pátek 11. dubna 2014

CESTOU PO JIŽNÍ JIŽNÍ AMERICE

Jižní Amerika je fascinující oblast. Když jsem v roce 2004 navštívil Brazílii, byl jsem nadšen. Ze zdejšího uvolněného životního stylu, přírodních krás a příjemných lidí. Když jsem k tomu přidal dětský sen - projet dříve nejvýše položenou železnici světa v Peru - rozhodl jsem se po necelých deseti letech znovu Jižní Ameriku navštívit. A pojal jsem to jako okruh jihem - takže opravdu po jižní Jižní Americe. 
ZASTÁVKA PRVNÍ - URUGUAY
Za počátek cesty jsem zvolil Montevideo - hlavní město jedné z nejmenších zemí Jižní Ameriky. Přesto je Uruguay dva a půlkrát větší než Česká republika. Montevideo znamená v překladu "vidím horu" a název údajně pochází od zvolání jednoho z námořníků, který po dlouhé plavbě přes oceán spatřil onen 121 m vysoký vršek, na kterém nyní centrum města leží. Vstupní branou do země je zdejší letiště Carrasco, které má zbrusu novou odbavovací halu a je velmi moderní. Montevideo je velikostí srovnatelné s Prahou, ale mnoho turistických zajímavostí tu nenajdeme. Je to však velice příjemné a upravené město. Jeho dominantou je Palácio Salvo, které v době své výstavby ve 20. letech 20. století, bylo nejvyšší budovou Jižní Ameriky. Zdejší divadlo - Teatro Solis - je výstavní budova, kterou si lze prohlédnout v rámci prohlídky s průvodcem, kterou nabízejí denně, a to ve španělštině, portugalštině a angličtině. Já jsem byl na prohlídce anglické, a protože jsme si tento jazyk vybrali pouze dva, bylo to jako privátní exkurze. A pokud by vám hrozilo, že v důsledku cesty do světa přijdete o svůj oblíbený přenos z Metropolitní opery - nezoufejte! I zde tuto možnost máte!
V Uruguayi (až na jedinou výjimku) neexistuje osobní železniční doprava, proto se po zemi cestuje převážně autobusy. Ty dálkové jsou, jako konečně v celé Jižní Americe, velmi pohodlné. Cesta do přístavu Colonia del Sacramento, na březích Río de la Plata, trvá dvě a půl hodiny. Colonia - jak se zkráceně běžně nazývá - je bývalou portugalskou kolonií z doby bojů o nadvládu nad touto obastí mezi Španěly a Portugalci. Dnes je to příjemné dvacetitisícové město, jehož historické centrum je zařazeno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Jsou zde dlážděné ulice, spousta zeleně a řada historických domů. Pro hezký výhled je možno se vyšplhat na zdejší maják (Faro), který v noci slouží stále svému účelu, ale ve dne je využíván jako vyhlídková věž. Ceny jsou zde ovšem tvrdě turistické, takže se docela prohnete! A obecně platí, že Uruguay a Argentina jsou velmi drahé země! Colonia je také významným přístavem, který denně spojuje řada lodních spojů s Buenos Aires na druhém břehu Río de la Plata. Mnoho návštěvníků Buenos Aires je využívá k jednodenním výletům na druhý břeh estuáru. I já jsem tuto cestu pro pokračování své pouti zvolil. Rychlý katamarán Juan Patricio zvládl trasu mezi Uruguayí a Argentinou za pouhou hodinu.
ZASTÁVKA DRUHÁ - ARGENTINA
Argentina odvozuje svůj název od stříbra (latinsky argentum), její hlavní město Buenos Aires pak z námořnické terminologie ("dobré větry"). Je to megalopole s téměř 13 miliony obyvatel, což je tedy více, než má celá naše republika. Přesto je to město povětšinou upravené a s ohledem na svoji velikost i velmi bezpečné. Centrem prochází Avenida Florida, dlouhá pěší zóna, v jejímž centru se nachází slavné nákupní středisko Galerías Pacífico, něco jako moskevský GUM. Hlavní dopravní tepnou města je Avenida 9 de Julio, která je se svými čtrnácti jízdními pruhy považována za nejširší ulici světa. Přímo na této třídě stojí zdejší slavné Teatro Colón, nádherná stavba italského architekta Tamburiniho z přelomu 19. a 20. století, kterou lze rovněž navštívit s průvodcem. A stojí to za to! Hlavní náměstí, Plaza de Mayo, je domovem dvou významných objektů. V paláci Casa Rosada je sídlo argentinských prezidentů, a v jeho suterénu je rovněž známé muzeum. Druhým významným objektem je Catedral Metropolitana, která připomíná spíše antický chrám než katedrálu, jak ji známe u nás, byla však působištěm arcibiskupa Jorgé Maríi Borgoglia, který byl v roce 2013 zvolen prvním papežem, pocházejícím z Jižní Ameriky, a přijal jméno František. V katedrále jsou na tento fakt patřičně hrdí a je možno zde získat řadu suvenýrů s papežovou podobiznou. Díky dobrému systému metra je cestování po Buenos Aires hračkou, a tak je možno bez problémů navštívit i zdejší zoologickou zahradu ve čtvrti Palermo, která je sice na naše poměry lehce zanedbaná, ale je v krásném prostředí a její návštěva je balzámem na duši v ruchu tohoto hektického velkoměsta.
Z Buenos Aires jsem pokračoval daleko na jih - na Ohňovou zemi. Tierra del Fuego, jak se nazývá ve španělském originále, je největším jihoamerickým ostrovem a od pevniny ji odděluje známý Magalhaesův průliv. Ohňová země je rozdělena na část chilskou, která leží na západě a je větší, a na část argentinskou. V té je největším centrem Ushuaia - nejjižnější město světa. Kdysi to byla trestanecká kolonie, ale dnes je to šedesátitisícové město na březích kanálu Beagle, v malé zátočině pod nádhernými zasněženými horami, chráněné před studenými větry, které jinak oblast sužují. Nejvýznamnější atraktivitou pro turisty v samotném městě je Museo Marítimo (námořní muzeum), nacházející se v budově bývalé věznice, jejíž zřízení bylo impulsem k založení celého města. Ty největší zajímavosti leží ale za branami města. K západu, až k chilské hranici, se táhne Parque Nacional Tierra del Fuego, zdejší národní park, jehož osou je řeka Río Pipo. Parkem prochází nejjižnější železnice světa, které se zde říká Tren del Fin del Mundo (Vlak konce světa). Trať kdysi sloužila pro svoz vytěženého materiálu do města, ale dnes, v poněkud zkrácené podobě, slouží turistům. Je to však, s ohledem na délku cesty, bezpochyby nejdražší vlak, kterým jsem kdy jel, protože za 14 km cesty zaplatíte v přepočtu neskutečných 600 Kč. Z Ushuaii je také možno navštívit první farmu, která kdysi na Ohňové zemi vznikla a jmenuje se Estancia Haberton. Součástí návštěvy je i výlet na nedaleký ostrov Isla Martillo, kde se nachází hnízdiště tučńáků magellanských a tučňáků oslích. Když jsem zde však byl já, tak se zde nacházel i jeden kus tučňáka císařského, který normálně žije jen v Antarktidě. Jak říkali místní - zřejmě přijel na návštěvu! Opravdu to stálo za to!
Z Ushuaii jsem chtěl pokračovat do Chile - do Punta Arenas. Avšak mimo hlavní sezonu jezdí autobusy jen zhruba dvakrát týdně, tak nezbylo, než to vzít letadlem dpřes Buenos Aires do Santiago pro napojení na původně plánovanou trasu. Ale nelituji! Přelet letadlem přes Andy mezi Buenos Aires a Santiagem, to je vpravdě nádherná podívaná!
ZASTÁVKA TŘETÍ - CHILE
Chile je opravdu zajímavá země - svým tvarem připomíná nudli - je dlouhé a úzké. Hlavní město Santiago (což je zkomolenina od San Diego = Svatý Jakub) je velké - má 6,5 milionu obyvatel, je to moderní město evropského stylu s kvalitní sítí metra, ale mnoho zajímavostí tu není - většina jich spadla při různých zemětřeseních, které jsou v Chile jevem častým. Něco však přece - je zde koloniální katedrála a vrch Cerro San Cristóbal - poutní místo se sochou Panny Marie, kam vede stařičká pozemní lanová dráha z roku 1925 a z vrcholu se nabízí nádherný výhled na toto město pod Andami.
To nedaleké Valparaíso je mnohem menší, ale jeho historická hodnota byla oceněna organizací UNESCO, která jej začlenila na seznam světového kulturního dědictví. Je to významný chilský přístav, který se nachází v nádherné poloze na strmých vršcích nad Tichým oceánem. K jejich zdolání obvykle slouží celá řada historických výtahů (přesněji tedy pozemních lanovek), z nichž některé jsou v provozu již celých 140 let. Ale já jsem měl smůlu - "Paro nacional indefinido" (neomezená národní stávka), do které vstoupili zaměstnanci měst a městských organizací, způsobila, že nefungovaly nejen městské úřady, nesvážel se odpad, ale nejezdily ani tyto výtahy. Naštěstí to byla jediná stávka, která se dotkla mojí cesty, což lze považovat za úspěch, neboť stávky jsou v Jižní Americe národním sportem! Součástí dědictví UNESCO je také historická městská trolejbusová linka se starými trolejbusy z roku 1951, která stále naplno slouží občanům i návštěvníkům města. Tu provozuje soukromá společnost a tak jezdila normálně. Aspoň něco!
Pouhých 10 km podél pobřeží Tichého oceánu leží moderní a módní město Viňa del Mar, kde se koná i jeden z turnajů ATP. Asi by se zde líbilo milovníkům vína, neboť jeho název znamená vinice u moře. Z Valparaíso sem lze dojet také zajímavou příměstskou železnicí, zvanou Metro-Valparaíso. Klasické jízdenky zde ale neobdržíte. Jezdí se zde výhradně na čipové karty. takže si musíte jednu koupit, nabít a pak vyrazit! Je pravda, že pro jednu cestu tam a zpět se to opravdu nevyplatí, neboť samotná karta stojí víc než jízdné tam a zpět dohromady, ale pro železničního fanouška není frekventovaný a levný autobus tou pravou alternativou! Takže koupit kartu, nabít a vyrazit! Ve Viňa del Mar je vynikající muzeum Francisco Foncka s expozicí o Velikonočním ostrově, který Chile patří. A socha "moai", která sem byla z ostrova dovezena v roce 1951, stále stráží vchod! Sotva však co překoná nádhernou procházku po Avenida Perú po nábřeží Pacifiku. Ale i zde je vidět, že zemětřesení a tsunami jsou zde běžné - všude jsou značky ukazující únikové cesty pro případ vydání výstrahy před tsunami.
Moje cesta pokračovala k severu. Autobusem do Santiago je to kousek a jistě zaujme, jaká pozornost je v nich věnována bezpečnosti provozu. Na ukazateli ve vozidle se pravidelně objevuje údaj o době řízení řidiče (nesmí přesáhnout 5 hodin) a rychlosti jízdy (max. 100 km/h). Při překročení rychlosti se okamžitě rozezvučí siréna a řidič ihned zpomalí. Na každém sedadle jsou navíc pro cestující informace a telefonní kontakty na orgán dohledu, kam mají cestující v případě porušování předpisů při řízení zavolat. U nás si to asi dovedeme jen těžko představit!
Ze Santiaga do Calamy - centra pouště Atacama, a také významného etapového bodu současné jihoamerické verze Rallye Paříž - Dakar, je to letadlem něco přes dvě hodiny. Odtud je to ještě 100 km autobusem do hlavního zdejšího turistického střediska - San Pedro de Atacama. Toto pětitisícové město ve 2.400 m nadmořské výšky, či vlastně pouštní oáza, má zajímavé archeologické muzeum, věnované zdejším původním obyvatelům, tzv. Atacameňos, a před ním stojí "solmafora" - semafor, ukazující intenzitu slunečního záření, a na zavěšené tabulce pod ním si lze najít, jak špatná situace zrovna je. V mém případě to byla ta úplně nejhorší varianta s doporučenou dobou pobytu na přímém slunci jen 10 minut. A je pravda, že i když ve stínu bylo jen asi 24 stupňů, na slunci to byla výheň pekelná!
San Pedro de Atacama je především ale východištěm k přírodním krásám v okolí. Největší z nich se nachází 95 km vzhůru po prašné cestě ve velké nadmořské výšce 4.320 m. Geysers del Tatio jsou nejvýše položeným geotermálním polem na světě. Zdejší gejzíry netryskají do závratných výšek, spíše jen bublají u země, ale kouř z nich stoupající působí v mrazivém ránu jako z pohádky. Jezdí se sem opravdu časně, ze San Pedro se vyjíždí již ve 4:30, aby se ke gejzírům dojelo za svítání, kdy je zde ještě velký mráz (při našem příjezdu -9 stupňů) a krajina je nejpodmanivější. Jak se postupně otepluje, je kouř z gejzírů stále méně a méně výrazný, takže efekt už není takový, ale zase se můžete vykoupat v termálním prameni (kolikrát se to člověku povede v takové nadmořské výšce). Cestou zpět do San Pedro pak můžete obdivovat zdejší úchvatnou krajinu v plné kráse a seznámit se i se zdejšími obyvateli - vikuňami, či plameňáky andskými. 
A moje cesta pokračuje dále, tentokrát do Peru. Z Calamy to zatím nejde přímo - je tu jen maličké letiště bez celní a pasové služby, a tak se musí velkou oklikou přes Santiago na mezinárodní let do Limy. Ale co není, by brzy mělo být. V Calamě se staví nové moderní letiště, které by mělo mít i mezinárodní status, tak třeba v blízké budoucnosti nebude 2500 km dlouhý zálet do Santiaga již nutný!
ZASTÁVKA ČTVRTÁ - PERU
Peru je nejzápadnější zemí Jižní Ameriky a je to země turisticky mimořádně atraktivní. Přesto bylo po dlouhá léta cestování sem vysoce rizikové, díky působení zdejší teroristické skupiny Sendero Luminoso (Světlá stezka). To už je naštěstí minulostí, takže dnes se dá do této země cestovat bez zvláštního rizika.
Já jsem svůj zdejší pobyt začal pěkně zostra. Po pozdním večerním příletu a přenocování v Limě jsem hned vyrazil na vlak. A byla to právě tato trať, která byla mým dětským snem a hlavním impulzem k návštěvě Jižní Ameriky. Železnice Central, jak se lidově nazývá (oficiální název je Ferrocarril Central Andino, tedy Železnice středních And), byla po téměř sto let nejvýše položenou železniční tratí světa. V roce 2005 byla sice v absolutní hodnotě nadmořské výšky překonána železniční tratí do čínské Lhasy, ale i tak je trať Lima - Huancayo stále železnicí s největším překonaným výškovým rozdílem. Vychází z přístavu Callao, tedy v podstatě z úrovně moře, a po 172,7 km dosáhne vrcholového bodu v tunelu Galera v úctyhodné nadmořské výšce 4.786 m. Její stavba probíhala v letech 1870 - 1908 a spojena je se dvěma muži - Polák Ernest Malinowski byl projektantem, a Američan Henry Meiggs stavitelem. Ten se při stavbě řídil heslem "kam můžou lamy, tam může i vlak" a nakonec dosáhl jeho naplnění. Stavba to byla extrémně náročná. Pro zdolání obrovského výškového rozdílu na tak krátké vzdálenosti museli stavitelé vybudovat 69 tunelů, 58 mostů a také 6 dvojitých a jednu jednoduchou úvratí. Nakonec se vše podařilo, a tak již více než sto let svážejí vlaky vytěženou rudu a další suroviny přes hory k oceánu. Na trati fungovala dříve i osobní doprava, ta však byla v roce 1991 zastavena (konkurence autobusů je příliš silná), ale po několika letech došlo k obnovení alespoň příležitostné dopravy turistické. Nyní jezdí vlak osobní přepravy zhruba šestkrát ročně, zpravidla v období různých svátků. Já jsem jel vlakem dušičkovým. Před sedmou hodinou ranní se prostranství před výpravní budovou zastávky Lima Desamparados (ano, jedná se o zastávku bez kolejového rozvětvení) zaplní houfem nedočkavých turistů. Ti se těší, jak si cestu užijí, mnozí si ji však opravdu užijí, a víc, než je zdrávo! Lima Desamparados leží v km 14 a v nadmořské výšce 150 m. Přesně v 7:00 se po trojím zahoukání lokomotivy vlak dává do pohybu. Za neustálého houkání dieselektrické lokomotivy projíždí předměstskými slumy a pak zastavuje ve výletním středisku Chosica. Zde je také velké depo pro níže položenou část dráhy. Vlak neustále prudce stoupá údolím řeky Rímac, v průměru o téměř 10 m za minutu. Ve vlaku se zatím podává snídaně a po nějakých dvou hodinách jízdy zastavujeme v San Bartolomé. Zdejší stanice leží v km 76, ale nadmořská výška činí již 1.512 m. Tato stanice je jedinou, která má pouze jednoduchou úvrať, a tak cestující se zájmem sledují otáčení lokomotivy na zdejší točně - podle ní se také stanice někdy nazývá Tornamesa. Poté vlak vyrazí dále do hor. Trať se neuvěřitelně klikatí, takže po chvíli vypadá stanice San Bartolomé jako dětská hračka. Po projetí několika tunely a po slavném Mostě Dr. Carrióna vlak dosahuje Matucany. Toto okresní město leží v km 110 a v nadmořské výšce 2.389 m. Zde se mění lokomotiva a dále nás poveze stroj z vysokohorského depa La Oroya, jehož posádka je na vysoké nadmořské výšky aklimatizována. Ve stanici se stojí dost dlouho na to, aby byl čas prohlédnout si zdejší upravené náměstí. Poté vlak pokračuje dále a s využitím dvojitých úvratí, kterým se zde říká zigzagy, strmě stoupá. Zde již začínají cestující pociťovat problémy s výškovou nemocí. Většině cestujících se postupně chce spát, některé začíná bolet hlava a někteří odpadají a potřebují nutně kyslík. Naštěstí jsou ve vlaku na to připraveni a přítomné zdravotní sestřičky lidem pomáhají z nejhoršího. Po projetí nejdelšího zigzagu v Chilce se servíruje oběd a pak již vlak projíždí vrcholovým tunelem Galera na východní stranu And, kde dosahuje maximální výšky 4.786 m. Hned za tunelem je nejvýše položená stanice trati - Galera (4.781 m), kde se na chvilku zastavuje. Pak se již začíná prudce klesat. Jedinou dvojitou úvratí je na východní straně Rumichaca, která je současně ze všech nejvýše položenou (4.340 m). Někteří cestující stále ještě potřebují kyslík, ale jak klesáme, začíná se situace pomalu zlepšovat. K večeru dosahujeme La Oroyi, hlavního průmyslového centra na trati, které leží v téměř 3.900 m nadmořské výšky a je zde velké depo. Zde se také střídá osádka vlaku. Z La Oroyi je již klesání pozvolné, projíždíme údolím řeky Río Mantaro a již za hluboké tmy dojíždíme do cíle. Huancayo leží v nadmořské výšce 3.260 m a 346 km po kolejích od Limy. Trvalo to 14 hodin, nakonec tedy o dvě více než udával jízdní řád. Je to hezké město s krásnou katedrálou a o místní turistický ruch zde pečuje především Lucho Hurtado - nadšenec, který provozuje hostel, restauraci, informační centrum, průvodcovské služby - prostě pro nezávislé turisty dělá první poslední. A návštěva jeho podniků je vždy dobrou volbou!
Proč nemají vlaky v pravidelné dopravě v těchto místech šanci? To jsem poznal cestou zpět. Luxusní autobusy společnosti Cruz del Sur jezdí několikrát denně, nabízejí sedadla s lůžkovou úpravou, oběd v ceně, zábavní systém jako v letadle a dokonce se z nich dá i chatovat na facebooku. Autobus jede z velké části v souběhu s železniční tratí, ale dosahuje ještě větší nadmořské výšky, neboť vrchol neprochází tunelem, ale zdolává jej po povrchu. A tak v místě La Cima jsme ve výšce 4.818 m, tedy ve výši Mont Blancu. Protože je však autobus plně klimatizován, žádné problémy s výškou zde nejsou. Cesta k Limě je plná serpentin a kamiony zde ve stoupání často uvíznou, čímž cestu napůl zablokují, a tak zpoždění jsou na denním pořádku. Autobus má teoreticky jízdní dobu 7,5 hodiny, nám to trvalo z výše popsaných důvodů o hodinu déle, ale i tak je to proti vlaku téměř o polovinu méně. Ale pro pravé nadšence do vláčků zůstane železnice Central, vedoucí do hlavu kroutících výšin, stejně jedničkou!
Lima, jejíž jméno je zkomoleninou indiánského názvu řeky Rímac, má 7,5 milionu obyvatel. Rozlehlé slumy lemují silnice na všechny strany, ale centrum města je krásné. Koloniální budovy a ohromná katedrála, v níž je pohřben známý conquistador Francisco Pizzaro, jsou jeho dominantami. Je zde také velmi netradiční muzeum parlamentu a inkvizice (vskutku zajímavá kombinace), kde lze  vidět jak staré výtisky peruánské ústavy, tak i různé mučicí nástroje. Ve městě vyřešili problematiku metra vskutku netradičně - žádné nepostavili. Ale místo toho zavedli systém rychlých autobusů, kterému alespoň říkají Metropolitano. Autobusy mají samostatnou jízdní dráhu a moderní zastávky s nástupištěm v úrovni dveří autobusů, což značně usnadňuje výměnu cestujících. Autobusy jezdí často a je třeba říct, že je tento systém jednoduchý a funkční a umožňuje rychlé spojení centra s některými předměstími. Moderní čtvrť Miraflores leží přímo na břehu Tichého oceánu a je tu také zajímavá památka - pyramida Huaca Pucllana, která byla postavena lidmi Limské kultury kolem roku 400 n. l.
Jedním z nejvýznamnějších turistických center celé Jižní Ameriky je Cusco, kdysi sídelní město říše Inků. Kouzelné město v nadmořské výšce cca 3.400 m je východiskem k Machu Picchu, takže se to návšětvníky z celého světa jen hemží. Je to však také místo, které turistům často působí problémy, neboť let z Limy sem trvá jen něco přes hodinu,za kterou se překoná těch téměř 3,5 km převýšení. Je třeba chodit pomalu, nedivočit, pravidelně popíjet "maté de coca" a doufat, že si s tím vaše tělo poradí. Město se nachází v údolí mezi čtryřtisícovými vrcholy, má nádhernou Katedrálu a několik dalších kostelů a muzeí, náměstí, je zde i pozůstatek bývalého paláce Inků Qorikancha, na němž dobyvatelé vystavěli Klášter svatého Dominika. Není divu, že je zařazeno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Cusco je spojeno s Machu Picchu železnicí s úzkým rozchodem 914 mm. Denně jezdí tři páry vlaků různé ceny a kvality, které ale vyjíždějí nelogicky z Poroy, 12 km od Cusca. Do samotného Cusca jezdí pouze soupravově, tedy bez cestujících. Je to obrovská škoda, protože tím návštěvníci přijdou o nejzajímavější úsek trati, se systémem úvratí, podobným jako na trati Lima - Huancayo. Dříve vlaky jezdily již z Cuzco, ale v roce 2009 došlo ke změně údajně proto, že konzumním turistům se tato cesta zdála příliš dlouhá! Tak dnes musejí dojet zájezdovými autobusy (individuální turisté taxíky) do Poroy, což je nejvýše položená stanice trati (3.573 m). Samotná jízda vlakem trvá 3 - 4 hodiny, je dlouhá 94 km, na kterých vlak sjede o 1.500 m níže. Po sešupu do údolí řeky Urubamba (kde je rozvněž jedna dvojitá úvrať) jízda pokračuje kaňonem této řeky až do stanice Machu Picchu (2.040 m). Ta leží vesnici Águas Calientes, která ale dnes z komerčních důvodů užívá název Machu Picchu. K vlastnímu sanktuáriu se odtud dá dostat autobusem nebo pěšky, po silnici je to 8 km s převýšením 400 m. Machu Picchu je zařazeno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a bylo zvoleno rovněž jedním z novodobých sedmi divů světa. Bylo vystavěno kolem roku 1430 za vlády Inky Pachacuteca na vysokém ostrohu nad meandrem řeky Urubamba v nadmořské výšce 2.430 m. Krajina s vysokými horami, pokrytými hustým lesem, a dole s meandry Río Urubamba, je dech beroucím pohledem. Areál z období Inků je rozlehlý. Zahrnoval posvátný okrsek, obytné čtvrti, výrobní zónu, pohřební skálu se hřbitovem a rozsáhlá terasovitá políčka, která dodávala lidem obživu. Celý tento mix působí prostě úchvatně. Při návštěvě tohoto místa na vlastní pěst je třeba vědět, že zde nelze koupit vstupenky. Ty si musejí návštěvníci opatřit předem, buďto prostřednictvím internetu nebo v prodejních místech v Cusco či Águas Calientes. Bez předem zakoupené vstupenky se do areálu nedostanete!
Z Cusco lze vlakem cestovat i na opačnou stranu - do Puno na březích jezera Titicaca. Tato trať má však normální rozchod 1.435 mm, a v centru Cusca je kolejová splítka obou zdejších rozchodů. Vzhledem k tomu, že pravidelná doprava zde již rovněž nefunguje, je jedinou možností pro železniční fandy ultradrahý Andean Explorer. Ten jezdí třikrát týdně (v letní sezóně čtyřikrát týdně) v obou směrech a 400 km dlouhá jízda stojí neskutečných 255 USD, což je vůbec nejvíc, co jsem za jakýkoli vlak, kdy zaplatil. V ceně je sice oběd a také zdejší tradiční alkoholický nápoj "pisco sour" v barovém voze, ale ostatní vymoženosti v podobě módní přehlídky či vystoupení hudebních skupin bych ve vlaku klidně oželel. Nejvyšším bodem trati je La Raya ve 4.319 m, kde je krátká zastávka, ale trať je jinak spíše nudná. I zde je třeba počítat se značnými problémy s nadmořskou výškou - i zde přišly na řadu kyslíkové přístroje, i když jen výjimečně. Nejzajímavějším bodem programu na trase je průjezd středem tržiště ve městě Juliaca, kdy místní prodejci před krokem jedoucím vlakem umně odstraňují svoje stánky a po projetí je zase rychle montují zpět. Město Puno leží v úctyhodné nadmořské výšce 3.825 m a je východištěm na peruánskou stranu jezera Titicaca, kde lze navštívit plovoucí rákosové ostrovy Uros, na nichž dodnes žijí zdejší původní obyvatelé. Anebo sednout na autobus a vyrazit podél jeho břehů do nedaleké Bolívie.
ZASTÁVKA PÁTÁ - BOLÍVIE
Z Peru do Bolívie jsem se tedy vydal touto cestou. Autobus spojuje peruánské Puno s bolívijskou Copacabanou, odkud je poté přípoj dále do La Pazu. Po hodině a půl jízdy kolem jezera dorazíte na hraniční přechod Kasani. Zde panuje naprostá pohoda. Místní chodí přes hranici zcela volně a nikdo je nekontroluje. Cizinci projdou peruánským odbavením, pak se pěšky přesunou na druhou stranu hranice a tam je odbaví Bolívijci. Vše probíhá hladce a bez jakýchkoli problémů. Z Kasani je to už jen kousek do Copacabany. Toto město (nezaměňovat se stejnojmennou slavnou pláží v Rio de Janeiro) je hlavním centrem na bolívijské straně jezera Titicaca. Vyplouvají odsud lodě na posvátný ostrov Isla del Sol a jen se to tu hemží nejrůznějšími cestovními kancelářemi. Peruánský autobus zde svou jízdu končí a cestující mají téměř dvě hodiny času na prohlídku města a oběd v některé z místních restaurací. Po obědě přijede autobus bolívijský, s nímž cesta pokračuje dále. Ten po zhruba hodině cesty horami dorazí k úžině Tiquina. Kdo nemá čas na větší průzkum jezera Titicaca, má možnost se po jeho hladině svézt alespoň tady, neboť silnice zde jezero překonává přívozem. A tak se můžete kochat pohledem, jak váš autobus najede na vratký člun, připomínající pltě na Čierném Váhu, a vyrazí na druhý břeh. Na jezeře jsou pěkné vlny a tak to chvílemi vypadá, že se člun s autobusem převrátí, ale místní lancheros jsou mistři svého oboru a autobus je po chvíli úspěšně na druhém břehu. Cestující přepraví menší motorový člun samostatně. Jezero Titicaca, posvátné jezero Inků, leží v nadmořské výšce 3.812 m a je považováno za nejvýše položenou splavnou vodní plochu světa. Přestože má teplotu pouhých 10 - 12 stupňů, příznivě ovlivňuje zdejší klima, a oblast kolem tohoto jezera je považována za pravlast brambor. Ze San Pablo de Tiquina je to ještě téměř tři hodiny do La Pazu.
Příjezd do něj je vpravdě velkolepý! La Paz leží v hluboké kotlině, nad níž se nachází město El Alto. Výškový rozdíl mezi nimi je cca 400 m. Silnice spojující tato dvě města se klikatí bočními údolími, takže cesta zabere čtvrt hodiny, i když vzdušnou čárou je to doslova, co by kamenem dohodil! Ale pohled seshora na La Paz je nezapomenutelný! Samotný La Paz (což znamená mír) je považován za nejvýše položené hlavní město světa, i když jím ve skutečnosti není. Leží sice v extrémní nadmořské výšce 3.636 m, ale dle ústavy není hlavním městem. Přesto je za něj všeobecně uznáván, neboť zde sídlí parlament i vláda a také různá velvyslanectví. Centrem města je ulice Sagárnaga a vedle ní stojící Basilica de San Francisco. Letiště La Paz, které leží v El Alto, je se svojí nadmořskou výškou 4.061 m, nejvýše položeným komerčním letištěm na světě. Málem jsem však odsud neodletěl, neboť mi v hostelu neobjednali taxík. Když se vše vyřešilo, přijel jsem na letiště pouhé 23 minuty před odletem mého spoje. V Eropě bych byl v háji, ale tady se v poklidu stihlo vše potřebné, a tak jsem nakonec do Potosí přeci jen odletěl.
Potosí je nejvýše položeným městem světa. Leží v brutální nadmořské výšce 4.070 m a kdysi to bylo i jedno z nejbohatších měst světa. Mohla za to hora Cerro Rico (bohatá hora), která se tyčí přímo nad ním do výše 4.824 m. Kdysi zde byly proslulé doly na stříbro a ve městě fungovala slavná mincovna. Casa de la Moneda, jak se mincovna nezývá, sloužila svému účelu téměř 400 let. Nyní se zde mince již nerazí, ale muzeum, které se v ní nachází, je bezpochyby špičkové. Samotné město je upravené, se zelení na náměstích (musí to být fuška v této výšce to udržovat!), a je zařazeno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Pokud chcete vidět jej seshora, vyplatí se navštívit zdejší klášter svatého Františka. Součástí jeho prohlídky je výstup na vyhlídku, kam se jde po úzké stezce po střeše kláštera. Nic pro strašpytly, ale výhled stojí za to! Kdo je hodně odvážný, může si domluvit i exkurzi do zdejších dolů. Ty jsou stále funkční, i když stříbro se zde už netěží.
Autobusem po dobré a zajímavé silnici lze dojet do 170 km vzdáleného Sucre. Toto město, které nese jméno pobočníka Simóna Bolívara, je de iure hlavním městem země. Je tomu tak proto, že zde byla v roce 1825 vyhlášena její nezávislost. Místo, kde k tomu došlo, se jmenuje Casa de la Libertad (dům svobody) a je v něm hezké muzeum. Sucre leží už v mnohem přijatelnější výšce 2.810 m, je to krásné město pod horami, z bělostných koloniálních budov a je rovněž na seznamu UNESCO.
Ze Sucre jsem za pouhé půl hodiny letadlem sestoupil do již normálních výšin - do města Santa Cruz de la Sierra, které leží jen 418 m nad mořem. Toto největší bolívijské město má cca 1,5 milionu obyvatel, ale jinak toho tu mnoho k vidění není. Ale pro železniční nadšence přece něco. Železnice Ferroviaria Oriental, známá též pod přezdívkou Tren de la Muerte (vlak smrti) - kvůli nehodám a nepříjemnostem, které zde v minulosti na cestující čekaly, spojuje toto město s Puerto Quijarro na brazilské hranici. Já jsem jel vlakem zvaným Ferrobus (kolejový autobus), který zde jezdí třikrát týdně a 610 km dlouhou trasu zvládne za 13 hodin. Je to docela hezký motoráček, a klimatizací a lůžkovou úpravou sedadel, takže cesta je velmi příjemná. Z konečné stanice jsem byl za pár minut taxíkem na hranici a po poněkud delším čekání, které bylo způsobenou důkladnou kontrolou místních (já jsem byl vyřízený bleskově a bez jakýchkoli komplikací), čekalo uvítání v Brazílii.
ZASTÁVKA ŠESTÁ - BRAZÍLIE
Brazílie byla na mé cestě jen kratičkou epizodou. Nebyl jsem tentokrát ani v Rio de Janeiro, ani v žádném jiném turisticky vyhlášeném místě. Navštívil jsem je již v roce 2004, kdy jsem Brazílii věnoval celou dovolenou, ale něco jsme tenkrát nezvládli, tak přišel na řadu druhý pokus.
Po překročení hranice z Bolívie je to do centra města Corumbá ještě pár kilometrů. Ale žádný problém. Jezdí sem totiž MHD. Samotné město Corumbá leží ve federativním státu Mato Grosso do Sul na řece Paraguai, má asi 90.000 obyvatel, ale nic moc zajímavého tady není. Pro většinu turistů je jedním z výchozích bodů pro návštěvu světoznámé oblasti mokřadů Pantanal. Ale i tam jsem v roce 2004 byl, a tak jsem zde jen počkal na letadlo a pokračoval dál. Let do Campo Grande trvá jen necelou hodinu. Tam si mně odchytli zaměstnanci společnosti s tím, že můj následující let má zpoždění, a že do Curitiby mám zajištěn přímý let s jinou společností. Nakonec jsem na tom vydělal, ušetřil se mi jeden přestup a ještě jsem dorazil do cíle dřív, než jsem původně měl. A to nejlepší nakonec! Ten let neměl mnohahodinové zpoždění! To vše se odehrálo kvůli pouhým 25 minutám! Prostě, letecká doprava v Jižní Americe je na špičkové úrovni.
Curitiba je jediným místem na trase, kde jsem již jednou byl. A protože jsem byl tenkrát se zdejším hotelem Condor nadmíru spokojen, využil jsem jeho služeb i tentokrát. A kdybych měl jet do těchto míst znovu, je volba jasná - bude to Condor hotel dotřetice! Curitiba je moderní město, které má necelé 2 miliony obyvatel a je hlavním městem státu Paraná. Od dob působení starosty a pozdějšího guvernéra státu Paraná Jaime Lernera, je to jedno z nejbezpečnějších a nejlépe fungujících měst v celé Brazílii. Metro zde sice nemají, rychlé metrobusy ale ano. A jejich zastávky připomínají metro opravdové. Je to spolehlivé a rychlé. Ve městě je i jedna zajímavost pro nás, Moraváky. Kdysi zde působil Vladimír Kozák, rodák z Bystřice pod Hostýnem, který odešel do Brazílie v 18 letech a většinu svého zdejšího života strávil mezi Indiány. Nakreslil, nafotil a natočil na filmový pásek jejich zvyky, tradice a dovednosti. Část jeho sbírek je vystavena ve zdejším Museu Paranáense, kde jsou jeho dílu věnovány dva sály, nesoucí jeho jméno - Salao Vladimír Kozák! A najde se tu i něco v češtině - například maturitní vysvědčení z gymnázia!
Curitiba je také výchozím bodem nejznámější brazilské turistické železnice. Ta projíždí národním parkem Marumbi, který chrání Atlantský deštný prales. Ten je starší, než známější prales Amazonský, a původně pokrýval pobřežní hory velké části Brazílie. I když ho byla velká část vykácena, zbylo z něj jen nějakých 7 % rozlohy, tak to, co zbylo, opravdu stojí za to! Vlak sjíždí z náhorní plošiny hřebene Serra do Mar do Morretes, kde končí, a odkud dráha pokračuje až do přístavu Paranaguá, kam funguje ale již jen silná nákladní doprava. Turistický vlak vyjíždí každé ráno a cesta mu trvá neskutečně dlouho - téměř 4 hodiny, ale krajina je zde opravdu nádherná, takže je stále, co obdivovat. V roce 2004 jsme měli tento spoj v plánu rovněž, ale před naší návštěvou zde došlo k vykolejení a trvalo tehdy téměř půl roku, než začaly vlaky znovu jezdit! Zpátky jsem ale přeci jen volil rychlejší cestu autobusem, kterému to trvá jen asi hodinu a čtvrt. A pak už jsem se nalodil na luxusní noční autobus, zvaný leito, s lůžkovou úpravou sedadel a palubním servisem, a vyrazil znovu k argentinským hranicím.
ZASTÁVKA SEDMÁ - ZASE TA ARGENTINA
Už jsem jednou při této cestě v Argentině byl, ale tato krátká odbočka opravdu stála za to. Vodopády Iguazú, ležící na hranici s Brazílií, jsou dobrým důvodem pro takový odskok. Jak říká knižní průvodce: "Žádná slova, žádné fotografie nedokáží jejich nádheru dostatečně popsat. Musí se prostě vidět a slyšet. Jsou něčím, co měli na mysli romantičtí básníci, když psali o věcech děsivých a současně vznešených". Cataratas leží na řece Iguazú, kousek nad jejím soutokem s řekou Paraná. Je to soustava několika desítek vodopádů (konkrétní počet závisí na stavu vody v řece), z nichž nejvyšší - Garganta del Diablo (Ďáblův chřtán) - má výšku 80 m. Většina vodopádů leží na území Argentiny, nicméně návštěva je nádherná z obou stran. Vzhledem k tomu, že na brazilské straně jsem byl již v roce 2004, volil jsem teď stranu opačnou. A obě stojí za to, i když každá jinak. Z brazilské strany se otevírá nádherný panoramatický pohled na celou soustavu vodopádů, na argentinské straně se pohybujete přímo mezi nimi a cítíte jejich sílu naplno zblízka. Přístup na brazilské straně je z města Foz do Iguaçú a na straně argentinské z Puerto Iguazú. Z obou měst je to asi 20 km jízdy autobusem a přímo v areálu vodopádů není přechod z jedné země do druhé možný. Argentinské město Puerto Iguazú (tedy Přístav Iguazú) má asi 60.000 obyvatel. Autobusy k vodopádům jezdí často, ale jsou neskutečně předražené. Ve vlastním areálu jsou tři prohlídkové okruhy. Ty jsou propojeny železničkou, zvanou Tren de la Selva, jejíž použití je v ceně vstupného. Nejjednodušší z prohlídkových tras je Circuito Superior (Horní okruh), který vede v úrovni horní hrany vodopádů. Je dlouhý 650 m a snadno přístupný, což znamená, že je zde obrovské množství turistů. Pohledy odtud jsou sice nádherné, ale vzhledem k davům lidí si je příliš nevychutnáte! To Dolní okruh (Circuito Inferior) je mnohem příjemnější. Je výrazně delší (1.700 m), ale pro jeho návštěvu je nutno zdolat hezkou řádku schodů. Jde se totiž pod vodopády, tedy o nějakých 70 m níže, než je Horní okruh. Proto zde je turistů podstatně méně, a vychutnáte si nádheru tohoto místa opravdu naplno! Zlatým hřebem je třetí trasa. Nazývá se sice Circuito Garganta del Diablo (Okruh Ďáblův chřtán), o okruh se ale nejedná. Nejdříve překonáte za pomoci lávek více než kilometr cesty nad "Horní Iguazú", která napájí zdejší vodopády, až příjdete přímo k tomu nejvýznamnějšímu z nich. Pohled na hučící vodu, mlžný opar a duhy nad strží je omračující! Občasná sprška vody je ve zdejším vedru příjemným osvěžením. Trasa tam a zpět stejnou trasou měří 2.080 m a vynechat ji, to by byl opravdu hřích! Jen pro úplnost - na brazilské straně je jedna trasa, vedoucí od luxusního hotelu Tropical das Cataratas, kde se, slovy knižního průvodce, máte ubytovat v případě, že cestujete za peníze někoho jiného, a končící v areálu Porto Canoas. Na této trase uvidíte celý systém zdejších Cataratas přímo před sebou.
ZASTÁVKA OSMÁ - A NA ZÁVĚR PARAGUAY
Po noci v argentinském Puerto Iguazú v nevábném Hostel Sweet Hostelu jsem přejel městskou dopravou do paraguajského Ciudad del Este. Je to docela kuriozní linka. Mezi Argentinou a Paraguají není vybudován most přes hraniční řeku Paraná, a tak se musí jet přes Brazílii. Nejdříve přejedete řeku Iguazú do brazislkého Foz do Iguaçú. Zde ovšem přímé autobusy nestaví, jejím územím pouze projedou, není zde ani hraniční odbavení, a zastaví až za mostem přes řeku Paraná - v paraguajském Ciudad del Este. Toto město je především centrem levných nákupů, ale jinak toho tady mnoho k vidění není. Proto jsem nastoupil na autobus společnosti RYSA a vyrazil do Encarnaciónu (v překladu znamená "vtělení"). Po dlouhé cestě zdejší mírně zvlněnou krajinou jsem dorazil do města, kterému se říká "perla jihu". Není příliš velké, ale leží přímo na březích hraniční řeky Paraná a na protějším břehu leží argentinské Posadas. Nic zvláštního tu nehledejte, ale je to moc příjemné místo na procházky nebo koupání v řece na rozlehlých zdejších plážích. Také zdejší De la Costa Hotel byl skvělý! A paraguajské pivo s typicky paraguajským názvem Pilsen jak by smet.
A pak už jsem zamířil do hlavního města Asunciónu. Jízda lususním klimatizovaným autobusem společnosti La Encarnacena zpříjemnila extrémně horký den. Ale v době mého příjezdu do hlavního města bylo stále 39 stupňů. Asunción ("nanebevzetí") má asi 865.000 obyvatel. Je to docela hezké a zajímavé město, jehož nejvýznamnější budovou je Casa de la Independencia (Dům nezávoslosti), v němž 14. 05. 1811 vyhlásili nezávislost Paraguaye jako první jihoamerické země vůbec. Tento krok se stal vzorem pro osvobozovací hnutí v ostatních jihoamerických zemích a v následujících 15 letech vedlo ke vzniku nezávislých států tak, jak je v podstatě známe i dnes. Můžeme zde navštívit Pantéon de los Héroes, kde jsou pohřbeni hrdinové boje za nezávislost, katedrálu a nějaká muzea. Kuriozitou je zdejší železniční muzeum (Museo Ferroviario), které sídlí v bývalé železniční stanici. Je totiž jediným pozůstatkem zdejší železniční sítě. Přestože Paraguay byla první jihoamerickou zemí, kde železnice začala fungovat již v roce 1869, dnes již v zemi není v provozu ani jediná trať. Koleje ve zdejším muzeu, na nichž stojí i lokomotiva Sapucai, která v roce 1869 provoz zahajovala, končí v bráně a dál už pokračuje asfaltová silnice! Večer se přihnala pořádná bouřka, která přinesla výrazné ochlazení, ale současně také zkazila zdejší oslavu Svátku víry, kterou u katedrály pečlivě připravovali. Začalo to asi 30 minut před plánovaným vypuknutím akce a lilo a blýskalo se dvě hodiny nepřetržitě!
No a to je už pomalu vše. Ze zdejšího letiště Silvia Pettirossiho jsem zamířil do Sao Paulo a přes noc pak do Londýna. Při odletu z letiště Sao Paulo Guarulhos jsem si říkal, že snad se do Jižní Ameriky ještě někdy vrátím. A i když cesta z Londýna do Prahy byla poněkud nejistá, neboť v Praze byla velká mlha, nakonec se podařilo úspěšně přistát a vše zdárně ukončit. Takže sláva nazdar výletu - nezmokli jsme (skoro) a už jsme tu!
A PÁR INFORMACÍ NA ZÁVĚR
Víza - se všemi zeměmi Jižní Ameriky (s výjimkou Guayany a Surinamu) máme bezvízový styk. Teoreticky některé země požadují předložení návazných letenek či prokázání dostatečných finančních prostředků, v praxi to ale nebylo vyžadováno nikde. Pro pohyb po oblasti je nutné mít očkovací průkaz s platným očkováním proti žluté zimnici. I když ani ten po mně nikdo nepožadoval, nelze na to rozhodně spoléhat. Při absenci tohoto dokumentu se vystavujete riziku, že nebudete do některé země vpuštěni!
Doprava - do oblasti létají všechny významné letecké společnosti. Nejvýznamnějšími letišti jsou Sao Paulo Guarulhos (GRU) v Brazílii a Buenos Aires Ezeiza (EZE) v Argentině. V oblasti funguje i hustá síť spolehlivých leteckých linek, které napojují všechna větší města a propojují jednotlivé země mezi sebou. Pro cesty přes Río de la Plata a v oblasti Amazonie je stále velmi důležitá lodní doprava. V oblasti funguje i hustá síť dálkových autobusových linek, jejichž úroveň je obecně vynikající. Příměstské autobusy však mají často podobu servisních taxíků, zde zvaných colectivos, které zrovna velké pohodlí nenabízejí. Železniční doprava je velmi slabá, ve většině zemí byla v důsledku privatizace omezena na minimum, a obvykle fungují pouze příměstské vlaky v okolí velkých měst (Buenos Aires, Sao Paulo, Rio de Janeiro, Santiago, Valparaiso) a vlaky turistické, z nichž mnohé byly popsány výše v textu. Na většině ostatních tratí je pouze doprava nákladní.
Bezpečnost - bezpečnostní situace v jednotlivých zemích se liší a často se liší i město od města. Vždy je třeba však dodržovat bezpečnostní zásady, především nevystavovat žádné cennosti, peníze, drahé fotoaparáty či kamery. Při dodržování bezpečnostních pravidel není třeba přehnaných obav!
Ubytování a stravování - v celé Jižní Americe je široká nabídka ubytovacích kapacit všech typů. Cenově se však značně liší podle cenové úrovně jednotlivých zemí. Zatímco v Paraguaji můžete spát za rozumný peníz i ve čtyřhvězdičkovém hotelu, v Argentině zaplatíte mnohem více za obyčejný hostel. V každém městě jsou dobře zásobené supermarkety pro samozásobitele a řada restaurací. Milovníci McDonaldů si tady budou žít jako králové, v některých zemích jsou to také jediné cenově přijatelné stravovací možnosti! Voda je ve větších městech zpravidla pitná, ale na venkově na to rozhodně spoléhat nelze. Balené vody je všude dostatek!
Zdravotní problémy - záleží na oblasti, kterou navštívíte. Při studiu možných zdravotních rizik sice vypadá zdejší oblast děsivě, většinou však člověka závažné problémy nepostihnou. Nejčastější jsou cestovní průjmy. Před cestou je vhodné navštívit specializované pracoviště a provést imunizaci - obvykle proti žloutence A + B a břišnímu tyfu, pro individuální cesty vám mohou doporučit i vzteklinu (kvůli velkému počtu toulavých psů). Nezbytné je očkování proti žluté zimnici, které je zákonnou podmínkou pro vstup do některých států, zejména to platí, pokud se pohybujete z jednoho jihoamerického státu do druhého. V oblasti Amazonie se vyskytuje tropická malárie (vyvolávaná výtrusovcem Plasmodium falciparum), proto je nutno počítat při návštěvě této oblasti s nutností užívání antimalarik. Ve vysokohorských polohách And (cca nad 3.000 m) se projevuje výšková nemoc. Obvykle nemá vážný průběh - bolest hlavy, ztížené dýchání, nevolnost, ospalost apod., ale ve výjimečných případech může vést k život ohrožujícím stavům (otok mozku či plic), proto ji nelze podceňovat. Nelze dopředu předpovědět, jak který organismus bude reagovat, a neexistuje ani žádná univerzální preventivní léčba. Jako prevence se doporučuje vyvarovat se zvýšené zátěže - chodit pomalu, často odpočívat, nejíst tučná jídla a nepít alkohol. Před náročnějším programem (např. trasa Inka Trail - vyhlášená čtyřdenní trasa pro pěší turisty na Machu Picchu) je nezbytně nutné počítat s časem na aklimatizaci!!
Všem následovníkům přeji šťastné kilometry Jižní Amerikou!

neděle 20. března 2011

Pět zastavení na Blízkém východě - rok 2011

PĚT ZASTAVENÍ NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ

Prolog

A už tu máme zase další rok nového tisíciletí! A když další rok, tak taky další cesta do světa. V roce minulém jsem zamířil na Dálný východ, proč teď nezkusit ten Blízký! Že je tam trochu divoko? To je pravda, ale kdo se bojí, nesmí do lesa!! Tak hurá do Libanonu, Sýrie, Izraele a Jordánska!

Zastavení první: Libanon

Za výchozí bod své cesty jsem zvolil Libanon, ale do poslední chvíle jsem váhal, jestli tam jet, neboť nestabilní situace v zemi hrozila různými možnostmi řešení. Nakonec ale zvědavost zvítězila, a tak jsem to vzal letadlem z Prahy přes Frankfurt do Bejrútu. Přílet do Bejrútu je opravdu impozantní. Více než milionová metropole je vklíněna do úzkého pásu mezi mořem a pohořím Libanon a vysoké strmé kopce nad ním mu dodávají nádech dramatičnosti. Bejrút býval kdysi výkladní skříní oblasti, říkalo se mu dokonce Paříž východu, ale strašlivá občanská válka, trvající 16 let, ho rozbila na padrť. Od uzavření příměří v roce 1991 prošlo město rozsáhlou obnovou, a tak dnes už jsou stopy po válečných hrůzách téměř zahlazeny. Bejrút je kosmopolitní město a lidé si užívají každého dne, který mohou žít v míru. Tanky na náměstích a přesuny bojových vozidel ulicemi však dokládají, jak je situace v zemi napjatá a člověk si přitom říká, jestli válka už začala nebo teprve začne!! A tak není divu, že zahraničních turistů je v zemi jako šafránu!

Ve městě samotném mnoho turistických lákadel není, ale Národní muzeum, skvostně opravené poté, co za občanské války stálo přímo na demarkační linii a sloužilo i jako hnízdo ostřelovačů, je nyní opět v plném lesku a pokládám ho za jedno z nejlepších muzeí, jaké jsem kdy navštívil.

Z Bejrútu jsem si odskočil do Baalbeku v údolí Biqa’a. Tato oblast je baštou šítů v zemi a hlavním opěrným bodem Hizballáhu, jehož trička si můžete ve městě jako suvenýr zakoupit, neboť sotva vystoupíte z mikrobusu, hned se na vás vrhnou prodavači. Samotná cesta sem je velkolepá, mikrobus šplhá od moře až do sedla v pohoří Libanon v nadmořské výšce 1850 m. Baalbek je asi 1100 metrů nad mořem a jeho dominantou jsou antické památky. V době Římanů se jmenoval Heliopolis (Sluneční město) a Jupiterův chrám s impozantními rozměry 88 x 48 m je největším římským chrámem, který kdy byl postaven. Do dnešního dne z něho zbylo 6 sloupů, ale vedle stojící menší Bakchův chrám je na svůj věk ve výborné kondici!

Další den jsem se vypravil z Bejrútu na sever. Druhým největším městem Libanonu je Tripolis (Trablus). Město je proslulé výrobou mýdel, které si můžete zakoupit v Mýdlovém domě (Khan as-sabún). Kromě toho je to také pěkně divoké město, demonstrace a občasné bojůvky jsou zde běžné a ještě v roce 2008 zde vyhodili několik autobusů do povětří. Ale při procházce zdejšími súky či při pohledu z citadely St. Gillesa na nádheru okolní přírody rozhodně budou obavy z možných rizik utlumeny.

Na polovině cesty mezi Bejrútem a Tripolisem leží Jbeil, tedy starověký Byblos. Zdejší archeologické naleziště je památkou na různé historické epochy - od Féničanů, přes Řeky, Římany až po Křižáky. Ti všichni zde zanechali své stopy, což místu dodává zvláštní ráz. A původní fénický přístav je v provozu dodnes! Kousek od Tripolisu leží Jounieh, mondénní letovisko, kam jezdí bohatí šejkové z Emirátů utrácet peníze v proslulém Casino du Liban, ale pro normální smrtelníky se zde nabízí možnost výjezdu kabinkovou lanovou dráhou na horu Harissa, kde se nachází Notre Dame du Liban (Panna Marie libanonská), nejvýznamnější křesťanské poutní místo Libanonu. Kromě duchovního významu je také místem s fascinujícími rozhledy na dlouhé úseky libanonského pobřeží.

Zastavení druhé: Sýrie

Z Bejrútu jsem to vzal nejkratší cestou do Damašku, takže jsem si zopakoval průjezd pohořím Libanon, údolím Biqa’a, a pak pokračoval do Antilibanonu. Damašek je údajně nejstarším hlavním městem světa a opravdu má, co nabídnout. Mimochodem, název Damašek pochází od látky, nikoli naopak! Původně se totiž jmenoval Aš-Šám, což se v hovorové řeči používá dodnes. Dominantou města je úchvatná Umájovská mešita, která zde "vládne" již od roku 795. Původně sloužila současně jako mešita i křesťanský kostel. Ne vždy se muslimové s křesťany nebyli schopni domluvit! Mezi spoustou starých paláců vyniká Al-Azem, v němž je solidní Muzeum lidových tradic, palác samotný by však byl zajímavý i bez exponátů. A nádraží slavné poutnické Hejazské dráhy je sice architektonicky zajímavé, ale nevedou k němu koleje! Byly vytrhány a vlaky odjíždějí ze vzdáleného nádraží Al-Qaddam na předměstí. Představitelé Brna by si sem rozhodně měli zajet na exkurzi!! Podobnost nikoli náhodná!

Vlaku jsem z Damašku použil k celonoční cestě k Eufratu. Lůžkové vozy z produkce vagónky Bautzen v bývalé NDR fungovaly spolehlivě a příjemné cestování se spolucestujícím z Qamišli v Kurdistánu bylo doplněno ochutnávkou jejich tradičních pokrmů. Vystoupil jsem ve městě Deir az-Zor, které není zajímavé ničím, ale protéká tudy Eufrat a vidět tuto řeku bylo jedním z cílů cesty. A dá se odtud dobře cestovat autobusem do Palmyry. Cestování hromadnou dopravou znamená vždy nejdříve zaregistrovat pas a teprve poté si lze koupit lístek. Takže v zemi vědí o každém vašem kroku! A v Deir az-Zoru to bylo ještě vylepšeno o povinnou kontrolu na policejní stanici. Teprve s potvrzením od policie bylo možno nastoupit.

Palmová oáza Palmyra (dnes se jmenuje Tadmur) je perlou Sýrie. Antické chrámy rozeseté na ohromné ploše dokazují, jak bylo toto město, vydělávající na doprovázení karavan přes poušť, kdysi bohaté. Baalův chrám, 1250 m dlouhá hlavní třída, agora a divadlo, to vše tady v poušti zůstalo po předchozích generacích. A křižácký hrad na kopci je třešničkou na dortu.

Z Palmyry jsem přes Homs pokračoval do Lattakie. Lattakia, kosmopolitní město v zeleni, je největší syrský přístav, ale hotel Safwan do této idyly rozhodně nezapadal. Ještě, že jsem tu byl jen jednu noc! Nedaleko od města leží obec Rás Šamrá, kde se nachází další z archeologických lokalit - Ugarit. Místo není příliš zajímavé na pohled, ale jeho historický význam je obrovský. Byla zde nalezena deska s nejstarším známým písmem na světě (cca 1400 př. n. l.) a také nejstarší hudební záznam v historii.

Železniční trať z Lattakie do Aleppa je opravdu krásná. Prochází hřebenem hor oddělujících pobřeží od vnitrozemí. Zdejší tunely a viadukty jsou chloubou syrských železnic. Aleppo (v originále Halab) je druhým největším městem Sýrie. Dominuje mu ohromná citadela na vršku nad městem, ze které je opravdu zajímavý rozhled. Kam oko dohlédne, jenom samé domy... Dalšími zajímavostmi jsou místní Umájovská mešita a rozsáhlá křesťanská čtvrť Al-Jdeida s maronitskou katedrálou v čele. Obrovské množství aut v ulicích působí značné problémy. Smogová situace způsobila, že zde bylo nedýchatelně a prach byl v očích i ústech. Asi meteorologický ústav zapomněl vyhlásit signál regulace!

Město Hamá na řece Orontes je jedním z nejkonzervativnějších v zemi. Je to vidět na ženách, které zde chodí více zahaleny než jinde. Po bojích v roce 1982 tu mnoho památek nezbylo. Velká vodní kola, zvaná norias či núáir, která kdysi sloužila k zavlažování, jsou ale bezpochyby jedním ze symbolů celé Sýrie. Nedaleko odtud se nachází křižácký hrad zvaný Crac des Chevaliers nebo též Kalaat al-Hosn, zařazený na seznam kulturního dědictví UNESCO. Místo je proslulé nádhernými výhledy, ale v době mé návštěvy zde bylo tak hnusně, že málem si člověk musel dát do kapes závaží, aby jej vítr neodnesl až tam za hory, tam za obzory..




Zastavení třetí: Jordánsko

Z Hama jsem pokračoval znovu do Damašku. Zde jsem opět (stejně jako při prvním pobytu ve městě) povečeřel v restauraci Al-Kamal, vyhlášeném místním podniku. Oáza klidu v centru města s číšníky ve stylu slavného Funésova filmu Grand restaurant pana Septima působila jako balzám na duši. Další ráno jsem vyrazil autobusem do Ammánu, hlavního města Jordánska. Je to sice pouhých 200 km, cesta ale trvala více než 5 a půl hodiny. Řidiči tuto cestu berou jako výlet za hranice všedních dnů a využívají ji k nákupům. Och, proč jsem nejel servisním taxíkem!

Ammán je moderní hlavní město, založené původně na sedmi vršcích (dnes jich okupuje šestnáct) a za římské éry se jmenovalo Philadelphia. Na tuto epochu zde zbyly památky v podobě citadely a velkého divadla, jinak zde ale moc zajímavostí není. Je to však velmi příjemné a na poměry arabských zemí nezvykle kultivované město! Holt, teorie osvíceného diktátora v praxi!

Autobus do jordánského Nazarethu vyrazil z Ammánu včas, ale hraniční přechod Jordan Valley mi cestu značně zkomplikoval. Díky složitým vztahům v oblasti znamenala moje libanonská a syrská razítka v pase sáhodlouhý výslech o všem - od jmen tatínka a dědečka přes náboženskou příslušnost až po plánovaný program v Izraeli - a poté ještě mnohem zdlouhavější čekání na souhlas ministerstva vnitra s mým vstupem do Izraele. Ten sice po téměř dvou hodinách dorazil a v mém pasu se skvělo izraelské vstupní razítko, autobus byl už ale někde za horama. A tak nezbylo, než do Izraele vyrazit taxíkem.

Zastavení čtvrté: Izrael

Když jsem tedy konečně dorazil do Izraele, mojí první zastávkou byla Haifa. Nejvýznamnější izraelský přístav je situován v překrásné poloze mezi mořem a horami. Zahrady Baha’i - nejposvátnější místo stejnojmenného kultu - jsou jako z jiného světa. Křesťanské poutní místo Stella Maris (Hvězda moře) se stejnojmennou lanovou dráhou a pohodová, uvolněná atmosféra, dělají z tohoto města jedno z nejkrásnějších na světě, které jsem kdy navštívil.

Z Haify je to jen něco přes hodinu vlakem do Tel Avivu. Ten je přísně moderním městem se spoustou mrakodrapů a pohodovou náladou. Je také mezinárodně uznávaným hlavním městem a sídlem většiny velvyslanectví (Jeruzalém, který má oficiálně tento statut, svět za hlavní město neuznal, neboť jeho východní polovina dle rezoluce OSN Izraeli nepatří a je jím v podstatě okupována). Na mrakodrapu Azrieli Center je ve 49. patře vyhlídková plošina a z ní se otevírá nádherný výhled na polovinu Izraele. Než vás sem ale pustí, musíte projít bezpečnostní kontrolou. "Do you have a gun?" (Máte zbraň?), ptá se ochranka. Odpovědět žertem "ano" jsem si ale netroufl..

Za další hodinu a půl jsem v Jeruzalémě. Toto "věčné město" je posvátným místem židů, křesťanů i muslimů, a tak je zde stále plno turistů. A k vidění je tu opravdu mnohé. Staré město, rozdělené na Arménskou čtvrť, Křesťanskou čtvrť, Židovskou čtvrť a Muslimskou čtvrť, v sobě skrývá památky vztahující se ke kořenům naší víry a kultury. Na hoře Golgota, kde měl být ukřižován Ježíš Kristus, stojí Chrám Božího hrobu. Jeho "osvobození" z rukou muslimů posloužilo jako záminka ke křižáckým válkám. A co je ještě zajímavější - dnes se o tento křesťanský kostel starají - muslimové! Křesťanské církve se totiž nedokázaly dohodnout, které jejich denominaci by měl patřit! Via Dolorosa, po které nesl Kristus svůj kříž, prochází Starým městem od východu na západ a po cestě ji lemují jednotlivá zastavení křížové cesty. Hora Olivová (též Olivetská) s Getsemanskou zahradou, kde se Ježíš modlil před svým zatčením, a nádherným ruským pravoslavným chrámem svaté Máří Magdalény, působí od bran Starého Města vskutku impozantně. Hora Sion je nejen podkladem pro název hnutí Sionistů, ale i místem Poslední večeře Páně, kterou připomíná zdejší chrám Coenaculum. Jádrem Starého města je pak Chrámová hora, kdysi nejposvátnější místo Židů, protože zde stál tzv. "Druhý chrám" se "Svatyní svatyň". Chrám srovnali se zemí muslimové při dobytí Jeruzaléma a na jeho místě postavili Skalní chrám a mešitu Al-Aqsá, které tam stojí dodnes. Z původního židovského chrámu zbyla jen Západní zeď, k níž chodili Židé plakat nad zničením svého posvátného chrámu, a proto se jí začalo říkat Zeď nářků. Dnes je zde synagoga pod širým nebem.

Ze zcela jiného soudku je Yad Vashem v západním Jeruzalémě. Památník obětí holocaustu je důstojným místem, kde vzdát hold obětem nacistických hrůz. Kromě Sálu paměti s věčným ohněm a jmény všech koncentračních táborů, v nichž židé trpěli, zanechává nejsilnější dojem památník dětských obětí, z něhož odchází bez slz v tváři jen málokdo.

Z Jeruzaléma jsem pokračoval autobusem přes Západní břeh Jordánu, kolem Mrtvého moře, do Masady. Tato pevnost na skále nad Mrtvým mořem vstoupila do historie tím, že když se ji snažili v roce 66 dobýt Římané, spáchali poslední židovští obránci hromadnou sebevraždu pod heslem: „Raději zemřít než padnout do otroctví". Když dobyvatelé pronikli do pevnosti, nalezli zde jen 952 mrtvá těla. Dnes se sem dá vyjet moderní visutou lanovou dráhou, která je kuriózní tím, že její horní stanice je v nadmořské výšce pouhé 33 m. Ta dolní je totiž 257 m pod hladinou moře.

Přímá autobusová linka do Eilatu projíždí opravdu pustou krajinou bez větších sídel, dokud nedosáhne svého cíle na pobřeží Rudého moře. Eilat je vyhlášeným letoviskem a lze odtud pokračovat do Egypta přes hraniční přechod Taba anebo do Jordánska přes přechod Arava. Sem zamířily kroky mé..

Zastavení páté: A zase to Jordánsko

Hned za hranicí leží Aqaba, jediné místo, kde má Jordánsko přístup k moři. Je to typické letovisko plné zahraničních turistů, ale nálada je tu pohodová.

Jinak je tomu ale v proslulém archeologickém parku Petra. Nehorázně předražené vstupné pro cizince 50 dinárů (cca 75 USD !!!) je padesátinásobkem toho, co platí místní. V této ceně nejsou zahrnuty téměř žádné služby, takže mně v této souvislosti napadá jediný výraz - nehorázná zlodějina! A navíc, uvnitř areálu jste neustále terčem útoků místních prodavačů, majitelů oslů, koní či velbloudů a bohužel často i dětí, které místo chození do školy žebrají od turistů peníze. Každé dva kroky slyšíte: "Donkey ride, yes!!", "Good price", "Look here" a co já vím, co ještě. Prostě, Petra měla být zlatým hřebem cesty, ale místo toho se stala pro mě symbolem úvah nad tím, zda turismus (zejména ten masový) přináší místním lidem to dobré, či spíše to špatné. Vede k odrození od zvyklostí, od tradiční pohostinnosti a mění tyto národy v hyeny, snažící se vylámat z turisty peníze za každou cenu.

Při odjezdu mě ještě navíc nevzal autobus, protože měl plno, a nezbylo tedy nic jiného, než na letiště v Ammánu dojet taxíkem. Naštěstí se ale takových nešťastníků našlo v místě povícero, a tak cesta taxíkem nakonec vyšla levněji než tím plánovaným busem..

Epilog

Letadlo do Frankfurtu doletělo včas a já jsem si ještě odskočil vlakem do nedalekého Luxemburgu. A rozhodně jsem nelitoval! Krásné, klidné město v pěkném prostředí s katedrálou, viadukty a moderní čtvrtí evropských institucí - Kirchberg, se stalo opravdovým zlatým hřebem mé cesty. A protože letadlo a vlakové spoje k domovu fungovaly spolehlivě, potvrdilo se staré známé rčení - konec dobrý, všechno dobré. A jak praví klasik ve své básni: Cestička k domovu, známě se vine, hezčí je, krásnější, než všechny jiné. A kdybych ve světě, bůh ví, kde býval, na cestě k domovu, vždy bych si zpíval!

František Brachtl

Velké ruské železniční magistrály - rok 2010

VELKÉ RUSKÉ ŽELEZNIČNÍ MAGISTRÁLY
Ing. František Brachtl

Ruská federace je největším státem světa, a to i přesto, že po rozpadu bývalého SSSR vzniklo 15 nástupnických států. Rozloha Ruské federace činí 17 milionů km2 a žije zde 143,4 milionu obyvatel. Celková délka železnic Ruské federace činí 85 500 km, což představuje druhou nejdelší síť na světě po USA. Přestože značná část země je tvořena nehostinnou tundrou a tajgou, je zejména jižní část území poměrně hustě osídlena, a k jejímu rozvoji přispěly významnou měrou i slavné ruské železniční magistrály – Transsibiřská magistrála a Bajkalsko-Amurská magistrála, k rozvoji sousedního Mongolska poté přispěla Transmongolská magistrála.

Transsibiřská magistrála (Transsib)
Neexistuje nic, co by se podobalo Transsibiřské magistrále. Přežila komunistickou revoluci, dvě světové války, povodně, tuhé ruské zimy a spalující léta, rozpíná se přes sedm časových pásem a je pojítkem, co drží nesourodé ruské regiony pohromadě. Transsib měří neuvěřitelných 9288,2 km (tarifně se udává 9289 km) a zatímco v jejím výchozím bodě Moskvě snídají, na dálném východě už mají odpoledne. To samo o sobě dokumentuje mimořádnost této železniční trati.

Historie
Transsibiřská magistrála vznikla v důsledku nutnosti zajistit spojení centrálního Ruska s Dálným východem – kvůli posílení vlivu centrální moci v této oblasti, pro umožnění využívání přírodního bohatství vnitřního Ruska a pochopitelně z důvodů vojenských. Před jejím vybudováním trvala cesta z jednoho konce Ruska na druhý poštovními dostavníky (v zimě saněmi) nejméně 2,5 měsíce, což bylo pro ovlivňování východních oblastí z centra příliš. Proto roku 1891 vydal ruský car Alexandr III. dekret o výstavbě Transsibiřské magistrály a jeho syn Mikuláš položil ve Vladivostoku základní kámen. Měla spojit Čeljabinsk v oblasti jižního Uralu, kam již železnice vedla, s Vladivostokem na březích Pacifiku. Přestože se tedy nestavěla v celé dnešní délce najednou, ale pouze v délce cca 7000 km, i tak představuje doba výstavby pouhých 25 let v extrémních sibiřských podmínkách učiněný zázrak, uvážíme-li, v jakých lhůtách probíhají dopravní stavby v současnosti. Stavba byla rozdělena do 7 dílčích úseků:
- Západosibiřský (1892 – 1896) – z Čeljabinska (který dnes není oficiální součástí Transsibu) do dnešního Novosibirsku na řece Ob. Měřil 1440 km a byl ze všech etap nejsnazší. Největší výzvou pro stavitele byla nutnost výstavby téměř 1 km dlouhých mostů přes řeky Irtyš a Ob.
- Středosibiřský (1893 – 1898) – z Novosibirska přes Krasnojarsk do Irkutska v celkové délce 1920 km. Tento úsek již byl komplikovanější neboť si stavitelé museli poradit s hornatým terénem, překlenout řeku Jenisej 1 km dlouhým mostem a poradit si se zmrzlou půdou až do července a poté s bažinatým terénem ve druhé polovině léta.
- Krugobajkalský (1901 – 1904) – z Irkutska do stanice Mysovaja na východním břehu Bajkalu. Přestože se jedná o krátký úsek stavby (pouze cca 300 km), stáli zde inženýři před extrémním úkolem obvést trať podél strmých břehů Bajkalu. Původně proto rozhodli, že namísto komplikované stavby železnice budou dopravu přes Bajkal zajišťovat trajekty – ledoborce Bajkal a Angara, které spojovaly Port Bajkal se stanicí Mysovaja. Přesto v roce 1901 byla zahájena stavba trati v chybějícím úseku. Stavitelé zde na pouhých 80 km trati podél pobřeží jezera museli vybudovat 39 tunelů a více než 100 mostů. Ve své době se muselo jednat o hotový technický zázrak a i dnes budí tato stavba uznání.
- Transbajkalský (1895 – 1900) – ze stanice Mysovaja na východních březích Bajkalu přes Ulan-Ude a Čitu do Sretěnska na řece Šilka (ten dnes již rovněž na Transsibu neleží), délka úseku činila 1072 km. Jednalo se o velmi komplikovaný úsek, který překonával pohoří Jabloňový hřbet, který rozdělovaly řeky na hluboká údolí. Trvale zmrzlá půda, sucha i silné povodně komplikovaly stavbu (obrovská povodeň v roce 1897 zničila přes 300 km již položených kolejí a strhla 15 hotových mostů).
- Amurský (1907 – 1916) – nejdelší etapa (2080 km) byla současně nejkomplikovanější – vyžadovala stavbu řady mostů, tunelů a také nejdelšího mostu na celém Transsibu přes řeku Amur u Chabarovska o délce 2600 m. Tento úsek byl dokončen poslední a proto až do roku 1916 byli cestující nuceni ve Sretěnsku přestoupit na loď a po řekách Šilka a Amur se dopravit do Chabarovska, odkud pokračovali znovu po železnici.
- Ussurijský (1891 – 1897) – byl prvním budovaným úsekem trati a spojil Chabarovsk s Vladivostokem na Dálném Východě. Překonal vzdálenost cca 800 km a vedl složitým lesnatým horským terénem po úpatí pohoří Sichote-Alin a musel si poradit s velkým rozdílem hladin Amuru v různých obdobích roku, který činí až 10 m.
- Východočínský (1897 – 1901) – spojil Čitu s Vladivostokem přes čínský Charbin, úsek měřil 1440 km a byl vybudován, protože bylo jasné, že stavba hlavní trati po ruském území potrvá dlouho a bylo nutno zajistit co nejrychlejší možnost dopravy v celé délce Transsibu. Proto Rusko se souhlasem Číny postavilo trať přes její území, ale měnící se vztahy s Čínou zde byly zdrojem neustálých problémů. Úsek není dnes součástí Transsibu, ale v úseku Čita – Charbin je nazýván Transmandžuskou železnicí a jezdí tudy přímý expres Moskva – Peking a v provozu zůstal i úsek Charbin – Vladivostok.

Popis trasy
Trať vychází z nádraží Moskva Jaroslavskaja (0 km) a původní trasa vede k severovýchodu do Jaroslavľe, kde překonává jeden ze symbolů Ruska – řeku Volhu, pokračuje do stanice Danilov, kde probíhá první z mnoha přepřahů lokomotiv na trase, a odtud se stáčí k jihovýchodu do stanice Kotělnič (869 km), kde se spojuje s novější alternativou trasy, vedoucí přes Nižnyj Novgorod (stanice Gorkij). Odtud pokračuje přes město Vjatka (stanice Kirov – 956 km) do Baljezina (1192 km), kde se znovu vymění lokomotiva v čele vlaku. Trať pokračuje dále k jihovýchodu převážně lesnatou krajinou a před stanicí Perm 2 (1434 km) překoná dlouhým mostem řeku Kama. Poté vlak vjíždí do zajímavé krajiny pohoří Ural se zalesněnými nepříliš vysokými vrchy a v km 1777 překoná evropsko-asijskou hranici, což je vyznačeno bílým obeliskem vpravo ve směru jízdy od Moskvy. Zanedlouho poté zastaví v Jekatěrinburgu (stanice Sverdlovsk Passažirskij – 1814 km), kde se k trati připojí poslední z variant trasy z Moskvy, kterou využívají některé transsibiřské vlaky, a která vede z nádraží Moskva Kazaňskaja přes Kazaň a Krasnoufimsk. Jekatěrinburg je významným místem ruských dějin – byla zde vyvražděna rodina posledního cara Mikuláše II. (16. 7. 1918), na místě tragédie je od roku 1991 vybudován památník. Ve městě se také narodil ruský prezident Boris Jelcin.
S novou lokomotivou v čele vyráží vlak vstříc Sibiři, na jejímž území je první významnou stanicí Tjumeň (2138 km) a odtud zamíří k Omsku, před nímž musí šestipolovým mostem překonat řeku Irtyš. Původní trasa však vedla jižněji – přes Čeljabinsk a Petropavlovsk do Omsku – protože však po rozpadu SSSR připadl Petropavlovsk Kazachstánu, je cestování pro cizince touto původní trasou značně komplikované (viz kapitola Praktické informace – Víza) a většina vlaků stejně využívá trasu přes Tjumeň. Z Omsku vlak zamíří na východ rozsáhlými pláněmi Západosibiřské roviny, občas zpestřenými březovým lesem, ale jinak je zdejší krajina vesměs značně nudná. Významným železničním uzlem je Barabinsk (3035 km), kde je velké lokomotivní depo a pravidelně se zde znovu vymění lokomotiva v čele vlaku. Poté již následuje centrum Sibiře – stanice Novosibirsk (3343 km) s krásnou výpravní budovou a 870 m dlouhým mostem přes řeku Ob. Další výměna lokomotivy následuje v Mariinsku (3713 km), který je pojmenován po manželce cara Alexandra II. Pak už následuje Krasnojarsk (4098 km). Toto téměř milionové město na březích Jeniseje rozhodně stojí za návštěvu pro svoji pohodovou atmosféru, vynikající Regionální muzeum a nedaleký národní park Stolby s unikátními skalními útvary. Nadšenci se také mohou vydat linkovou lodí po Jeniseji až do Igarky za polárním kruhem, případně až do Dudinky na březích Karského moře, což ovšem vyžaduje získání povolení ke vstupu neboť toto město je pro cizince normálně uzavřeno.
Za Krasnojarskem trať překoná kilometrovým mostem Jenisej a zamíří k Sajanskému pohoří. V km 4474 leží stanice Tajšet, jeden z nejvýznamnějších železničních uzlů oblasti, odkud vychází slavná Bajkalsko-Amurská magistrála (viz dále). Přes stanici se zajímavým názvem Zima (v ruštině znamená pouze roční období, nikoliv stav počasí – 4934 km), kde se opět vymění lokomotiva, vlak dorazí do Irkutska (5185 km). Město na březích Angary je velmi příjemnou zastávkou na trase, je zde možno navštívit velmi zajímavé Muzeum Děkabristů či vyrazit lodí nebo autobusem k nedalekému Bajkalu. V létě je možno odtud lodí dojet dvakrát týdně po Bajkalu do Severobajkalsku na BAMu, případně po Angaře do Bratsku na téže trati. Odtud trať vedla podél Angary a Bajkalu do Sljudjanky, kvůli výstavbě přehrady na Angaře však byla přeložena přes Sajanské pohoří (viz dále odstavec Krugobajkalka). Trať v nové stopě je krásná, nabízí krásné pohledy na Bajkal a jsou zde i dva tunely. Obě trasy – původní i současná – se sbíhají ve stanici Sljudjanka 1 (5311 km) na březích Bajkalu.
Ze Sljudjanky trať vede podél Bajkalu a přes stanici Mysovaja, která leží ve městečku zvaném Babuškin (5477 km), a kdysi zde končily svoji pouť trajekty, převážející železniční vozy přes Bajkal, dorazí vlak k břehům řeky Selenga, která přitéká z Mongolska a je hlavním napáječem Bajkalu. Poté, co trať překoná mostem tuto řeku, zastaví v Ulan-Ude (5640 km), které - s necelým půlmilionem obyvatel - je hlavním městem autonomní Burjatské republiky. Má velmi pěknou pěší zónu, zvanou Burjatský Arbat, a krásné Etnografické muzeum národů Zabajkalska v okrajové čtvrti Věrchnaja Berjozovka, jehož součástí je i malá zoo, tu však rozhodně nedoporučuji k návštěvě ochráncům zvířat neboť podmínky, v nichž zde chovaná zvířata žijí, lze s velkou dávkou eufemismu nazvat nejméně jako krajně nevyhovující. Symbolem města je pak údajně největší Leninova hlava na světě, stojící na hlavním náměstí Ploščaď Sovětov. Je vysoká s podstavcem neuvěřitelných 14 metrů!
Přímo ve městě Ulan-Ude přejede vlak řeku Uda a zastaví ve stanici Zaudinskij (5655 km), odkud odbočuje Transmongolská magistrála. Odtud trať pokračuje směrem k pohoří Jabloňový hřbet. Krajina je zde velmi zajímavá, trať překonává horské hřebeny a nabízí řadu krásných výhledů. V km 5784 je stanice Petrovskij-Zavod, sloužící městu Petrovsk-Zabajkalskij. Je pojmenována podle staré továrny, kde kdysi trpěli na kátorgách (nucených pracích) odsouzení Děkabristé. Zbytky továrny dodnes stojí podél trati. Následuje stanice Čita 2 (6198 km) a v km 6312 stanice Tarskaja, z níž odbočuje Transmandžuská železnice do Charbinu a Pekingu. Ve stanici Kuenga (6526 km) trať zamíří k severu, zatímco dále na východ pokračuje původní trať do Sretěnska, odkud kdysi cestující vyráželi na plavbu po řekách Šilka a Amur do Chabarovska. Další výměna lokomotiv probíhá v Černyševsku-Zabajkalském (6587 km) a v km 7075 trať opustí Sibiř a vstoupí do oblasti Dálného Východu. Významnou stanicí je Skovorodino (7306 km), odkud odbočuje tzv. Malý BAM do stanice Tynda na hlavní trase Bajkalsko-Amurské magistrály a dále přes Něrjungri do Tommotu – jednou by měla dosáhnout až do Jakutska. Velké železniční depo a další výměna lokomotiv následuje v Bělogorsku (7866 km), odkud je možno si odskočit do nedalekého Blagověščensku, města na Amuru přímo na hranici s Čínou. Poté vstoupíme na území Židovského autonomního okruhu, jehož centrem je Birobidžan (8351 km). Že jde o židovskou oblast je zřejmé při pohledu na výpravní budovu, kde kromě obligátního nápisu v ruštině je název stanice uveden rovněž hebrejsky. Před Chabarovskem musí vlak překonat jednu z největších překážek – řeku Amur. Většinou se tak děje po mostě, který je nejdelší na celé dlouhé trase a měří 2600 m, někdy však můžete jet rovněž tunelem pod řekou, který byl vybudován ze strategických důvodů za druhé světové války a měří 7 km – je rovněž nejdelším tunelem na Transsibu. Poté již vlak zastaví na překrásně restaurované stanici Chabarovsk 1. Město rozhodně stojí za návštěvu, je plné parků a fontán a místní Regionální muzeum je skvělé.
Pak už magistrála zamíří k jihu podél řeky Ussuri a čínské hranice. V Ussurijsku (9177 km) odbočuje trať do Charbinu, původní část Transsibu, kde nyní jezdí dva páry vlaků týdně. A to už jsou na dohled břehy Pacifiku a po 9289 km vlak zastaví ve Vladivostoku. Město leží v zajímavém kopcovitém terénu a kromě koupání v Japonském moři se zde dá navštívit velmi zajímavé Oceanárium, vystoupit na zdejší pevnost, kde je vojenské muzeum či si prohlédnout muzeum ponorky S-56.

Současný provoz
Trať Transsibu je v celé délce dvoukolejná a vybavená automatickým blokem. Je v celé délce elektrizována, i když nejednotným systémem napájení. V úsecích Moskva – Danilov a Baljezino – Mariinsk je použita stejnosměrná napájecí soustava 3000 V, v úsecích Danilov – Baljezino a Mariinsk – Vladivostok pak střídavá napájecí soustava 25 kV 50 Hz. Provoz v západní části trati je zajišťován převážně československými lokomotivami z produkce Škody Plzeň, zatímco ve východní části, kam elektrizace dorazila později, dominují lokomotivy z Novočerkaského závodu.
Po celé trati je denně v provozu několik párů vlaků osobní přepravy. Celých 9289 km zdolává jeden z nejprestižnějších ruských vlaků – firmennyj pojezd 001 / 002 „Rossiya“, který jezdí jednou za dva dny (v lichá data z Moskvy) a do cíle dorazí za necelých 7 dnů. Jinak lze používat vlaky různých kratších relací, což umožňuje podle chuti nastupovat a vystupovat a navštěvovat zajímavá místa po trase.
Na trati je velmi silná nákladní doprava. Vzhledem k ohromným vzdálenostem a nekvalitnímu silničnímu spojení v oblasti Dálného Východu je většina nákladu převážena právě touto železnicí. Nákladní vlaky o délce 70 i více vozů včele s trojdílnou elektrickou lokomotivou, v náročných úsecích ještě doplněnou postrkem, jsou běžným obrázkem. Často se stává, že v jednom mezistaničním úseku stojí na oddílových návěstidlech i tři nákladní vlaky za sebou.

Krugobajkalka
Samostatnou kapitolou je tzv. „Krugobajkalka“, tedy trať vedoucí podél Bajkalského jezera. Původně byla součástí Transsibu, ale když v roce 1950 vybudovali na Angaře nad Irkutskem přehradu, došlo k zatopení části původní trati. Transsibiřská magistrála byla tedy přeložena a z její původní trasy zbyl 84 km dlouhý úsek mezi stanicemi Sljudjanka 1 a Bajkal (též Port Bajkal). Trať vede zářezy, odřezy, 39 tunely a mnoha mosty přímo po březích jezera a její projetí je úžasným cestovatelským zážitkem. Trať je provozována v nezávislé trakci, všechny stanice jsou však vybaveny reléovou zabezpečovací soustavou.
Pro běžné cestující je zde v provozu jeden pár smíšených vlaků 951 / 952 běžně zvaný „matanja“, který jezdí čtyřikrát týdně v obou směrech. Skládá se´z jednoho osobního vozu a nákladních vozů, v nichž se v případě potřeby rovněž přepravují cestující. Pro cestovatele je využitelný pouze směr Sljudjanka – Bajkal (v současnosti jezdí ve dnech pondělí, čtvrtek, pátek, neděle – může se však měnit), protože v opačném směru jede vlak v hluboké noci a nebylo by toho mnoho k vidění.
Druhou možností je pak turistický vlak Krugobajkalský expres. Jízdenky na tento spoj je možno koupit prostřednictvím stejnojmenné cestovní kanceláře v Irkutsku a v ceně je i autobusová přeprava Irkutsk – Listvjanka, lodní přeprava Listvjanka – Port Bajkal a vlak Sljudjanka – Irkutsk. Jedná se o komerční záležitost nejhrubšího zrna, organizovanou pro konzumní turisty typu japonských zájezdů běhajících za deštníkem průvodce. Je také brutálně předražen a díky dlouhým pobytům uprostřed „země nikoho“, na nichž se účastníci zájezdů cestovních kanceláří, kteří tímto vlakem cestují, oddávají piknikovým radovánkám, je tato cesta velmi úmorná. Vždyť zdolání necelých 100 km tomuto turistickému vlaku trvá více než 8 hodin!! Tento vlak je však uveden i v jízdním řádu RŽD a pokud vám nevadí, že možná budete muset stát, můžete do něj nastoupit i bez jízdenky a koupit si ji u průvodčího, čímž ušetříte 90 % ceny oproti zakoupení ve výše zmíněné cestovní kanceláři.

Bajkalsko – Amurská magistrála (BAM)
O Bajkalsko-Amurské magistrále jsme se učili ve škole jako o úžasné stavbě ve velké zemi Sovětů. Byla vybudována kvůli osídlení odlehlých oblastí Sibiře a kvůli umožnění přístupu k bohatým zásobám nerostného bohatství. Stavěla se v různých etapách 20. století, nejintenzivněji pak v 70. a 80. letech, v celé délce byla zprovozněna roku 1991, i když jeden z jeho zlatých hřebů – Severomujský tunel – byl dokončen až roku 2004. Její cena více než 500 milionů USD je daní za obrovské náklady způsobené jednak náročným horským terénem, ale především permafrostem, který činil stavitelům neskonalé problémy. A i když v dnešní době je její význam s ohledem na ohromné náklady z ekonomického hlediska jistě přinejmenším sporný, místní obyvatelé – většinou stavitelé trati či jejich potomci – jsou na toto dílo vpravdě hrdí. A je něčím, co by sotva mohlo být vybudováno v dnešní době!

Popis trasy
BAM odbočuje z Transsibu ve stanici Tajšet, odkud zamíří k severovýchodu. Prvním významným městem na trase je Bratsk (stanice Podunskije Porogi – 326 km), za níž trať překoná řeku Angaru po 1 km dlouhé hrázi známé Bratské přehrady. Poté vlak vjede do krásného horského terénu a řadou strmých stoupání a klesání a několika tunely dorazí do města Usť-Kut (stanice Lena – 720 km), za níž překoná dlouhým mostem řeku Lena. Opravdu nádherný úsek začíná za stanicí Kunerma (983 km), za níž se trať obrátí o 180 stupňů a 6 km dlouhým Dabanským tunelem si prorazí cestu k Bajkalu. Významným uzlem je stanice Severobajkalsk (1064 km), kde je rovněž velké lokomotivní depo. Výpravní budova ve stylu Le Corbusiera je zdaleka nejzajímavější stavbou celého města. Za stanicí vlak vede podél severních břehů jezera, razí si cestu tunely pod horami, které je lemují. Následující úsek je vrcholem technického umu, který museli stavitelé použít, aby si se zdejšími krutými podmínkami poradili. Trať prochází hornatým terénem až k horní hranici lesa, odkud pokračuje krajina podobná tundře až k vrcholu trati. Ten je nyní dosahován v Severomujském tunelu, který měří celých 17 km (cca km 1400) a leží mezi stanicemi Itykit a Okusikan. Tato stavba je sama o sobě divem techniky, ale před jejím dokončením vedla trať provizorním úsekem přes Severomujský průsmyk s vrcholovou stanicí Pěreval, a dle zachovaných stop v terénu se při projetí tohoto úseku muselo jednat o opravdu úchvatný cestovatelský zážitek.
Ve stanici Taksimo (1484 km) končí elektrizace a po přepřahu se pokračuje k východu již s dieselovou lokomotivou v čele. Po ještě jedné výměně lokomotivy ve stanici Chani vlak dorazí do Tyndy (2364 km). Tynda je hlavním uzlem BAMu a její výpravní budova s dopravní kanceláří zavěšenou mezi vysokými betonovými pylony připomíná sci-fi. Je zde také hlavní motorové depo na BAMu. Z Tyndy se lze vrátit na Transsib přes malý BAM či zamířit k severu po Amursko-jakutské magistrále, ale lze pokračovat také po BAMu dále na východ do opravdu odlehlých oblastí Dálného Východu, kde jsou turisté skutečnou raritou. V tomto úseku je pouze několik větších sídel – Věrchnězejsk (2707 km), Fevraľsk (3033 km) či Novyj Urgal (3315 km), za nímž si musí trať prorazit cestu k Amuru dvoukilometrovým tunelem. Většina osad podél trati vznikla v přímé souvislosti s výstavbou BAMu a dodnes zde žijí především lidé svázaní s touto tratí. Řada menších sídel nemá ani spolehlivé silniční spojení a vlak zde slouží i k jejich zásobování – místní obchodníci čekají na jeho příjezd a ze speciálních vozů se vykládá vše, co místní obchody potřebují.
Komsomolsk na Amure Passažirskij (3837 km) je významným železničním uzlem a leží ve městě, které vybudovali ve 30. letech 20. století Komsomolci jako svůj příspěvek osidlování východu. Město samo o sobě má asi 300 000 obyvatel, leží na březích Amuru a je velmi příjemné. Široké bulváry jsou lemovány zelení a je zde spousta zajímavých památníků a mozaik věnovaných komsomolské minulosti města. Opravdu zajímavé je i zdejší regionální muzeum. Z Komsomolsku se lze 300 km dlouhou spojkou dostat přes Voločajevku do Chabarovsku na Transsibu.
BAM však pokračuje na východ do přístavu Vanino (4283 km), odkud lze trajektem vyrazit na Sachalin, a končí v Sovětské Gavani (4309 km) na březích Tatarského průlivu.

Současný provoz
Provozně není BAM jednotný. V nejzápadnější části od Tajšetu po stanici Lena je trať dvoukolejná, ze stanice Lena už pokračuje pouze v jednokolejném provedení. V celé délce je však vybavena automatickým blokem. Úsek Tajšet – Taksimo je elektrizován střídavou napájecí soustavou 25 kV 50 Hz, od Taksimo k východu je trať provozována v nezávislé trakci.
Z hlediska osobní dopravy je nejintenzivněji využíván úsek Tajšet – Severobajkalsk, kde jezdí denně přímý vlak z Moskvy, jednou za dva dny také spoj z Irkutsku. Kromě toho jezdí denně vlaky do stanice Usť-Ilimsk na odbočné větvi této trati. V úseku Severobajkalsk – Tynda je provoz velmi slabý, jezdí zde jen jednou za dva dny přímý vlak Moskva Kazanskaja – Tynda a jednou týdně přímý spoj z Kislovodsku na Kavkaze. V úseku Tynda – Komsomolsk na Amure jezdí denně jeden pár smíšených vlaků. Traťová rychlost je velmi nízká. Z Komsomolsku do Sovětské Gavaně jezdí dva páry vlaků denně, z nichž jeden je přímý spoj z Vladivostoku.
Nákladní doprava je poměrně intenzivní v západním úseku magistrály, ve středním úseku je velmi slabá a na intenzitě nabírá opět v nejvýchodnější části, kde jezdí řada vlaků spojujících zdejší přístavy.

Transmongolská magistrála
Transmongolská železnice spojuje Rusko s Čínou přes území Mongolska. Byla otevřena v roce 1949, jak říká dvojjazyčný pomníček v mongolské přechodové stanici Sűchbaatar. Na ruském území kilometráž navazuje na Transsib a údaje jsou tedy měřeny z Moskvy, z ruské pohraniční stanice Nauški se začíná znovu od nuly. Na území Mongolska se jedná o v podstatě jedinou železniční trať, má však několik odbočných větví.

Popis trasy
Trať odbočuje z Transsibu ve stanici Zaudinskij ve městě Ulan-Ude (5655 km). Překoná mostem trať mířící k Vladivostoku a zamíří k jihu podél řeky Selenga, kterou poprvé překročí mostem v km 5701. Krajina zde má stepní charakter s nízkými kopečky porostlými trávou, na níž se pasou stáda dobytka. Za stanicí Zagustaj (5769 km) trať prochází podél rozlehlého jezera zvaného Gusinnoje. V km 5885 vlak znovu překročí Selengu a poté zastaví v ruské pohraniční stanici Nauški (5902 / 0 km).
Po zdlouhavém celním a pasovém odbavení si vlak převezme mongolská lokomotiva (dvoudílný „sergej“) a přes kontrolní stanoviště Dozornyj a Chojt, kde se opakovaně prohlížejí podvozky, dorazí za necelou hodinu do mongolské přechodové stanice Sűchbaatar (21 km). Po stejně zdlouhavém mongolském odbavení, kde kromě obvyklé pasové a celní kontroly se pohybuje i kontrola zdravotní, vlak s další mongolskou lokomotivou vyrazí do stepí severní části země. Významnými stanicemi na trase jsou Darchan (123 km), třetí největší mongolské město s 75 000 obyvatel, a Zűűncharaa (231 km), než vlak dorazí do Ulaanbaataru (404 km), osmisettisícového hlavního města Mongolska. Město je samo o sobě sbírkou paneláků, mezi nimiž se však ukrývají hotové poklady v podobě funkčního buddhistického kláštera Gandan, muzea kláštera Čojdžin Lama či Zimního paláce Bogd Chána. Národní muzeum přírodní historie a Národní historické muzeum jsou známá celosvětově. Kdo si chce vychutnat pohled na Ulaanbaatar z ptačí perspektivy, může vystoupit na památník Zaisan, kde kromě uměleckého díla na téma dějin Sovětsko-mongolské spolupráce se otevírá úchvatný výhled na město.
Z Ulaanbaataru trať pokračuje přes pohoří Bogd Chán Uul a poušť Gobi k čínské hranici do pohraniční stanice Dzamin Űűd (1113 km) a odtud dále do Číny.



Současný provoz
Trať je v celé délce jednokolejná, provozovaná v nezávislé trakci. Na ruském území je vybavena automatickým blokem. Všechny stanice na území obou států jsou vybaveny reléovou zabezpečovací soustavou. Mongolské železnice nezapřou, že je pomáhal budovat Sovětský svaz a nebýt označení MTZ na vozech, bylo by těžko poznat, že nejsme zrovna v Rusku.
V osobní dopravě trať využívá jednou týdně jedoucí rychlík Moskva – Peking a dva páry rychlíků Moskva – Ulaanbaatar. Denně jezdí dva přímé vozy Irkutsk – Ulaanbaatar, které na ruském území využívají vnitrostátního osobního vlaku Irkutsk – Nauški, přes hranici projedou samostatně a v Sűchbaataru se zavěsí na konec mongolského vnitrostátního spoje Sűchbaatar – Ulaanbaatar. V jižní části trati jezdí navíc rychlík Ulaanbaatar – Peking. Ve vnitrostátní přepravě jsou na ruské straně v provozu tři páry osobních vlaků a na mongolské straně v úseku Sűchbaatar – Ulaanbaatar dva páry vlaků osobní přepravy, od Ulaanbaataru na jih potom jeden pár denně.
Na trati funguje i poměrně silná nákladní doprava.

Praktické informace
Víza – Rusko
Získání ruského víza je jednou z největších komplikací při přípravě cesty. V roce 1995 vypověděla Česká republika Rusku bezvízový styk a to nám zavedlo recipročně vízovou povinnost rovněž. O vízum lze požádat na konzulárním oddělení Velvyslanectví Ruské federace, Korunovační 34, 160 00 Praha 6 – Bubeneč, nebo na Generálních konzulátech - Hlinky 142 b, 603 00 Brno, či Petra Velikého 18, 360 01 Karlovy Vary. K získání víza je nezbytné předložit cestovní pas s nejméně dvěma volnými stránkami vedle sebe, fotografii, vízovou anketu vyplněnou černou propiskou nebo na počítači a cestovní pojištění na celou dobu pobytu, které prokazatelně platí na území Ruska (v praxi to znamená, že na cestovní smlouvě, jejíž kopii k žádosti přikládáte, musí být výslovně uvedeno Rusko, pokud je tam např. Celý svět, bývají problémy). Cena za jednorázové turistické vízum je 990,- Kč. Je nutno upozornit, že jednorázové vízum platí pro jeden vstup a za opuštění území Ruska se pokládá i průjezd územím jiného státu (např. přes Petropavlovsk v Kazachstánu). Pokud chce cestovatel vstoupit na území Ruska opakovaně, musí mít vícenásobné business vízum, jehož získání je ještě mnohem komplikovanější, než u jednorázového turistického víza a je třeba počítat s velmi dlouhou dobou pro vyřízení (i více než měsíc).
Pro vydání víza je nezbytnou podmínkou předložení pozvání. Pozvat vás může pouze občan Ruské federace (nikoli tedy např. český občan, který má v Rusku povolení k dlouhodobému pobytu) nebo lze pozvání vyřídit prostřednictvím cestovní kanceláře. V ČR lze doporučit CK Bemett Frýdek Místek (www.bemett.cz), která se na Rusko specializuje a může vám kromě kompletního vízového servisu zajistit i řadu dalších služeb. Pokud bydlíte v blízkosti některého z ruských konzulátů, můžete zkusit štěstí sami, v tom případě lze pozvání získat i přes internet prostřednictvím některých ruských cestovních kanceláří (např. Universaltour Moskva – www.expresstorussia.com). Tato kancelář je schopna zajistit podklady i pro vícenásobná business víza. Konzulát vystavuje vízum striktně na dobu, uvedenou v pozvání a za překročení doby pobytu se platí vysoké pokuty. Je proto lépe si ponechat mezi plánovaným opuštěním země a dobou platnosti víza rezervu. Vízovou anketu lze stáhnout na adrese http://czech.mid.ru.
Na hranicích je nutno vyplnit dvoudílnou migrační kartičku (obě části), pohraniční kontrola díl A odebere, díl B orazí a je nutno jej uschovat až do odjezdu ze země. V případě jeho ztráty čekají cestovatele značné problémy – většina hotelů vás neubytuje a při odjezdu z Ruska vás čekají velké komplikace.
Vízum je nutno registrovat do tří pracovních dnů od příjezdu do Ruska a potom všude, kde se zdržíte déle než tři dny znovu. Hotely střední a vyšší třídy vyřizují registraci automaticky bez ohledu na délku pobytu, lze proto doporučit alespoň na začátku cesty takové ubytování využít, aby bylo vízum řádně registrováno. Při cestování vlakem se cestovatel registrovat nemusí, je však vhodné uschovat jízdenky jako doklad této skutečnosti. Registraci víz příležitostně kontroluje policie a její zanedbání může být pokutováno až do výše 5000 rublů.

Víza – Mongolsko
Pro vstup do Mongolska je nutné vízum, které je možno obdržet na kterémkoli mongolském velvyslanectví. U nás jej najdete na adrese Na Marně 5, 160 00 Praha 6. Pro vydání víza je nutno předložit cestovní pas, žádost (ke stažení na http://monembassy.cz), fotografii, kopii zpáteční letenky a cestovní pojištění na celou dobu pobytu. Oficiálně je rovněž nutné předložit pozvání, ale jednotlivé ambasády mohou z tohoto ustanovení udělovat výjimky. Velvyslanectví v Praze má přístup liberální a namísto pozvání stačí pro turistická víza do 30 dnů předložit plán cesty v angličtině. Z výše uvedeného vyplývá, že se podmínky na jednotlivých ambasádách mohou lišit, lze proto doporučit vyřízení víza v Praze. Cena vstupního a výstupního víza činí 60 USD. Na hranicích se vyplňuje příjezdová nebo odjezdová karta, při pobytu do 30 dnů se registrace nevyžaduje.

Cestování vlakem
Cestování vlakem v Rusku je opravdovým zážitkem a cennou životní zkušeností. Vlaky jezdí včas a spolehlivě, ve vozech funguje vše, co fungovat má. I když průměrná rychlost se pohybuje kolem 60 km/h a maximální jen zřídka dosahuje 100 km/h, není jízda většinou nudná.
Jízdenky lze zajistit několika způsoby. S ohledem na poměrně vysoké vytížení vlaků lze zejména v sezóně doporučit jejich rezervaci předem. Ruské železnice na svých stránkách www.rzd.ru sice nabízejí možnost rezervace, pro cizince je však systém v podstatě nepoužitelný neboť akceptuje pouze platební karty vydané bankami zemí Společenství nezávislých států. Obdobně je to i na stránkách www.poezda.net. Zde je to však možno obejít s využitím systému WebMoney (viz www.webmoney.ru a http://wmoney.cz). Celá procedura registrace v systému je složitá a je třeba počítat, že potrvá měsíc i více než se vám podaří do tajů tohoto systému proniknout. Když se prosekáte úskalím registrace, je už nákup jízdenek snadný. V každém případě je nutno počítat s tím, že vše je pouze v ruštině a musíte tedy ovládat tento jazyk slovem i písmem.
Při rezervaci po internetu obdržíte elektronický doklad, který je nutno v Rusku vyměnit za jízdenku, a to buď v pokladnách větších nádraží nebo na všech významných moskevských a petrohradských nádražích v automatech. Při koupi jízdenky na dálkové vlaky se vždy uvádí jméno cestujícího a číslo a typ cestovního dokladu (cizinci musí vždy zvolit možnost „inostrannyj dokument“). Tento doklad je nutno předložit při nástupu do vlaku, neshoduje-li se jméno cestujícího či číslo předloženého dokladu, nebude cestujícímu nástup umožněn.
Další možností nákupu jsou cestovní kanceláře. Opět lze doporučit služby CK Bemett, která prostřednictví svých partnerů v RF zajistí všechny potřebné doklady, a to buďto v elektronické podobě (viz výše) nebo v klasické papírové formě, které si pak vyzvednete dle domluvy u některé partnerské CK v Rusku. Tímto způsobem lze zajistit i jízdenky na mezinárodní vlaky do Mongolska. Nedoporučuji využívat služby ruských CK, které se nabízejí na internetu (např. výše uvedený Universaltour), neboť jejich nabídka je koncipována pro movité americké turisty a cena bývá i o 100 % vyšší než při nákupu přímo.
Samozřejmě lze jízdenky koupit i přímo na nádražích nebo v centrech měst, kde pravidelně bývají „Železnodorožnyje / Avia kassy“.
V dálkových vlacích se můžeme setkat se čtyřmi vozovými třídami:
1. tř. – SV (spalnyj vagon) – luxusní a velmi drahé, používané zřídka, v kupé pouze jeden či dva cestující, v některých relacích jsou vozy vybaveny i sprochou.
2. třída – kupějnyj – klasické kupé se čtyřmi lůžky, vždy dvě a dvě nad sebou, ženy a muži dohromady, celkem 36 míst, cenově přijatelné, ideální řešení pro dlouhé souvislé cesty vlakem
3. třída – plackartnyj – velkoprostorové lůžkové vozy v uspořádání čtyři lůžka, dvě a dvě nad sebou klasicky a dvě lůžka podélně pod protějšími okny, celkem 54 místa, cenově velmi výhodné, ideální pro krátké cesty na jednu noc, u delších cest připomínají spíše uprchlický tábor než železniční vagón, ale na druhou stranu zde vždy panuje příjemná atmosféra a snadno lidé mezi sebou navazují kontakt.
4. třída – obščij – vozy k sezení, používají se pouze na krátkých trasách u méně významných vlakových spojů, lze doporučit pouze pro opravdu krátké úseky cesty, i zde je však asi lepší si zaplatit plackartnyj.

Závěr
Cestování vlakem po ruských magistrálách je opravdovým zážitkem. Kromě velkých vzdáleností, které jimi lze překonat, dostane se člověk mezi obyčejné lidi a zjistí, že jsou velmi pohostinní a přátelští, takže se tu nikdy nebudete cítit opuštěni. Bezpečnost je dobrá a při dodržování základních pravidel se není čeho obávat. A jak říká můj knižní cestovatelský průvodce – „ať už zdoláte Transsibiřskou magistrálu nonstop, vychutnávaje pomalu ubíhající krajinu nebo – což vřele doporučujeme – se zastavíte na fascinujících místech po trase, jedno je jisté: bude to životní cesta.“

Literatura:
Richmond S., Elliott M., Reid R., Vorhees M.: Trans-Siberian Railway, Lonely Planet, Australia, 2006
www.transsib.ru
www.kbzd.irk.ru
www.rzd.ru
www.mtz.mn

Ruské magistrály na vlastní kůži - rok 2010

RUSKÉ MAGISTRÁLY NA VLASTNÍ KŮŽI

Transsibiřská magistrála je nejdelší souvislou železniční tratí světa. Od moskevského Jaroslavského nádraží k cíli ve Vladivostoku překonává neuvěřitelných 9289 km a sedm časových pásem. Je pojítkem držícím Rusko pohromadě. A proto byla odmalička mým snem. A když už vyrazit na Transsib, jak se běžně nazývá, proč nepřidat něco navíc.

Civilizovaný západ

Rusko není jen Transsib. Proto jsem za výchozí bod svého putování zvolil Sankt Petěrburg. Město postavené na příkaz cara Petra Velikého opravdu připomíná Evropu, do níž chtěl tento osvícený panovník otevřít okno. To se mu bezpochyby podařilo a město tuto tradici udržuje dosud – zejména pokud jde o ceny – ty jsou vpravdě západoevropské! Aby měl do Evropy ještě kousek blíž, nechal postavit v nedalekém Petěrgofu, na břehu Finského zálivu, nádherný palác se zahradami ve stylu francouzského Versailles. Světovou proslulost má však také slavná Ermitáž umístěná z velké části v Zimním paláci. Útokem na tento palác započala Velká říjnová socialistická revoluce, jak nás kdysi učili ve škole. Nejdříve však vystřelili z křižníku Aurora – ten však byl z technických důvodů v době mé návštěvy uzavřen. Kdyby tomu tak bylo i v roce 1917, možná by to ušetřilo dějinám mnoho divokých přemetů! A slavná Jantarová komnata, nacházející se v Jekatěrinském paláci, zvaném též Carskoje Selo, v nedalekém městečku Puškin, kterou ukradli fašisté, a nikdy nebyla nalezena, byla již taky obnovena!

Z Petrohradu do Moskvy jsem poprvé vyzkoušel ruský vlak. Jel (jako konečně všechny následující) naprosto přesně a cesta rychle uběhla. Poprvé jsem také vyzkoušel tzv. plackartnyje, otevřené lůžkové vozy, kterými jsem potom absolvoval většinu své cesty. Připomínají sice spíše uprchlický tábor – zejména při delších cestách – ale panuje zde vždy příjemná atmosféra a opravdu netrvá dlouho, než navážete se spolucestujícími kontakt.

Moskva je nejen největším městem Ruska, ale také nejdražším. Tvrdí se dokonce, že je nejdražším městem Evropy – no nevím, ale pokud nechcete přijít na buben, dlouho se tu nezdržujte! Symbolem města je bezpochyby Kreml s krásným Chrámovým náměstím (Sobornaja ploščaď) a Rudé náměstí s chrámem Vasila Blaženého a se známým Mauzoleem, kde, jak praví klasik, jdou lidé v průvodech a klaní se Leninu. Průvody - nebo spíše fronty čekajících - jsou zde stále, ale o klanění nemůže být ani řeč. V mauzoleu se nesmíte ani zastavit, jinak vás přísní strážci pietního místa okamžitě popohánějí dál.

Co však v obou městech rozhodně stojí za návštěvu, jsou zdejší systémy metra. Krásně zdobené stanice s křišťálovými lustry připomínají spíše podzemní palác než dopravní stavbu.

Vlakem napříč Sibiří

Důkladně nasycen pamětihodnostmi usedám do rychlíku Moskva – Krasnojarsk, který se stane na nejbližší čtyři dny mým domovem. Tentokrát jedu ve třídě kupějnyj, tedy v klasickém čtyřlůžkovém kupé. Spolu se mnou zde sedí celá hudební kapela Bravo, která jede koncertovat na pivní festival do Jaroslavle. Je to sice první zastávka na trase, ale cesta trvá čtyři hodiny a tak je na konverzaci dost času. No, a protože je pořádné vedro, skládají variace na téma Ťoplaja vodka! V Jaroslavli nastupuje manželský pár, který pojede se mnou až do konečné stanice vlaku. Vyrážejí na dovolenou do Sajanského pohoří, na Sajanskoje kolco. Jsou to vzdělaní lidé, kteří hodně cestují po světě a poznali už i naši zemi, a tak si máme celé tři dny o čem povídat. Večer jdu poprvé vyzkoušet jídelní vůz. Je tu však za hodně peněz málo muziky! Polovina jídelního lístku není k dispozici, takže číšník musí vždy zákazníkovi říct, co si vlastně může dát. Porce vypadají jako pro děti z mateřské školky, ale ceny jsou snad ještě vyšší než v Moskvě. Není divu, že je tady člověk většinou zcela opuštěn a Rusové si nakupují mnohem levnější zásoby u bábušek na nástupištích.

Druhý den přejíždíme do Asie, což je vyznačeno bílým obeliskem ve vzdálenosti 1777 km od Moskvy. Poté vlak zastaví v Jekatěrinburgu, ale nádraží se stále jmenuje Sverdlovsk Passažirskij. Vůbec v Rusku většina názvů stanic zůstala i po změně režimu původních a neshodují se tak se současným jménem města. Další den vlak projíždí nudnou Západosibiřskou rovinou, kde kromě občasných březových hájů není k vidění téměř nic zajímavého, s výjimkou dlouhých mostů přes Irtyš a Ob. V jídelním voze jsem za celý den nepotkal mimo obsluhy nikoho a pomalu také začínám uvažovat o změně způsobu stravování.

Čtvrtý den ráno dorážíme do Krasnojarsku a opouštíme bezpečí našeho pojízdného dočasného domova. Krasnojarsk je příjemné město na Jeniseji, kterému dominuje kilometrový železniční most přes tuto řeku. Místní muzeum připomíná zvenku spíše egyptský Luxor a socha Lenina v nadživotní velikosti obsahuje i věnování obyvatel města z roku 1970.

O pár hodin později už zase mířím dále na východ. V plackartném se se mnou po chvíli dává do řeči Gríša, který se vrací ze studií chemie na univerzitě v Novosibirsku domů do Ulan-Ude. Umí dokonce anglicky a tak ho zaujal i můj knižní průvodce, kterého se zájmem studuje. Další ráno zastavujeme v Irkutsku. Po prohlídce muzea Děkabristů zamířím na přístaviště Raketa, abych se odtud vydal lodí do Listvjanky na Bajkale. U pokladny potkám francouzský pár, který se marně snaží s pomocí konverzační příručky domluvit s pokladní. Těžký život nerusky mluvících cizinců v Rusku! Působím tedy jako překladatel a nakonec všichni společně vyrážíme k Bajkalu.

Krugobajkalka

Noc trávím v rodinném penzionu v Listvajnce. Konzumní turisté, pohybující se za deštníkem průvodce, večer odjeli a ve vesnici se rozhostil klid a mír. Ráno jsem se součástí konzumní turistiky stal nakrátko i já, když jsem si chtěl projet trať Krugobajkalka takzvaným Krugobajkalským expresem. A tak ráno stojím v přístavu, kam mezitím přijíždějí autobusy plné korejských turistů, společně s nimiž se přeplavuji do přístavu Port Bajkal na protějším břehu, kde už na nás čeká onen „expres“. Krugobajkalka je původní součástí Transsibu. Když však v 50. letech postavili na řece Angaře nad Irkutskem přehradu, část trati zatopili a museli ji proto přeložit jižněji. To, co zůstalo, je však hotovým divem techniky. Na 84 km je zde 39 tunelů a více než 100 mostů. Výstavba tohoto extrémně náročného úseku trvala na počátku 20. století pouhé 3 roky. V současnosti zde jezdí čtyřikrát týdně smíšený vlak zvaný „matanja“, jehož jízdní řád však není vůbec snadné získat, pokud již nejste na místě samém. Kromě toho zde funguje výše zmíněný „expres“. Ten je však komerční záležitostí nejhrubšího zrna, kdy davy organizovaných turistů běhají za „exkursovodem“ s megafonem v ruce a při extrémně dlouhých zastávkách se oddávají piknikům. Cesta je tak neskutečně zdlouhavá, nudná a vyčerpávající. Naštěstí si ke mně přisedly tři „bábušky“. Byly to sestry a sjely se na návštěvu. S jejich přispěním se cesta dala přežít a vyuzené kamčatské ryby, kterými mne pohostily, patřily k tomu nejlepšímu, co jsem na cestě poznal. Večer jsme konečně dorazili do Sljudjanky na současné trase Transsibu, a protože mi vlak odjížděl až po půlnoci, sedl jsem si na břeh Bajkalu a nasával krásu tohoto místa.

Ulan-Ude a pak na BAM

Ráno přijíždím do Ulan-Ude a vydávám se do města. Tomu vládne obrovitá Leninova hlava, která se svými téměř 14 m (včetně podstavce) přísně dohlíží, zda zdejší lidé nedělají nějaké nepředloženosti. Ve městě je velmi zajímavé Etnografické muzeum zabajkalských národů, kde se člověk může dovědět o životě zdejších obyvatel opravdu mnohé. Jeho součástí je i malá zoo, ta však má k evropskému standardu skutečně daleko! Vrcholem jsou dva medvědi, žijící v kleci o rozměrech asi tak 3 x 2 m. Říkal jsem si, že když mě tady zavřou, nemůžu na tom být hůř! Rozhodně nedoporučuji milovníkům zvířat a už vůbec ne ekologům!

Odtud se vracím vlakem kus zpět – přes Irkutsk do Tajšetu, odkud budu pokračovat dále na východ po Bajkalsko-Amurské magistrále. Cestou si ve Vydrinu kupuji od „bábušky“ na nástupišti uzeného omula – rybu, která je jedním ze symbolů Bajkalu – a mám slušný oběd.

Bajkalsko-Amurská magistrála (BAM)

O stavbě této železnice se moje generace učila ve škole málem jako o stavbě století. A i když o její smysluplnosti lze jistě s úspěchem pochybovat, několik pro bychom určitě našli - zpřístupnila ložiska nerostných surovin odlehlé Sibiře a Dálného Východu, přispěla k osídlení této vzdálené oblasti a je bezpochyby unikátním technickým dílem konce 20. století. I když její první část je poněkud nudná, zajímavosti na sebe nedají dlouho čekat – nejdříve v Bratsku trať vede přímo po koruně kilometrové hráze známé Bratské přehrady na Angaře, poté vlak vjede do hor a šestikilometrovým Dabanským tunelem si musí prorazit cestu k Bajkalu. Zde také leží jedno z nejvýznamnějších sídel na trase – Severobajkalsk. Zdejší města vznikla v souvislosti se stavbou BAMu a tak je tvoří především paneláky. Výpravní budova stanice je zpravidla architektonicky nejcennějším objektem města. Před nádražím často stojí pomník parní lokomotivy jako výraz uznání k železničářům. Ti se zde, na rozdíl od našich zemí, stále těší značné úctě, což dokumentují i transparenty na budovách, vyvěšené při příležitosti jejich svátku, jejichž volný překlad by mohl znít „Vše nejlepší k svátku – drazí železničáři!“

Ze Severobajkalsku pokračuji vlakem dále k východu. Se mnou v kupé cestuje Nikolaj, jedoucí ze svého domova na Urale do práce na nové železniční trati k rozsáhlým uhelným slojím nedaleko Věrchnězejska. Dva měsíce v pracovním táboře a pak dva měsíce doma, v zimě minus šedesát stupňů. To je opravdu jen pro tvrdé povahy. Nikolaj je správný Rus a čas si krátí konzumací vodky, kterou pravidelně střídá s cigaretami a spánkem. Pravidelně, co hodinu, si dopřává svých „sto grámov“ a zasvěcuje i mě do tajů konzumace tohoto ruského fenoménu. „Sto grámov – éto pjať bulbul“ zní cenná rada. „Ale vždyť jsi jich tam dal nejmíň dvanáct“, namítám. „Ty moc rychle počítáš, musíš pomaleji“. Logická odpověď.

Za Severobajkalskem museli inženýři vynaložit veškerý svůj um, aby si poradili se zdejšími extrémními podmínkami – trvale zmrzlou půdou a náročným terénem. Trať prochází řadou tunelů v březích Bajkalu a nakonec nejdelším ruským tunelem – Severomujským – dlouhým 17 km. Jeho stavba byla dokončena až v roce 2004, přestože BAM je v celé délce sjízdný již od roku 1991. Samotná jízda tunelem je zážitkem, cesta po původní provizorní trase přes průsmyk však, dle dochovaných stop v terénu, musela být úchvatná.

Tynda je centrem BAMu a zdejší výpravní budova připomíná americké sci-fi. Dopravní kancelář je zavěšena mezi dva vysoké betonové pylony a podobá se spíše kosmickému centru než nádraží. Odtud pokračuji do Komsomolsku na Amuru. Sešla se zde velká skupina dělníků, kteří - stejně jako Nikolaj - jedou stavět uhelnou dráhu. A protože hladina vodky již překročila meze slušnosti, musí pro zklidnění situace zasáhnout milice. Trať vede odlehlým krajem, řada stanic je opuštěna v lesích a není zde vidět žádné další stopy civilizace. Ve vlaku se mnou sedí třináctiletý Saša, který cestuje od babičky z Moskvy. Sám týden vlakem – 9000 km. Hezký prázdninový výlet! Vyjel z domova hned 1. června, kdy v Rusku začínají prázdniny a týden cestoval „v gósti“, teď na začátku srpna zase týden cestuje „damoj“.

Komsomolsk na Amure je příjemným centrem Dálného Východu. Pochází z 30. let, kdy jej postavili komsomolci jako příspěvek osídlování oblasti. Rozlehlé bulváry jsou lemovány množstvím zeleně a řeka Amur působí velkolepě. Socha Lenina nám tentokrát připomene i jeho pravé jméno – je na ní, zřejmě pro jistotu, napsáno Uljanov / Lenin.

Nočním vlakem odjíždím do Vladivostoku. Zdejší kraj má charakter nížiny, a protože srpen je zde v podstatě obdobím dešťů, všude je plno vody. A tak není divu, že se zde daří komárům – jsou v plné síle a ani repelent moc nepomáhá!

Vladivostok a Primorje

Vládce východu – to je význam názvu tohoto města, které je cílem železničních cestovatelů z celého světa. Do roku 1991 bylo cizincům jako vojenský přístav uzavřeno, to je však již naštěstí minulostí. Pomník 9288. km Transsibu je v obležení japonských a korejských turistů, kteří sem přiběhnou, sledujíce deštník či jiný předmět v rukou průvodce, pořídí několik nezbytných fotografií a vyrazí za dalšími atraktivitami. Samozřejmě – ne vlakem!

Vladivostok leží v krásné poloze nad zálivy Japonského moře – okrajového moře Pacifiku. Kdo jej chce vidět z výšky, může vystoupit na pevnost, kde je také vojenské muzeum. Pod ní se nachází velké a moderní Oceanárium, které je opravdu zajímavé a rozhodně za návštěvu stojí. A kdo ještě nebyl v ponorce, může vyzkoušet zdejší Muzej podvodnoj lodki S-56. Lenin stojí tentokrát přímo naproti nádraží a rukou ukazuje zřejmě ke světlým zítřkům. Podle směru někam do Severní Koreje. Že by tam na nás ony světlé zítřky čekaly?

Komu 9289 km od Moskvy nestačilo, může se vydat až na úplný konec – do města Nachodka. Příměstské jednotky sem jezdí z Vladivostoku přes Partizansk několikrát denně a přímý rychlík jednou za dva dny z Chabarovska. Zdejší hlavní osobní nádraží se jmenuje Tichookeanskaja a leží 9328 km od Moskvy. Trať samotná projíždí pohořím Sichote-Alin a je krásná, stejně jako poloha města na kopcích podél Nachodinského zálivu. Jinak toho tady ale mnoho k vidění není.

Jiné je to ale v Chabarovsku. Město leží na březích Amuru, je plné širokých zelených bulvárů a Leninovo náměstí s jeho nezbytnou sochou a množstvím fontán je i v horkém letním dni balzámem na duši. A zdejší regionální muzeum je nejlepší, které jsem za celou cestu viděl. U Chabarovska je také nejdelší most na celém Transsibu. Překonává řeku Amur a měří 2600 m. Pro jistotu je zde i tunel pod řekou – postavený za druhé světové války – měřící 7 km. I ten je na Transsibu nejdelší.

Do Mongolska

Z Chabarovska pokračuji plackartou směrem k západu. Po projetí Židovskou autonomní oblastí a jejím centrem Birobidžanem, jehož název je na nádraží vyveden nejen azbukou, ale i hebrejsky, vjíždí vlak do opravdu odlehlé hornaté oblasti. V minulosti zde ani nevedla asfaltová silnice a nezpevněná cesta byla při deštích nesjízdná. Dnes je zde sice silnice již vybudována, provoz na ní je ale stejně velmi slabý. Prvním větším městem na trati je až Čita, kde nastupuje Vasilij, řádně posilněný vodkou. Jede na „váchtu“ (hlídku), jak sám říká. Po krátké konverzaci se mnou dochází k jednoznačnému závěru – „Ty češskij špion!“. Naštěstí ostatní spolucestující nebyli téhož názoru.

Vystupuji znovu v Ulan-Ude, okruh se uzavřel. Odtud druhý den zamířím směr Mongolsko. Osobní vlak Irkutsk – Nauški veze dva přímé vozy – jeden ruský a jeden mongolský – do Ulaanbaataru. Kupé se mnou sdílejí – světe div se – dva Češi! Cestují taky po Transsibu a udělali si krátký výlet do Mongolska, než budou pokračovat do Vladivostoku. A tak si máme hodně, co říct. A času je na to dostatek – vlak stojí na hranicích celkem 8 hodin, a to nejen kvůli důkladným pasovými a celním prohlídkám (musím však uznat, že vše probíhalo velmi korektně), ale také zásluhou tříhodinového pobytu, kdy se neděje vůbec nic. Můžete se aspoň projít po nádraží. Poté policie vybere pasy a odejde s nimi někam pryč za účelem řádné kontroly. V takové situaci si uvědomíte, jakou výhodou je Schengen. Ruský vůz je plný cizinců, je tu i uruguayský zájezd, z nichž jeden cestující má o den propadlé vízum. Protože však zdejší pohraničníci kromě „border control“ neumějí cizím jazykem vůbec nic, musím se znovu ujmout role překladatele. Vyšlo ho to na 2300 rublů (cca 1500 Kč) pokuty. „To by nás zajímalo, jestli po tom, cos tady pro ně dělal tlumočníka, by si dovolili po tobě něco chtít, kdybys neměl něco v pořádku“, zapřemýšlel můj český spolucestující Jindra. Po pěti hodinách čekání s námi mongolská lokomotiva konečně vyrazila přes hranici a po dalších dvou a půl hodinách kontroly v mongolském Sűchbaataru nás konečně zavěsili na noční vnitrostátní mongolský vlak a zamířili jsme k Ulaanbaataru.

Mongolsko

Ráno zastavujeme v Ulaanbaataru a naše cesty se s mými českými spolucestujícími rozcházejí. Přes místní cestovní kancelář mám na dva dny zajištěn výlet do okolí hlavního města. Průvodkyně s řidičem na mne čekají u vlaku a ihned vyrážíme. Cestou na benzince kupujeme korejské pivo a za chvíli jsme v národním parku Terelž. Tento park je známý unikátními skalními útvary, z nichž nejslavnější je „Želva“, ale najdeme zde i obdobu Starosty a starostové z Teplicko-adršpašských skal. Ubytováváme se v jurtě u rodiny, která zde má hospodářství, a pro vylepšení svého rozpočtu nabízí tři ghery turistům (ve čtvrtém žijí sami). Odtud se vydáváme na koních ke klášteru Ayrapala. Neseděl jsem na koni asi dvacet let a měl i trochu obavy, ale dostal jsem cenné rady – nebát se a nespadnout! Ale koníček byl poslušný a volným krokem se mnou doputoval tam i zpět. Parádní zážitek!

V noci lilo jako z konve a silně se ochladilo. Zatímco den před tím bylo skoro třicet stupňů, teď po ránu jen dva. Takže nezbylo, než v jurtě zatopit. K tomu bylo třeba odstranit kus střechy, aby vznikl otvor, kterým se prostrčil komín. Ráno to pak uvnitř vypadalo jako na přehradě, ale paní domácí si rychle poradila. Zdejší domorodá strava mi však moc k srdci nepřirostla a zejména zdejší čaj s mlékem určitě v budoucnu oželím. Ale jak praví jedno rčení – doma jez, co máš, v cizině, co ti dají.

Poslední den zbyl na prohlídku hlavního města. Ulaanbaatar je změtí paneláků, mezi nimiž jsou ale ukryty hotové poklady. Klášter Gandan je centrem mongolských buddhistů a přežil i komunistické represe. Uvnitř je 27 m vysoká pozlacená socha Buddhy. Klášter Choijin Lama sice už svému účelu neslouží, je zde ale vynikající muzeum buddhistických religiózních předmětů. Na hlavním – Sűchbaatarově – náměstí jsou kromě všudypřítomného idolu Čingis Chána a vládních budov i vynikající muzea – historické, dokumentující vývoj mongolské civilizace a kultury od nejstarších dob až po komunistickou éru a následnou demokratizaci v závěru 20. století, a přírodovědné, kterému dominují dvě kompletní kostry dinosaurů. Na kopci nad městem stojí Zaisan - památník dějin sovětsko-mongolské spolupráce, které můžeme názorně pochopit ze zdejší kruhové mozaiky. Většina lidí ale dnes zdolává 304 schody k památníku zejména kvůli nádhernému výhledu na město.

No a to je skoro vše. Mongolské aerolinie mě spolehlivě dopravily do Berlína a odtud už to bylo domů, co by kamenem dohodil.

A co říci závěrem? Obě země rozhodně stojí za návštěvu. Je zde bezpečno a dopravní služby fungují spolehlivě. Co je však na těchto zemích nejvzácnější, jsou jejich lidé. Otevření, přátelští, družní a pohostinní. I po letech utrpení, která jim minulost přinesla, si uchovali tyto cenné vlastnosti. A tak se tady budete cítit skoro jako doma.