno kolem roku 1430 za vlády Inky Pachacuteca na vysokém ostrohu nad meandrem řeky Urubamba v nadmořské výšce 2.430 m. Krajina s vysokými horami, pokrytými hustým lesem, a dole s meandry Río Urubamba, je dech beroucím pohledem. Areál z období Inků je rozlehlý. Zahrnoval posvátný okrsek, obytné čtvrti, výrobní zónu, pohřební skálu se hřbitovem a rozsáhlá terasovitá políčka, která dodávala lidem obživu. Celý tento mix působí prostě úchvatně. Při návštěvě tohoto místa na vlastní pěst je třeba vědět, že zde nelze koupit vstupenky. Ty si musejí návštěvníci opatřit předem, buďto prostřednictvím internetu nebo v prodejních místech v Cusco či Águas Calientes. Bez předem zakoupené vstupenky se do areálu nedostanete!
Z Cusco lze vlakem cestovat i na opačnou stranu - do Puno na březích jezera Titicaca. Tato trať má však normální rozchod 1.435 mm, a v centru Cusca je kolejová splítka obou zdejších rozchodů. Vzhledem k tomu, že pravidelná doprava zde již rovněž nefunguje, je jedinou možností pro železniční fandy ultradrahý Andean Explorer. Ten jezdí třikrát týdně (v letní sezóně čtyřikrát týdně) v obou směrech a 400 km dlouhá jízda stojí neskutečných 255 USD, což je vůbec nejvíc, co jsem za jakýkoli vlak, kdy zaplatil. V ceně je sice oběd a také zdejší tradiční alkoholický nápoj "pisco sour" v barovém voze, ale ostatní vymoženosti v podobě módní přehlídky či vystoupení hudebních skupin bych ve vlaku klidně oželel. Nejvyšším bodem trati je La Raya ve 4.319 m, kde je krátká zastávka, ale trať je jinak spíše nudná. I zde je třeba počítat se značnými problémy s nadmořskou výškou - i zde přišly na řadu kyslíkové přístroje, i když jen výjimečně. Nejzajímavějším bodem programu na trase je průjezd středem tržiště ve městě Juliaca, kdy místní prodejci před krokem jedoucím vlakem umně odstraňují svoje stánky a po projetí je zase rychle montují zpět. Město Puno leží v úctyhodné nadmořské výšce 3.825 m a je východištěm na peruánskou stranu jezera Titicaca, kde lze navštívit plovoucí rákosové ostrovy Uros, na nichž dodnes žijí zdejší původní obyvatelé. Anebo sednout na autobus a vyrazit podél jeho břehů do nedaleké Bolívie.
ZASTÁVKA PÁTÁ - BOLÍVIE
Z Peru do Bolívie jsem se tedy vydal touto cestou. Autobus spojuje peruánské Puno s bolívijskou Copacabanou, odkud je poté přípoj dále do La Pazu. Po hodině a půl jízdy kolem jezera dorazíte na hraniční přechod Kasani. Zde panuje naprostá pohoda. Místní chodí přes hranici zcela volně a nikdo je nekontroluje. Cizinci projdou peruánským odbavením, pak se pěšky přesunou na druhou stranu hranice a tam je odbaví Bolívijci. Vše probíhá hladce a bez jakýchkoli problémů. Z Kasani je to už jen kousek do Copacabany. Toto město (nezaměňovat se stejnojmennou slavnou pláží v Rio de Janeiro) je hlavním centrem na bolívijské straně jezera Titicaca. Vyplouvají odsud lodě na posvátný ostrov Isla del Sol a jen se to tu hemží nejrůznějšími cestovními kancelářemi. Peruánský autobus zde svou jízdu končí a cestující mají téměř dvě hodiny času na prohlídku města a oběd v některé z místních restaurací. Po obědě přijede autobus bolívijský, s nímž cesta pokračuje dále. Ten po zhruba hodině cesty horami dorazí k úžině Tiquina. Kdo nemá čas na větší průzkum jezera Titicaca, má možnost se po jeho hladině svézt alespoň tady, neboť silnice zde jezero překonává přívozem. A tak se můžete kochat pohledem, jak váš autobus najede na vratký člun, připomínající pltě na Čierném Váhu, a vyrazí na druhý břeh. Na jezeře jsou pěkné vlny a tak to chvílemi vypadá, že se člun s autobusem převrátí, ale místní lancheros jsou mistři svého oboru a autobus je po chvíli úspěšně na druhém břehu. Cestující přepraví menší motorový člun samostatně. Jezero Titicaca, posvátné jezero Inků, leží v nadmořské výšce 3.812 m a je považováno za nejvýše položenou splavnou vodní plochu světa. Přestože má teplotu pouhých 10 - 12 stupňů, příznivě ovlivňuje zdejší klima, a oblast kolem tohoto jezera je považována za pravlast brambor. Ze San Pablo de Tiquina je to ještě téměř tři hodiny do La Pazu.
Příjezd do něj je vpravdě velkolepý! La Paz leží v hluboké kotlině, nad níž se nachází město El Alto. Výškový rozdíl mezi nimi je cca 400 m. Silnice spojující tato dvě města se klikatí bočními údolími, takže cesta zabere čtvrt hodiny, i když vzdušnou čárou je to doslova, co by kamenem dohodil! Ale pohled seshora na La Paz je nezapomenutelný! Samotný La Paz (což znamená mír) je považován za nejvýše položené hlavní město světa, i když jím ve skutečnosti není. Leží sice v extrémní nadmořské výšce 3.636 m, ale dle ústavy není hlavním městem. Přesto je za něj všeobecně uznáván, neboť zde sídlí parlament i vláda a také různá velvyslanectví. Centrem města je ulice Sagárnaga a vedle ní stojící Basilica de San Francisco. Letiště La Paz, které leží v El Alto, je se svojí nadmořskou výškou 4.061 m, nejvýše položeným komerčním letištěm na světě. Málem jsem však odsud neodletěl, neboť mi v hostelu neobjednali taxík. Když se vše vyřešilo, přijel jsem na letiště pouhé 23 minuty před odletem mého spoje. V Eropě bych byl v háji, ale tady se v poklidu stihlo vše potřebné, a tak jsem nakonec do Potosí přeci jen odletěl.
Potosí je nejvýše položeným městem světa. Leží v brutální nadmořské výšce 4.070 m a kdysi to bylo i jedno z nejbohatších měst světa. Mohla za to hora Cerro Rico (bohatá hora), která se tyčí přímo nad ním do výše 4.824 m. Kdysi zde byly proslulé doly na stříbro a ve městě fungovala slavná mincovna. Casa de la Moneda, jak se mincovna nezývá, sloužila svému účelu téměř 400 let. Nyní se zde mince již nerazí, ale muzeum, které se v ní nachází, je bezpochyby špičkové. Samotné město je upravené, se zelení na náměstích (musí to být fuška v této výšce to udržovat!), a je zařazeno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Pokud chcete vidět jej seshora, vyplatí se navštívit zdejší klášter svatého Františka. Součástí jeho prohlídky je výstup na vyhlídku, kam se jde po úzké stezce po střeše kláštera. Nic pro strašpytly, ale výhled stojí za to! Kdo je hodně odvážný, může si domluvit i exkurzi do zdejších dolů. Ty jsou stále funkční, i když stříbro se zde už netěží.
Autobusem po dobré a zajímavé silnici lze dojet do 170 km vzdáleného Sucre. Toto město, které nese jméno pobočníka Simóna Bolívara, je de iure hlavním městem země. Je tomu tak proto, že zde byla v roce 1825 vyhlášena její nezávislost. Místo, kde k tomu došlo, se jmenuje Casa de la Libertad (dům svobody) a je v něm hezké muzeum. Sucre leží už v mnohem přijatelnější výšce 2.810 m, je to krásné město pod horami, z bělostných koloniálních budov a je rovněž na seznamu UNESCO.
Ze Sucre jsem za pouhé půl hodiny letadlem sestoupil do již normálních výšin - do města Santa Cruz de la Sierra, které leží jen 418 m nad mořem. Toto největší bolívijské město má cca 1,5 milionu obyvatel, ale jinak toho tu mnoho k vidění není. Ale pro železniční nadšence přece něco. Železnice Ferroviaria Oriental, známá též pod přezdívkou Tren de la Muerte (vlak smrti) - kvůli nehodám a nepříjemnostem, které zde v minulosti na cestující čekaly, spojuje toto město s Puerto Quijarro na brazilské hranici. Já jsem jel vlakem zvaným Ferrobus (kolejový autobus), který zde jezdí třikrát týdně a 610 km dlouhou trasu zvládne za 13 hodin. Je to docela hezký motoráček, a klimatizací a lůžkovou úpravou sedadel, takže cesta je velmi příjemná. Z konečné stanice jsem byl za pár minut taxíkem na hranici a po poněkud delším čekání, které bylo způsobenou důkladnou kontrolou místních (já jsem byl vyřízený bleskově a bez jakýchkoli komplikací), čekalo uvítání v Brazílii.
ZASTÁVKA ŠESTÁ - BRAZÍLIE
Brazílie byla na mé cestě jen kratičkou epizodou. Nebyl jsem tentokrát ani v Rio de Janeiro, ani v žádném jiném turisticky vyhlášeném místě. Navštívil jsem je již v roce 2004, kdy jsem Brazílii věnoval celou dovolenou, ale něco jsme tenkrát nezvládli, tak přišel na řadu druhý pokus.
Po překročení hranice z Bolívie je to do centra města Corumbá ještě pár kilometrů. Ale žádný problém. Jezdí sem totiž MHD. Samotné město Corumbá leží ve federativním státu Mato Grosso do Sul na řece Paraguai, má asi 90.000 obyvatel, ale nic moc zajímavého tady není. Pro většinu turistů je jedním z výchozích bodů pro návštěvu světoznámé oblasti mokřadů Pantanal. Ale i tam jsem v roce 2004 byl, a tak jsem zde jen počkal na letadlo a pokračoval dál. Let do Campo Grande trvá jen necelou hodinu. Tam si mně odchytli zaměstnanci společnosti s tím, že můj následující let má zpoždění, a že do Curitiby mám zajištěn přímý let s jinou společností. Nakonec jsem na tom vydělal, ušetřil se mi jeden přestup a ještě jsem dorazil do cíle dřív, než jsem původně měl. A to nejlepší nakonec! Ten let neměl mnohahodinové zpoždění! To vše se odehrálo kvůli pouhým 25 minutám! Prostě, letecká doprava v Jižní Americe je na špičkové úrovni.
Curitiba je jediným místem na trase, kde jsem již jednou byl. A protože jsem byl tenkrát se zdejším hotelem Condor nadmíru spokojen, využil jsem jeho služeb i tentokrát. A kdybych měl jet do těchto míst znovu, je volba jasná - bude to Condor hotel dotřetice! Curitiba je moderní město, které má necelé 2 miliony obyvatel a je hlavním městem státu Paraná. Od dob působení starosty a pozdějšího guvernéra státu Paraná Jaime Lernera, je to jedno z nejbezpečnějších a nejlépe fungujících měst v celé Brazílii. Metro zde sice nemají, rychlé metrobusy ale ano. A jejich zastávky připomínají metro opravdové. Je to spolehlivé a rychlé. Ve městě je i jedna zajímavost pro nás, Moraváky. Kdysi zde působil Vladimír Kozák, rodák z Bystřice pod Hostýnem, který odešel do Brazílie v 18 letech a většinu svého zdejšího života strávil mezi Indiány. Nakreslil, nafotil a natočil na filmový pásek jejich zvyky, tradice a dovednosti. Část jeho sbírek je vystavena ve zdejším Museu Paranáense, kde jsou jeho dílu věnovány dva sály, nesoucí jeho jméno - Salao Vladimír Kozák! A najde se tu i něco v češtině - například maturitní vysvědčení z gymnázia!
Curitiba je také výchozím bodem nejznámější brazilské turistické železnice. Ta projíždí národním parkem Marumbi, který chrání Atlantský deštný prales. Ten je starší, než známější prales Amazonský, a původně pokrýval pobřežní hory velké části Brazílie. I když ho byla velká část vykácena, zbylo z něj jen nějakých 7 % rozlohy, tak to, co zbylo, opravdu stojí za to! Vlak sjíždí z náhorní plošiny hřebene Serra do Mar do Morretes, kde končí, a odkud dráha pokračuje až do přístavu Paranaguá, kam funguje ale již jen silná nákladní doprava. Turistický vlak vyjíždí každé ráno a cesta mu trvá neskutečně dlouho - téměř 4 hodiny, ale krajina je zde opravdu nádherná, takže je stále, co obdivovat. V roce 2004 jsme měli tento spoj v plánu rovněž, ale před naší návštěvou zde došlo k vykolejení a trvalo tehdy téměř půl roku, než začaly vlaky znovu jezdit! Zpátky jsem ale přeci jen volil rychlejší cestu autobusem, kterému to trvá jen asi hodinu a čtvrt. A pak už jsem se nalodil na luxusní noční autobus, zvaný leito, s lůžkovou úpravou sedadel a palubním servisem, a vyrazil znovu k argentinským hranicím.
ZASTÁVKA SEDMÁ - ZASE TA ARGENTINA
Už jsem jednou při této cestě v Argentině byl, ale tato krátká odbočka opravdu stála za to. Vodopády Iguazú, ležící na hranici s Brazílií, jsou dobrým důvodem pro takový odskok. Jak říká knižní průvodce: "Žádná slova, žádné fotografie nedokáží jejich nádheru dostatečně popsat. Musí se prostě vidět a slyšet. Jsou něčím, co měli na mysli romantičtí básníci, když psali o věcech děsivých a současně vznešených". Cataratas leží na řece Iguazú, kousek nad jejím soutokem s řekou Paraná. Je to soustava několika desítek vodopádů (konkrétní počet závisí na stavu vody v řece), z nichž nejvyšší - Garganta del Diablo (Ďáblův chřtán) - má výšku 80 m. Většina vodopádů leží na území Argentiny, nicméně návštěva je nádherná z obou stran. Vzhledem k tomu, že na brazilské straně jsem byl již v roce 2004, volil jsem teď stranu opačnou. A obě stojí za to, i když každá jinak. Z brazilské strany se otevírá nádherný panoramatický pohled na celou soustavu vodopádů, na argentinské straně se pohybujete přímo mezi nimi a cítíte jejich sílu naplno zblízka. Přístup na brazilské straně je z města Foz do Iguaçú a na straně argentinské z Puerto Iguazú. Z obou měst je to asi 20 km jízdy autobusem a přímo v areálu vodopádů není přechod z jedné země do druhé možný. Argentinské město Puerto Iguazú (tedy Přístav Iguazú) má asi 60.000 obyvatel. Autobusy k vodopádům jezdí často, ale jsou neskutečně předražené. Ve vlastním areálu jsou tři prohlídkové okruhy. Ty jsou propojeny železničkou, zvanou Tren de la Selva, jejíž použití je v ceně vstupného. Nejjednodušší z prohlídkových tras je Circuito Superior (Horní okruh), který vede v úrovni horní hrany vodopádů. Je dlouhý 650 m a snadno přístupný, což znamená, že je zde obrovské množství turistů. Pohledy odtud jsou sice nádherné, ale vzhledem k davům lidí si je příliš nevychutnáte! To Dolní okruh (Circuito Inferior) je mnohem příjemnější. Je výrazně delší (1.700 m), ale pro jeho návštěvu je nutno zdolat hezkou řádku schodů. Jde se totiž pod vodopády, tedy o nějakých 70 m níže, než je Horní okruh. Proto zde je turistů podstatně méně, a vychutnáte si nádheru tohoto místa opravdu naplno! Zlatým hřebem je třetí trasa. Nazývá se sice Circuito Garganta del Diablo (Okruh Ďáblův chřtán), o okruh se ale nejedná. Nejdříve překonáte za pomoci lávek více než kilometr cesty nad "Horní Iguazú", která napájí zdejší vodopády, až příjdete přímo k tomu nejvýznamnějšímu z nich. Pohled na hučící vodu, mlžný opar a duhy nad strží je omračující! Občasná sprška vody je ve zdejším vedru příjemným osvěžením. Trasa tam a zpět stejnou trasou měří 2.080 m a vynechat ji, to by byl opravdu hřích! Jen pro úplnost - na brazilské straně je jedna trasa, vedoucí od luxusního hotelu Tropical das Cataratas, kde se, slovy knižního průvodce, máte ubytovat v případě, že cestujete za peníze někoho jiného, a končící v areálu Porto Canoas. Na této trase uvidíte celý systém zdejších Cataratas přímo před sebou.
ZASTÁVKA OSMÁ - A NA ZÁVĚR PARAGUAY
Po noci v argentinském Puerto Iguazú v nevábném Hostel Sweet Hostelu jsem přejel městskou dopravou do paraguajského Ciudad del Este. Je to docela kuriozní linka. Mezi Argentinou a Paraguají není vybudován most přes hraniční řeku Paraná, a tak se musí jet přes Brazílii. Nejdříve přejedete řeku Iguazú do brazislkého Foz do Iguaçú. Zde ovšem přímé autobusy nestaví, jejím územím pouze projedou, není zde ani hraniční odbavení, a zastaví až za mostem přes řeku Paraná - v paraguajském Ciudad del Este. Toto město je především centrem levných nákupů, ale jinak toho tady mnoho k vidění není. Proto jsem nastoupil na autobus společnosti RYSA a vyrazil do Encarnaciónu (v překladu znamená "vtělení"). Po dlouhé cestě zdejší mírně zvlněnou krajinou jsem dorazil do města, kterému se říká "perla jihu". Není příliš velké, ale leží přímo na březích hraniční řeky Paraná a na protějším břehu leží argentinské Posadas. Nic zvláštního tu nehledejte, ale je to moc příjemné místo na procházky nebo koupání v řece na rozlehlých zdejších plážích. Také zdejší De la Costa Hotel byl skvělý! A paraguajské pivo s typicky paraguajským názvem Pilsen jak by smet.
A pak už jsem zamířil do hlavního města Asunciónu. Jízda lususním klimatizovaným autobusem společnosti La Encarnacena zpříjemnila extrémně horký den. Ale v době mého příjezdu do hlavního města bylo stále 39 stupňů. Asunción ("nanebevzetí") má asi 865.000 obyvatel. Je to docela hezké a zajímavé město, jehož nejvýznamnější budovou je Casa de la Independencia (Dům nezávoslosti), v němž 14. 05. 1811 vyhlásili nezávislost Paraguaye jako první jihoamerické země vůbec. Tento krok se stal vzorem pro osvobozovací hnutí v ostatních jihoamerických zemích a v následujících 15 letech vedlo ke vzniku nezávislých států tak, jak je v podstatě známe i dnes. Můžeme zde navštívit Pantéon de los Héroes, kde jsou pohřbeni hrdinové boje za nezávislost, katedrálu a nějaká muzea. Kuriozitou je zdejší železniční muzeum (Museo Ferroviario), které sídlí v bývalé železniční stanici. Je totiž jediným pozůstatkem zdejší železniční sítě. Přestože Paraguay byla první jihoamerickou zemí, kde železnice začala fungovat již v roce 1869, dnes již v zemi není v provozu ani jediná trať. Koleje ve zdejším muzeu, na nichž stojí i lokomotiva Sapucai, která v roce 1869 provoz zahajovala, končí v bráně a dál už pokračuje asfaltová silnice! Večer se přihnala pořádná bouřka, která přinesla výrazné ochlazení, ale současně také zkazila zdejší oslavu Svátku víry, kterou u katedrály pečlivě připravovali. Začalo to asi 30 minut před plánovaným vypuknutím akce a lilo a blýskalo se dvě hodiny nepřetržitě!
No a to je už pomalu vše. Ze zdejšího letiště Silvia Pettirossiho jsem zamířil do Sao Paulo a přes noc pak do Londýna. Při odletu z letiště Sao Paulo Guarulhos jsem si říkal, že snad se do Jižní Ameriky ještě někdy vrátím. A i když cesta z Londýna do Prahy byla poněkud nejistá, neboť v Praze byla velká mlha, nakonec se podařilo úspěšně přistát a vše zdárně ukončit. Takže sláva nazdar výletu - nezmokli jsme (skoro) a už jsme tu!
A PÁR INFORMACÍ NA ZÁVĚR
Víza - se všemi zeměmi Jižní Ameriky (s výjimkou Guayany a Surinamu) máme bezvízový styk. Teoreticky některé země požadují předložení návazných letenek či prokázání dostatečných finančních prostředků, v praxi to ale nebylo vyžadováno nikde. Pro pohyb po oblasti je nutné mít očkovací průkaz s platným očkováním proti žluté zimnici. I když ani ten po mně nikdo nepožadoval, nelze na to rozhodně spoléhat. Při absenci tohoto dokumentu se vystavujete riziku, že nebudete do některé země vpuštěni!
Doprava - do oblasti létají všechny významné letecké společnosti. Nejvýznamnějšími letišti jsou Sao Paulo Guarulhos (GRU) v Brazílii a Buenos Aires Ezeiza (EZE) v Argentině. V oblasti funguje i hustá síť spolehlivých leteckých linek, které napojují všechna větší města a propojují jednotlivé země mezi sebou. Pro cesty přes Río de la Plata a v oblasti Amazonie je stále velmi důležitá lodní doprava. V oblasti funguje i hustá síť dálkových autobusových linek, jejichž úroveň je obecně vynikající. Příměstské autobusy však mají často podobu servisních taxíků, zde zvaných colectivos, které zrovna velké pohodlí nenabízejí. Železniční doprava je velmi slabá, ve většině zemí byla v důsledku privatizace omezena na minimum, a obvykle fungují pouze příměstské vlaky v okolí velkých měst (Buenos Aires, Sao Paulo, Rio de Janeiro, Santiago, Valparaiso) a vlaky turistické, z nichž mnohé byly popsány výše v textu. Na většině ostatních tratí je pouze doprava nákladní.
Bezpečnost - bezpečnostní situace v jednotlivých zemích se liší a často se liší i město od města. Vždy je třeba však dodržovat bezpečnostní zásady, především nevystavovat žádné cennosti, peníze, drahé fotoaparáty či kamery. Při dodržování bezpečnostních pravidel není třeba přehnaných obav!
Ubytování a stravování - v celé Jižní Americe je široká nabídka ubytovacích kapacit všech typů. Cenově se však značně liší podle cenové úrovně jednotlivých zemí. Zatímco v Paraguaji můžete spát za rozumný peníz i ve čtyřhvězdičkovém hotelu, v Argentině zaplatíte mnohem více za obyčejný hostel. V každém městě jsou dobře zásobené supermarkety pro samozásobitele a řada restaurací. Milovníci McDonaldů si tady budou žít jako králové, v některých zemích jsou to také jediné cenově přijatelné stravovací možnosti! Voda je ve větších městech zpravidla pitná, ale na venkově na to rozhodně spoléhat nelze. Balené vody je všude dostatek!
Zdravotní problémy - záleží na oblasti, kterou navštívíte. Při studiu možných zdravotních rizik sice vypadá zdejší oblast děsivě, většinou však člověka závažné problémy nepostihnou. Nejčastější jsou cestovní průjmy. Před cestou je vhodné navštívit specializované pracoviště a provést imunizaci - obvykle proti žloutence A + B a břišnímu tyfu, pro individuální cesty vám mohou doporučit i vzteklinu (kvůli velkému počtu toulavých psů). Nezbytné je očkování proti žluté zimnici, které je zákonnou podmínkou pro vstup do některých států, zejména to platí, pokud se pohybujete z jednoho jihoamerického státu do druhého. V oblasti Amazonie se vyskytuje tropická malárie (vyvolávaná výtrusovcem Plasmodium falciparum), proto je nutno počítat při návštěvě této oblasti s nutností užívání antimalarik. Ve vysokohorských polohách And (cca nad 3.000 m) se projevuje výšková nemoc. Obvykle nemá vážný průběh - bolest hlavy, ztížené dýchání, nevolnost, ospalost apod., ale ve výjimečných případech může vést k život ohrožujícím stavům (otok mozku či plic), proto ji nelze podceňovat. Nelze dopředu předpovědět, jak který organismus bude reagovat, a neexistuje ani žádná univerzální preventivní léčba. Jako prevence se doporučuje vyvarovat se zvýšené zátěže - chodit pomalu, často odpočívat, nejíst tučná jídla a nepít alkohol. Před náročnějším programem (např. trasa Inka Trail - vyhlášená čtyřdenní trasa pro pěší turisty na Machu Picchu) je nezbytně nutné počítat s časem na aklimatizaci!!
Všem následovníkům přeji šťastné kilometry Jižní Amerikou!
vystavil František Brachtl @ 14:06
Komentáře: 0
