Cesta po Brazílii - rok 2004

CESTA PO BRAZÍLII

Oblast jižní Ameriky je pro nás Evropany něčím tajemně vzdáleným, zajímavým a lákavým. Jednou z bezpochyby nejatraktivnějších zemí celé oblasti je Brazílie. Již díky své rozloze, je to pátá největší země světa, nabízí cestovatelům skutečně nepřeberné množství atraktivit. Pralesy, vodopády, obrovská zaplavovaná území, zajímavá města, ale také pláže na pobřeží oceánu. A ještě mnohem a mnohem víc. Už proto bylo asi nejnáročnějším úkolem vybrat z toho obrovského množství lákadel to, co vlastně cestou chceme uvidět.

Pro let do Brazílie jsme volili cestu přes Zűrich. Letěli jsme přes noc a časně ráno místního času jsme byli v São Paulo. U nás bylo vlastně skoro poledne, protože časový posun činí v letním období (u nás) pět hodin, na západě Brazílie dokonce šest hodin. Hned na úvod nás čekal šok. Šok z cizího prostředí, z obrovské dvacetimiliónové megalopole. Nastoupit v ranní špičce do metra, přestože soupravy jezdí v intervalu snad jedné minuty, je takřka nemožné, nám se podařilo narvat až asi do sedmého vlaku. Zlatá londýnská špička!

Město São Paulo se nám opravdu nelíbilo. Je příliš velké a vymyká se jakékoliv kontrole. Všude špína, smog a hluk z obrovského množství automobilů, ale také autobusů MHD, které jezdí odevšak všude a nikdo neví, odkud který autobus vyjíždí a kam, když už odněkud vyjíždí, vlastně nakonec přijíždí. Na zastávkách zpravidla není uvedeno vůbec nic, takže ani když se vám podaří trefit ten správný autobus není vůbec jisté, že vystoupíte tam, kde potřebujete. Je ovšem pravdou, že pokud ovládáte portugalštinu alespoň slovem, vždy se najde někdo, kdo vám bude schopen poradit. Ale bez portugalštiny jste ztraceni!

Jedno místo nás však v São Paulo opravdu zaujalo. Je to hadí farma Butantan, která je součástí místní univerzity. Je největší svého druhu na světě, rozkládá se v příjemném parku a je zde k vidění opravdu mnohé.

Když jsem před chvílí strhal autobusy MHD, musím naopak vyslovit obrovskou poklonu dálkovým autobusovým linkám. Spojují většinu významných měst (kromě oblasti Amazonie), jezdí udržované, čisté a včas. Spojení lze většinou najít i na internetu a ceny jsou velmi příznivé. Zcela mimořádným zážitkem je svezení autobusem kategorie leito, což je v podstatě lůžkový autobus. Sedadla jsou sklopná téměř do polohy vleže, dostanete polštář, přikrývku, občerstvení a ráno vystoupíte dobře vyspaní a čerství. Je ovšem pravdou, že cena jízdného v těchto vozech je mnohem vyšší než v ostatních autobusových spojích.

Vzhledem k obrovským vzdálenostem uvnitř země je ovšem jednoznačně nejvýhodnějším dopravním prostředkem letadlo. Díky nabízeným slevám, zvaným Brasil Airpass, které poskytují v různých modifikacích všichni velcí letečtí dopravci v zemi, a které lze zajistit i u nás v ČR, je cena letecké dopravy příznivá. Letadla jsou moderní Airbusy či Boeingy, jsou v dobrém technickém stavu a i letové řády jsou jakž takž dodržovány.

Nedaleko od města Foz do Iguaçu, na hranicích s Argentinou, se nachází jeden z divů přírody – Cataratas do Iguaçu (vodopády Iguaçu). Tvoří je 275 jednotlivých saltos, z nichž největší měří 85 metrů. Zde člověk cítí opravdu naplno, co je to síla přírody. Můžete se projít po stezce kolem vodopádů, fotografovat a nechat na sebe působit nádheru tohoto místa. Vodopády byly zapsány na seznam světového přírodního dědictví UNESCO a já mohu jen potvrdit to, co se píše v turistickém průvodci po Brazílii: “Žádná slova, žádné fotografie nedokáží jejich nádheru dostatečně popsat. Musí se prostě vidět a slyšet!“

Další zastávkou na naší trase bylo Rio de Janeiro (tedy lednová řeka). Rio je rovněž ohromná megalopole, má asi 7,5 milionu obyvatel, ale je to kulturní, živé a příjemné místo. Několik jeho atraktivit je světově proslulých. Zejména hora Corcovado (hrbáč) se sochou Cristo Redentor (Kristus vykupitel) požívá zcela mimořádného věhlasu. Můžete na ni vyjet taxíkem, my jsme ovšem volili mnohem zajímavější možnost. Z ulice Cosme Velho sem vede necelé 4 km dlouhá ozubnicová železnice. Pro zdolání velkého výškového rozdílu je zde použita Rieggenbachova žebříková ozubnice, s jejíž pomocí dosáhne dvouvozový elektrický vláček vrcholu ve výšce 710 m n. m. přibližně za 20 minut. Rozhledy z vrcholu jsou opravdu úchvatné, i když my jsme zde neměli optimální rozhledové poměry. Druhým symbolem města je Pão de Açúcar (homole cukru), přímo nad zátokou Baía da Guanabará, kolem níž je město vystavěno. Nahoru vyjedete dvouúsekovou visutou lanovou dráhou a uvidíte celé Rio jako na dlani. Pohled na město v noci, kdy svítí pod vámi tisíce světel a světýlek, je opravdu nezapomenutelný.

Fotbaloví fanoušci určitě nezapomenou na chrám fotbalu, stadión Maracanã. Správně se sice jmenuje Estádio Mario Filho, ale všeobecně je známý právě pod názvem Maracanã. Kdysi to byl největší stadión světa, kam se při mimořádných příležitostech, jakou byl například rozlučkový zápas Pelého, vecpalo až 200 000 fanoušků. Od té doby prošel stadión řadou rekonstrukcí, jejichž výsledkem je současná kapacita 103 000 pouze sedících diváků. Před vchodem jsou otisky nohou slavných fotbalistů, takže si můžete vyzkoušet, jestli nemáte nohu jako Pelé (nebo některý jiný slavný fotbalista)....

Když jsme v Rio, rozhodně nemůžeme vynechat pláž Copacabana. Je to asi nejslavnější pláž světa a její slavná křivka je viditelná z mnoha míst ve městě. Bylo chladno a opravdu velké vlny, takže kromě nás se koupalo jen pár nadšenců, ale řekněte, je možno odolat?

Kdo chce zažít náladu města mimo nejrušnější turistické oblasti, může se svézt tramvají (bonde). Z kdysi mnohem rozsáhlejšího systému zbyly v provozu poslední dva úseky mezi centrem města a čtvrtí Santa Teresa. Na trati slouží původní otevřené vozy z doby zahájení provozu (1890), čemuž odpovídá i značně romantický průběh jízdy. Uvnitř vozu sedí většinou turisté, místní stojí na stupačkách venku, aby mohli seskočit tam, kde to mají nejblíže, ale také, aby ušetřili za jízdné. Průvodčí totiž inkasuje pouze sedící cestující.

A pak jsme zamířili do Amazonie. Začali jsme městem Manaus, které leží přímo v jejím srdci, na břehu Rio Negro, 18 km nad soutokem s Amazonkou. Soutok těchto dvou řek, zvaný Encontro das Águas (setkání vod), je jednou z největších atraktivit okolí. Světlé vody (ve skutečnosti hnědé) Amazonky se zde potkávají s tmavými vodami Rio Negro a tečou vedle sebe 16 km, aniž by se smísily. Návštěva tohoto místa bývá spojena s krátkým výletem do pralesa, kde je možno vidět zajímavé stromy, zaplavený prales, zvaný selva, či obrovské lekníny Viktoria regia (Victoria amazonica). Místní děti přinášejí ukázat své domácí mazlíčky – lenochody, opičky, ale také kajmany, hroznýše či anakondy a žebrají o drobné za tuto „výstavu.“

Město Belém (což znamená Betlém) leží asi 100 km od ústí jednoho z ramen delty Amazonky, zvaného Baía da Guarujá, do Atlantiku. Město je proslulé největším trhem v celé Latinské Americe, zvaným Mercado Ver-o-peso (trh ukaž váhu). Název je odvozen od toho, že zde v minulosti ukládali podle váhy clo na dovážené zboží. Dostanete zde všechno, nač si jen vzpomenete. Ryby, maso, houpací sítě, dárky, či různé kouzelné indiánské medicíny na jakýkoliv neduh. Průvodci sice upozorňují, že trh je velmi nebezpečný, včetně rizika loupežných přepadení, naše zkušenost je ale jiná. Myslíme si, že se zdravou mírou opatrnosti se zde není čeho zvlášť obávat.

Město Belém je ale rovněž proslulým poutním místem. Může za to malá soška Panny Marie, která je umístěna v oltářním obraze kostela Igreja de Nossa Senhora de Nazaré (kostel Panny Marie z Nazaretu). Na její výročí sem přijíždí prý až milion věřících každý rok, kteří musejí spát i na dlažbě na ulicích, protože ubytovací kapacity města nedostačují. My jsme zde viděli část bohoslužby a musím říct, že kdybychom nevěděli, že je to kostel a šli náhodou kolem, mysleli bychom si, že je uvnitř diskotéka.

Město Macapá leží zcela mimo turistické trasy. Končí zde všechny letecké linky, po silnici sem dojedete pouze z Francouzské Guiany. Něčím ale toto město (270 000 obyvatel), ležící na březích Amazonky, zajímavé je. Leží totiž přímo na rovníku. Postavili mu zde i pomník zvaný Monumento do Marco Zero (pomník nulové čáry), kde jsme si připili valašskou slivovicí ze severní na jižní polokouli. V areálu je i fotbalový stadion, který má jednu polovinu hrací plochy na severní polokouli a druhou na polokouli jižní, středová čára je tvořena rovníkem.

Moderní hlavní město Brasília bylo vybudováno v 50. a 60. letech a je zařazeno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Moderní architektura je dílem asi nejslavnějšího brazilského architekta všech dob – Oscara Niemeyera. Většinu města lze přehlédnout z televizní věže (Torre de TV), která má ve výšce 75 m vyhlídkovou terasu. Ve městě je pochován brazilský prezident českého původu Juscelino Kubitschek, který je jeho zakladatelem. V pomníku Monumento JK jsou k vidění i fotografie z doby výstavby města. Zajímavé jsou také vládní budovy, nejzajímavější stavbou je ovšem zcela určitě Catedral Metropolitana. Zvenku vypadá maličká, uvnitř je však velice prostorná a její tvar symbolizuje ruce sepjaté k modlitbě.

Město Brasília není obyčejné. Je rozděleno na řadu sektorů podle svého účelu – hotely, banky, ministerstva, ambasády a obytné plochy, takže nikde se necítíte, že jste v jeho centru. A kromě toho, je postaveno pro auta. Pět pruhů v každém směru je zde běžných, oproti tomu chodníky jsou uzoučké, přechodů málo, takže občas musíte přebíhat pětiproudou silnici za plného provozu – opravdu romantika!

Pantanal se nachází u hranic s Paraguají a Bolívií, na jejichž území také částečně leží. Název pochází od slova pantano (bažina), bažina to ale není. Je to obrovská aluviální nížina, velká jako polovina Francie. Kdo chce vidět zvířata v jejich přirozeném prostředí, neměl by tuto oblast vynechat. Každoročně v období dešťů (listopad – březen) je území o obrovské rozloze zcela zaplaveno vodou, která dosahuje místy výšky až 3 m. Zvířata se shromažďují na malých ostrůvcích, které nezaplavila voda, a těm se říká cordilheiras. Když hladina začne klesat, putují zvířata za vodou, takže v období sucha je možno jich vidět kolem zbytků vodních ploch neuvěřitelné množství. Symbolem oblasti je nádherný čáp zvaný jabiru či tuiuiú (Jabiru mycteria), s černou hlavou a červeným krkem, který je neoficiálním králem oblasti. Kromě něj zde uvidíte různé jiné ptačí druhy - volavky, tukany, kormorány a můžete zde narazit i na největšího ptáka Brazílie – nelétavého nandu pampového (Rhea americana). Ze savců zde jsou k vidění mravenečníci, kapybary, různé druhy opic atd. Čím jsme však byli zcela šokováni, bylo obrovské množství kajmanů brýlových (Caiman crocodilus yacaré), kteří se zde vyskytují v tisících kusů, a to v těsné blízkosti cesty Transpantaneira, po které se do oblasti vjíždí, což umožňuje fotografovat tyto nádherné plazy z jejich bezprostřední blízkosti.

A jaké další dojmy ze země máme? Je to krásná a přátelská země, lidé jsou ochotní, milí a vstřícní. Při zachovávání základních bezpečnostních pravidel se není třeba příliš obávat ani kriminality. Hotely jsou různé úrovně, ale většinou jsme byli spokojeni. Jídlo je vynikající, ať se stravujete v podstatě kdekoliv. Specialitou jsou zdejší por-quilo bufety. Sami si naberete, co a kolik chcete, personál vám jídlo zváží a podle toho zaplatíte. Nápoje jsou dobré, obzvláště nám chutnala guaraná, v horkých oblastech není nic lepšího než kokosové mléko přímo z kokosu. Ale pivo zde mají také dobré. Národním alkoholem je cachaça neboli aguardente de cana, což je kořalka z cukrové třtiny, kterou dostanete po celé zemi. Mimochodem, cachaça znamená v překladu „chlast“. Brazílie prostě stojí za hřích a kdo má trochu cestovatelského ducha, určitě si v ní najde to svoje!