Hromadná doprava v zemích Maghribu - roky 2008, 2009

HROMADNÁ DOPRAVA V ZEMÍCH MAGHRIBU

Úvod

Slovo maghrib znamená v překladu z arabštiny „západ Slunce“. Od dob příchodu Islámu do severní Afriky se tímto výrazem označují země ležící na západ od Nilu, tedy Maroko, Alžírsko, Tunisko, Libye a také Egypt, i když zde tento název úplně přesně nesedí.neboť část země se nachází od Nilu na východ. V posledních dvou letech jsem jako individuální turista navštívil tři z uvedených zemí a o zkušenosti z oblasti hromadné dopravy bych se chtěl podělit. Libye je v podstatě individuálním turistům nepřístupná, Alžírsko je zatím stále nestabilní z důvodu občasných teroristických útoků fundamentalistů a tak se budeme věnovat Maroku, Tunisku a Egyptu.

Maroko

Obecný přehled

Marocké království, v originále Al-Mamlaka Al-Maghribíja (doslova tedy Království zapadajícího Slunce) se rozkládá na severozápadě Afriky. Ze západu je omýváno Atlantickým oceánem, ze severu Středozemním mořem, Na jihu země sousedí se sporným územím Západní Sahary, kterou Maroko pokládá za integrální součást země, a proto fakticky na jihu země hraničí až s Mauretánií. Na severu země hraničí s malými španělskými enklávami Ceuta a Melilla, na východě s Alžírskem. Rozloha je 446.550 km², nejvyšším vrcholem je Džebel Tubkal v pohoří Atlas (4165 m n. m.). Počet obyvatel je odhadován na cca 33 milióny, hlavní město Rabat (Ar-Ribát) má 1,7 mil. obyvatel, největším městem a současně nejdůležitějším ekonomickým centrem země je ovšem Casablanca (v originále Dár Al-Bajdá, lidově běžně Casa), která má necelé 3 mil. obyvatel. Maroko je konstituční monarchií a současný král Mohamed VI. zavedl v zemi řadu pokrokových zákonů. Úředním jazykem je arabština, běžně se používá francouzština. Anglicky mluvící Maročané (s výjimkou turistických průvodců) jsou opravdovou raritou. Měnovou jednotkou je marocký dirham.

Letecká doprava

Maroko je významným centrem mezinárodní letecké dopravy. Letiště Casablanca Mohamed V. (CMN) je významným uzlem, který má vazby do mnoha zemí Evropy i Afriky. Nejlepší možnosti spojení z evropských států jsou s Francií, časté jsou rovněž spoje do Španělska , ale letecké linky sem míří i z řady dalších zemí. Casablanca je vhodným uzlem pro přestup na lety do většiny zemí západní Afriky – Gambie, Mauritánie, Mali, Pobřeží Slonoviny, Senegalu, ale lze odtud cestovat i do Tunisu, Alžíru, Egypta či Saúdské Arábie.

V zemi je celá řada dalších letišť, např. Agadir Al-Massira (AGA), Marrakech Menara (RAK), Rabat Salé (RBA), Fes Saiz (FES), Tangier Boukhalef (TNG) či v oblasti Západní Sahary letiště Laayoune Hasan I (EUN) či Dakhla (VIL). Na všechna tato letiště se lze dostat mezinárodními linkami z Francie, na některé i ze Španělska či Kanárských ostrovů. Kromě výše uvedených je v zemi řada menších regionálních letišť, které mají pravidelné denní spojení s Casablancou.

Národním leteckým dopravcem je Royal Air Maroc (kód ICAO – RAM, kód IATA – AT), který byl založen roku 1953 po vzniku samostatného státu a slouží dosud. Současný park letadel tvoří převážně moderní Boeingy řad 737-800, 737-700 a 737-500, v provozu dosud zůstává několik starších letadel typu B 737-200. Dceřinou společností je nízkonákladová Atlas Blue (kód ICAO – BMM, kód IATA – 8A), která provozuje stroje B737-400 a Airbus 321. Informace o letech obou společností lze získat na adrese www.royalairmaroc.com.

Vodní doprava

Maroko leží na pobřeží Atlantiku a Středozemního moře a tak je předurčeno k rozsáhlému využití lodní dopravy. Nejvýznamnějším nákladním přístavem je Casablanca, z hlediska osobní dopravy je to Tanger (v originále Tandža). Odtud lze lodí cestovat do Evropy celodenně v podstatě každou hodinu, neboť linky mezi Tangerem a Algecirasem ve Španělsku jezdí nepřetržitě. Když přijdete do přístavu mimo hlavní sezónu, jen sotva zde budete dlouho čekat. Dopravu zajišťuje několik společností – z marockých to jsou Comanav (www.comanav.com) a Comarit (www.comarit.com), z evropských společností sem jezdí rychlými katamarány společnost Balearia (www.balearia.com). Plavba trvá podle typu lodi 1,5 až 2 hodiny a je pohodová. Pro ty, kteří chtějí navštívit nejjižnější město Evropy, slouží linka do Tarify, kterou provozuje společnost Ferrys Rápidos del Sur (www.frs.es), která tento úsek rychlými katamarány zvládne za 35 minut. Dále lze z Tangeru cestovat i do francouzského Séte (36 hodin,2 – 3x týdně) či italského Janova (48 hodin, 1 x týdně). Pro cestu do Maroka lze využít také přístavu Nador, kam se lze dostat se společností Trasmediterranea (www.trasmediterranea.es) ze španělské Almeríe (denně, 6 hodin), příp. lze využít plaveb z Almeríe či Málagy do španělské enklávy Melilla (denně, 6 hodin) a odtud přejít hranici po silnici. Obdobně lze využít lodních linek z Algeciras do Ceuty (řada spojů denně, 45 minut).

Krátkodobě byla v provozu linka z ostrova Lanzarote na Kanárských ostrovech do přístavu Tarfaya v blízkosti sporné hranice se Západní Saharou, z důvodu nehody však byl provoz zastaven a už nedošlo k jeho obnovení. Vnitrostátní vodní doprava není provozována.

Železnice

Železniční doprava je v Maroku páteří vnitrostátní hromadné dopravy v severozápadní části země. Oblast za pohořím Atlas však železnicí dostupná není. Dopravu provozuje společnost Office National des Chemins de Fer (ONCF, www.oncf.ma), poskytované služby jsou na africké poměry vynikající a úroveň cestování je obdobná jako u nás. Společnost provozuje dopravu na 2062 km tratí normálního rozchodu 1435 mm. Nejvýznamnější z nich je trať Marrakech – Casablanca – Rabat – Sidi Kacem - Fes. Celá trať je elektrizována stejnosměrnou soustavou 3000 V, v úseku Settat – Fes je dvoukolejná, v některých úsecích se jezdí až 130 km / h. Vlaky zde jezdí po celý den ve dvouhodinovém intervalu a trasu zvládnou za 7 hodin. Provoz zajišťují lokomotivy japonské (HITACHI) a francouzské (ALSTHOM) výroby. Trať pokračuje z Fesu až do města Oujda na alžírské hranici, koleje sice pokračují do Alžírska, ale z důvodu nestabilní situace v této zemi je pozemní hranice uzavřena a vlaky tedy přes hranici nepokračují. Provoz zajišťují dieselektrické lokomotivy americké výroby (General Motors), na trati jezdí 3 páry rychlíků a jeden pár nočních ubytovacích vlaků. Trasu Fes – Oujda zvládnou za 6 hodin. V Sidi Kacem odbočuje důležitá trať do přístavu Tanger. Trať je jednokolejná, provozovaná v nezávislé trakci francouzskými lokomotivami Alsthom. Dříve trať končila na předměstí Moghogha, před několika lety byla prodloužena do stanice Tanger Ville nedaleko centra města. Na trati jezdí 4 páry denních vlaků, které tento úsek zvládnou za 3 hodiny. Kromě toho jezdí jeden pár nočních rychlíků Tanger - Marrakech, vezoucí též lehátkový vůz.

V okolí měst Casablanca – Rabat je v provozu rozsáhlý systém příměstské železniční dopravy, který napojuje i mezinárodní letiště Mohameda V. a ve špičkách na hlavních tratích slouží v taktu 30 minut. Provoz zajišťují moderní elektrické motorové jednotky.

Poskytované služby jsou na vysoké úrovni. Významnější stanice jsou vybaveny informačním systémem SOLARI, informujícím cestující o odjezdech v arabštině i francouzštině. Lehátkové a lůžkové lístky je možno zakoupit prostřednictvím počítačového systému ve všech větších stanicích až 30 dnů předem. Maroko investuje do své sítě nemalé prostředky, v důsledku čehož dochází k modernizacím hlavních železničních stanic. V roce 2008 byla otevřena nová výpravní budova v Marrakeši, která je opravdovým architektonickým skvostem, který integruje dohromady klasický arabský architektonický styl s požadavky moderního cestování. V obdobném duchu se staví výpravní budova ve Fesu, modernizací procházejí stanice Casa Port či Rabat Ville. V loňském roce byla otevřena nově vybudovaná trať do přístavu Nador.

Autobusy

Autobusy jezdí tam, kam nedosahuje vlak. V zemi slouží dvě státní dopravní společnosti a řada soukromých. Státními společnostmi jsou la Compagnie de Transport et de Tourisme au Maroc (CTM, www.ctm.ma) a autobusová divize marockých železnic Supratours, která zajišťuje v návaznosti na vlaky spojení do míst, kam železnice nedosáhla.. Služby poskytované těmito společnostmi odpovídají evropskému standardu, na spojích jezdí luxusní klimatizované autobusy, je možná rezervace míst (u společnosti Supratours lze rezervovat kombinovaně místo vlak – autobus). Tyto společnosti zajišťují kvalitní spojení mezi všemi významnými městy, nejezdí však příliš často.

Zbytek sítě pokrývají autobusy tzv. „lignes normales“, které provozuje řada soukromých společností, úroveň cestování je výrazně nižší a odpovídá více našim představám o dopravě v Africe. Spojení do všech sídel zajišťují tzv. velké taxíky (grand taxi či taxi kebír), které mají stanovené trasy, avšak nikoli jízdní řád a jezdí vždy, když se naplní. Slouží zde postarší vozy Mercedes, které standardně na 4 místa k sezení vezmou 6 cestujících. O nějakém pohodlném cestování tedy nemůže být ani řeč, na druhou stranu je to ale velmi výhodný způsob hromadné dopravy.

MHD

Městská hromadná doprava je zajišťována výhradně autobusy, jejichž stav a úroveň je velmi rozdílná. Nejlepší je v Marrakeši a Tangeru, kde ji zajišťují divize španělských společností v obdobném stylu jako v Evropě, nejhorší s polorozpadlými vraky byla ve Fezu. Jinak se lze setkat se vším v tomto rozmezí. Obecně lze říci, že MHD je pro turisty těžko použitelná neboť bez dobré znalosti místní situace a jazyka se v ní téměř nedá orientovat. Je lépe využívat malých taxíků (petit taxi, taxi sughajjar), které jezdí stále a jsou levné.

V roce 2010 by měla být otevřena první tramvajová trať v zemi mezi Rabatem a Salé.

Tunisko

Obecný přehled

Tuniská republika, v originále Al-Džumhúríja At-Tunisía je vklíněna mezi Alžírsko a Libyi, ze severu je omývána Středozemním mořem. Rozloha je 163.610 km², nejvyšším vrcholem je Džebel eš-Šambi (1544 m n. m.). Počet obyvatel je odhadován na cca 10 miliónů, hlavní město Tunis má 1,2 mil. obyvatel a současně je nejdůležitějším ekonomickým centrem země. Tunisko je republikou, prezidentem je Zine el-Abidine Ben Álí. Úředním jazykem je arabština, běžně se používá francouzština, v turistických oblastech i angličtina, italština či němčina. Měnovou jednotkou je tuniský dinár.

Letecká doprava

Letecká doprava nepatří mezi nejdůležitější způsoby přepravy cestujících v zemi a nepatří ani mezi rozhodující uzly v této oblasti Afriky. Nejvýznamnějším letištěm je Tunis Carthage (TUN), zejména charterovými lety jsou využívána letiště Monastir Habib Bourguiba (MIR), Djerba Melita (DJE) a Tabarka (TBJ). Letiště Tunis Carthage má dobré spojení s Francií a Itálií, lze cestovat i do dalších evropských zemí, z afrických zemí pak s Egyptem a Marokem, do většiny ostatních destinací je nutno přestoupit v Káhiře či Casablance.

Národním leteckým dopravcem je Tunisair (kód ICAO – TARM, kód IATA – TU), který byl založen roku 1948 po vzniku samostatného státu a slouží dosud. Současný park letadel tvoří převážně Airbusy 320 a 319, na delší trasy jsou k dispozici stroje Boeing 767, v provozu jsou dosud i starší stroje Airbus 300.. Informace o letech lze získat na adrese www.tunisair.com.

Vodní doprava

La Goulette (arabsky Halq al-Wadi), cca 10 km od hlavního města, je významným osobním přístavem zajišťujícím dopravu přes Středozemní moře. Pravidelné lodní linky zajišťované národním dopravcem Compagnie Tunisienne de Navigation (v originále Aš-Širka at-Tunisía al-Miláha, CTN, www.ctn.com.tn) a francouzskou společností la Société Nationale Maritime Corse Méditerranée (SNCM, www.sncm.fr) spojují tento přístav s francouzskou Marseille (celoročně nejméně jedenkrát týdně, v sezóně i denně, 22 hodin) a italským Janovem (celoročně nejméně jedenkrát týdně, 21 hodin). Chloubou národní společnosti CTN je loď Carthage, postavená ve spolupráci norských a švédských loděnic v roce 1999.

Spojení s italskými městy zajišťuje též italská společnost Grandi Navi Veloci (www.gnv.it), a to s Palermem a Civitavecchií (nedaleko Říma) nejméně jedenkrát týdně a s Janovem nejméně dvakrát týdně. Další možností je společnost Grimaldi (www.grimaldi-lines.com), která jezdí nejméně jednou týdně do Civitavecchie, dvakrát týdně do Palerma a Salerna v sezóně nejméně jednou týdně do Trápani na Sicílii.

Vnitrostátní lodní doprava je zajišťována na dvou úsecích, a to mezi přístavem Sfax (jinak hlavním nákladním přístavem země) a Sidi Youssef na souostroví Kerkennah (provozuje společnost Soretrak nejméně čtyřikrát denně v zimě, v létě až 11x denně, 75 minut) a mezi přístavem Jorf na pevnině a Ajim na ostrově Jerba, která jezdí celodenně a plavba trvá 15 minut.

Železnice

Společnost Societé Nacionale des Chemins de Fer Tunisiens (v originále Aš-Širka al-Watanía l’al-Sikak al-Hadidía at-Tunisía, SNCFT, www.sncft.com.tn) zajišťuje dopravu na 2167 km železničních tratí, z toho je 471 km tratí normálního rozchodu 1435 mm a 1688 km tratí úzkého rozchodu 1000 mm, 8 km tratí má obojí rozchod. Na síti je 267 stanic a zastávek, maximální rychlost na tratích s úzkým rozchodem je 130 km / h, na tratích s normálním rozchodem 140 km / h. Střídavou napájecí soustavou 25 kV 50 Hz je elektrizováno 65 km tratí úzkého rozchodu (příměstská železnice Sousse – Mahdía, zvaná „Banlieu du Sahel“). Na některých úsecích tratí je však provozována pouze nákladní doprava.

Nejdůležitější železnicí v zemi je úzkorozchodná trať Tunis – Sousse – Sfax – Ghraiba – Gabes. V úseku Tunis – Sousse jezdí vlaky přes den v podstatě každou hodinu, pak intenzita provozu slábne a do Gabes jezdí tři páry denních vlaků a jeden pár noční. Cesta jim zabere cca 6 hodin. Ze stanice Ghraiba odbočuje trať přes Gafsu a Metlaoui do Tozeuru, palmové oázy na okraji Sahary, kam jezdí denně dva páry vlaků. Celá trasa z Tunisu do Tozeuru zabere něco přes 8 hodin. Provoz zajišťují převážně americké lokomotivy z produkce General Motors. Z hlediska turistů je důležitá i odbočná trať Bir Bou Regba – Nabeul s 11 páry vlaků, z nichž tři jsou vedeny přímo z Tunisu a trať Metlaoui – Redeyef, na které kromě jednoho páru osobního vlaku denně jezdí i slavný turistický vlak Lézard Rouge (Červená ještěrka) jedoucí do stanice Seldža ve stejnojmenné horské rokli.

Z tratí normálního rozchodu je nejdůležitější spojení Tunis – Ghardimaou na alžírské hranici, kam jezdí pět párů vlaků denně. Odtud lze pokračovat jednou denně mezinárodním spojem do alžírského Souk Ahras a odtud dále přes Constantine do Alžíru. Z této trati odbočuje v Jedeidě větev do přístavu Bizerte (v originále Banzart), kde jezdí čtyři páry vlaků denně.

V okolí města Tunis slouží příměstská železnice zvaná Banlieu de Tunis, spojující Tunis a Er-Riadh. Je provozována v nezávislé trakci lokomotivami s řídicími vozy. Jízda trvá cca 45 minut a vlaky jezdí v intervalu 10 – 25 minut. V úseku Sousse – Monastir – Mahdia je v provozu příměstská železnice Banlieu du Sahel,. Provoz zde zajišťují trojdílné maďarské elektrické motorové jednotky GANZ. Jízda trvá ze Sousse 30 minut do Monastiru a 90 minut do Mahdie a vlaky jezdí v maximálně hodinovém intervalu.

Služby na železnici jsou na dobré úrovni, vlaky jsou moderní klimatizované a jezdí většinou včas. Rezervace je možno u dálkových vlaků provést v kterékoli významnější stanici až 3 dny předem, v praxi to však nikdo nedělá a ve vlacích si cestující sedají, jak se jim zlíbí. Kromě běžné první a druhé třídy jsou ve vlacích na dálkových tratích (tzv. grande ligne) též oddíly označované GC (grand comfort), což je trochu vylepšená první třída. Lůžkové a lehátkové vozy v zemi provozovány nejsou.

Jistou kuriozitou je železnice zvaná TGM (Tunis – La Goulette – La Marsa). Tato první železniční trať v zemi byla vybudována již roku 1872. Měří 19 km, má standardní rozchod 1435 mm a je elektrizována stejnosměrnou soustavou 750 V. Provoz zajišťují dvoudílné elektrické motorové jednotky MAN a trať je začleněna do systému městské dopravy hlavního města Tunisu, je proto provozována společností Transtu (v originále Naqíl Tunis) - stejným dopravcem, který provozuje ve městě MHD.

Autobusy

Autobusová síť v zemi je rozsáhlá a obsluhuje většinu obydlených míst. Celostátní působnost má státní společnost Société de Transport Interurbaine (v originále Aš-Širka al-Watanía l’an-Naqíl bín al-Mudun, SNTRI, lidově zvaná „Sintry“, www.sntri.com.tn). Autobusy této společnosti jezdí do všech významnějších měst v zemi, někdy však pouze jedenkrát denně. Jejich úroveň je slušná, nicméně neoslňuje. Ostatní linky provozují různé místní společnosti, většinou jsou na přijatelné úrovni, je zde vidět (stejně jako v celé zemi)) silný vliv Francie. V mezinárodní dopravě slouží pravidelná linka mezi Tunisem a hlavním městem Libye Tripolisem.

Místní podoba sdílených taxíků se nazývá louage, jedná se o osmimístné mikrobusy, jezdící po stanovených trasách, které jsou dokonce v arabštině uvedeny na panelu na střeše. Odjíždějí, když jsou plné a pro cesty na nepříliš dlouhé vzdálenosti jsou ideálním řešením. Louage zajišťují také pravidelné spojení do obou sousedních států – do Alžírska (Tunis – Anaba – Constantine) a do Libye (Tunis / Sousse / Sfax / Houmt Souk – Tripolis).

Městská doprava

Většina měst v zemi je dost malá na to, aby se po nich dalo chodit pěšky. Ve větších městech funguje autobusová doprava, všechny spoje jsou označeny a jsou zde i vyznačené zastávky. V Tunisu slouží rozsáhlá tramvajová síť, provozovaná společností Transtu a hrdě nazývaná „Métro legér“ (lehké metro). Jedná se však mimo centrum spíše o rychlou tramvaj, v centru města vede pak normálně ulicemi bez jakéhokoli oddělení od ostatní dopravy. V provozu je celodenně 6 linek, které jezdí zpravidla v 15 i víceminutovém intervalu. Slouží zde moderní článkové tramvaje koncernu Dűwag-MAN a dokonce zbrusu nové nízkopodlažní tramvaje Alsthom.

Ve všech větších městech je samozřejmě možno využít taxíků, které jsou vybaveny taxametry a s jejich použitím nebývají problémy.

Egypt

Obecný přehled

Egyptská arabská republika, v originále Il-Gumhúríja Misr il-Ataníja leží v severovýchodní Africe a částečně také v Asii, patří jí totiž i Sinajský poloostrov. Ze severu je omývána vodami Středozemního moře, na východě pak moře Rudého. Na západě hraničí s Libyí. Na Sinajském poloostrově hraničí s Izraelem a palestinským pásmem Gaza. Rozloha je 997.739 km², nejvyšším vrcholem je Gabal Kátrín na Sinaji (2642 m n. m.). Počet obyvatel je odhadován na cca 78 miliónů, hlavní město Káhira (v originále Il-Qáhira, znamenající „Vítězná“) má 8,5 mil. obyvatel, s aglomerací až 16 miliónů, a současně je nejdůležitějším ekonomickým centrem země. Egypt je republikou, prezidentem je Muhammad Husní Mubárak. Úředním jazykem je arabština, ve větších městech a v turistických oblastech se bez problémů lze domluvit anglicky. Měnovou jednotkou je egyptská libra (v originále gíné). Individuální návštěvníci se musejí připravit na velmi nepříjemné obtěžování ze strany různých prodavačů, naháněčů a často i policie, která se snaží přivydělat nějakým tím bakšišem za sebemenší úsluhy. B zemi platí v některých odvětvích pro cizince zvláštní ceny. To platí zejména u významných památek, kde za vstupné můžete zaplatit až desetinásobek toho, co platí místní. Ale pokud neumíte arabsky, tak můžete být klidní – o této skutečnosti se nedozvíte, ceník pro místní je totiž pouze v arabštině.

Letecká doprava

Egypt je významným uzlem letecké dopravy a letiště Cairo Heliopolis International (CAI) je jedním z nejdůležitějších v Africe vůbec. Až do loňského roku mělo dva terminály, v roce 2009 byl otevřen terminál třetí. Letecké linky spojují Káhiru s celým světem, přímé spojení má i s Prahou či Vídní. Káhira je výhodným místem pro přestup na linky do celé Afriky a na Blízký Východ. V zemi je celá řada dalších letišť využívaných charterovými lety. Patří mezi ně zejména Sharm el-Sheikh Ophira (SSH), Hurghada International (HRG), Taba International (TCP) či Luxor (LXR). Všechna tato letiště slouží také vnitrostátní přepravě. Mezi další letiště v zemi, která slouží pravidelným vnitrostátním linkám patří Aswan Daraw (ASW), Abú Simbel (ABS), Alexandria Al Nohza (ALY) a další.

Národním leteckým dopravcem je Egyptair (kód ICAO -MSR , kód IATA – MS), který je součástí mezinárodního sdružení Star Alliance. Slouží cestujícím již od roku 1932. Park letadel tvoří především Boeingy 737-800 a 737-500 a Airbusy 320, 321, 330 a 340. Vnitrostátnímu provozu slouží zbrusu nové Embraery 170. Informace o letech jsou k dispozici na stránce www.egyptair.com.

Vodní doprava

Vodní doprava byla pro Egypt vždy základním způsobem cestování i přepravy nákladů. Přístavy v Alexandrii a Port Saidu spojovaly dříve Egypt s mnoha zeměmi Evropy a plavba po Nilu byla tradičním způsobem vnitrostátní dopravy. Bohužel, těmto dobám již odzvonilo, a tak pravidelné lodní spojení po Středozemním moři již neexistuje, do země se lze dostat pouze výletními loděmi. Rovněž po Nilu již linkové lodě nejezdí a plavby turistickými výletními loděmi byly z důvodu obavy před teroristickými útoky v centrálním Egyptě omezeny pouze na úsek Luxor – Aswan a plavbu po Asuánské přehradě. Pravidelné lodní linky dosud slouží v oblasti Rudého moře, kde lodě společnosti International Fast Ferries spojují jedinou vnitrostátní linkou Hurghadu s Sharm ish-Sheikhem (4x týdně, 90 minut) a v mezinárodní dopravě. Stejná společnost zajišťuje i lodní dopravu na mezinárodních linkách do Saúdské Arábie Hurghada / Safága – Duba. Pro cesty do Jordánska je možno využít linky Nuweiba – Aqaba, která jezdí dvakrát denně – jedno spojení je rychlý katamarán, kterému cesta zabere 1 hodinu a druhé je klasický trajekt, na cestu s kterým je nutno si vyhradit nejméně 3 hodiny.

Zcela unikátní možností je pravidelná lodní linka po Asuánské přehradě spojující hráz High Dam (arabsky Is-Sad il-Álí) se súdánským městem Wádí Halfa. Lodní linku provozuje společnost Nile Navigation Company a spojení je zajištěno jednou týdně v obou směrech. Plavba trvá necelých 20 hodin.

Železnice

Společnost Egyptian Railways (v originále Sikak Hadíd Masr, ER, www.egyptrail.gov.eg) provozuje železniční dopravu na 5085 km tratí s provozem výhradně v nezávislé trakci. Egypt je zemí vhodnou pro milovníky mechanických návěstidel britského typu, neboť z uvedené délky 5085 km je pouhých 585 km vybaveno elektrickou signalizací, zbývajících 4500 km používá stále mechanická návěstidla. Hlavní železniční trať spojuje Káhiru na sever s městem Alexandria (v originále Il-Iskindiríja), odkud pokračuje trať na západ do Marsá Matrúh a na libyjské hranice. K jihu vede hlavní železniční trať přes Luxor do Asuánu a končí u hráze Asuánské přehrady v Is-Sad il-Álí. V zemi je celá řada dalších tratí především v oblasti Nilské delty.

Na hlavních tratích jezdí klimatizované vlaky (v arabštině zvané maqífa), které mají první a druhou třídu a jsou velmi pohodlné. Bohužel, problémem jsou často vysoká zpoždění – v desítkách minut – na příjezdu do cílových stanic. Nejrychlejšími vlaky jsou rychlíky zvané. „isbání“ (španělské), za nimi následují expresy, zvané též „faransawi“ (francouzské), které jezdí pouze na hlavních tratích. Na tyto vlaky lze zakoupit jízdenku i s rezervací na konkrétní místo. Na všech provozovaných úsecích pak jezdí tzv. obyčejné vlaky (v originále sijáhíja), které mají zpravidla pouze druhou a třetí třídu a jsou bez možnosti rezervace. Na trati Káhira – Aswan jezdí noční turistické vlaky, tzv. „sleeping trains“, sestavené pouze z lůžkových vozů a provozované soukromou společností Abela Egypt, které jsou však ve srovnání s klasickými vlaky velmi drahé (www.sleepingtrains.com). Provoz zajišťují lokomotivy, pocházející z celého světa, setkáme se zde s výrobky společností Henschel, AD Trans, Aldthom, General Electric či se stroji z produkce kanadské či bývalého SSSR (Vorošilovgrad).

Úroveň poskytovaných služeb není nic moc. Ve stanicích je problém už samotné zakoupení jízdenky neboť pokladny jsou rozděleny jednak podle tříd (samostatně se prodávají jízdenky pro první a druhou třídu, samostatně pro třetí třídu a samostatně pro lůžkové vlaky společnosti Abela), ale rovněž podle cílů cesty. Na pokladnách to zpravidla nebývá výrazně označeno a tak nezbývá než se zeptat a zaplatit příslušný bakšiš. Na trati Káhira – Aswan je oficiálně turistům zakázáno vlaky používat, jedinou výjimkou jsou lůžkové vlaky společnosti Abela. Oficiálně je to zdůvodňováno obavou o bezpečnost turistů, hlavním důvodem však zřejmě je snaha donutit cestovatele používat drahé noční vlaky. Ve skutečnosti vám totiž v použití ostatních spojů nikdo nebrání, pouze si na ně nelze koupit jízdenky v pokladně, ale je nutno si je koupit přímo u průvodčího s přirážkou 6 EL (cca 20 Kč). Tento postup mi poradili jak v turistické kanceláři, tak přímo na nádraží v pokladně a fungoval. Při vstupu na nástupiště nikoho nezajímalo, kam a čím pojedu. Jedinou nevýhodou tohoto způsobu cestování je tak nemožnost rezervace jízdenek, což vzhledem k dlouhým vzdálenostem a vysoké obsazenosti vlaků může být nepříjemné.

Autobusy

Autobusy křižují celou zemi a jejich použití je bezproblémové. Cizinci platí zvýšené jízdné (tarif cizinec, v originále agnabí), které je o 10 EL (cca 30 Kč) vyšší než pro místní. Dopravu zajišťuje celá řada společností, zjistit aktuální jízdní řády prostřednictvím internetu je však, až na výjimky, téměř nemožné neboť společnosti nemají zatím internetové stránky, je proto nutné navštívit autobusové nádraží. Mezi nejvýznamnější společnosti patří East Delta (v originále „Iš-Širka Sharq id-Delta l’in-Náqil wa is-Siáha“, tedy Dopravní a cestovní společnost Východní delty), zajišťující spojení Káhiry s oblastí Sinaje – Sharm ish- Sheikh, Dahab, Taba, Nuweiba, Sánt Kátrín, dále společnost Upper Egypt (v originále „Iš-Širka Wága Qabili l’in-Náqil wa is-Siáha“, tedy Dopravní a cestovní společnost Horního Egypta), která zajišťuje dopravu mezi Káhirou, Hurghadou, Luxorem a Aswanem a také do pouštních oáz Charga a Dachla. Do západních oblastí země – Alexandria, Marsá Matrúh, Síwa – jezdí společnost West and Middle Delta (v originále „Iš-Širka Otobís Gharb wa Wust id-Delta l’in-Náqil wa is-Siáha“, tedy Dopravní a cestovní autobusová společnost Západní a střední delty). Jízdní řády vybraných důležitých relací těchto společností lze najít na www.bus.com.eg. A méně významné relace však nezbývá než se doptat na nádraží. Další uznávanou dopravní společností je Superjet. Autobusy lze cestovat i do sousední Lybie linkou Káhira – Benghází – Tripolis.

Místní sdílené taxíky vypadají podobně jako v Tunisku a jejich obdobou jsou rovněž mikrobusy. Jezdí až, když se naplní a nejsou příliš pohodlné.

Městská doprava

S výjimkou Káhiry a Alexandrie je ve všech větších městech hromadná doprava zajišťována pouze autobusy. Ty představují vesměs staré vraky, nacpané až po střechu a pro cizince v podstatě nepoužitelné. Pokud mají vůbec nějakou směrovou tabuli, bývá tato pouze v arabštině a i když jste schopni arabské písmo rozluštit, stejně vám výchozí a cílová stanice o směru cesty mnoho neřekne, pokud město dobře neznáte. V Egyptě zpravidla navíc vůbec nejsou vyznačeny zastávky, místní vědí, kde to zastavuje a tam prostě čekají. Cizincům většinou nezbývá než cestovat taxíky. Místní taxíkáři o této skutečnosti vědí a často se snaží vzít cizince na hůl. Toto platí zejména v případě cest z letišť, na které, bohužel, zpravidla žádná hromadná doprava nefunguje (výjimkou je Káhira a Alexandria, ale i zde je použití hromadné dopravy značně komplikované).

Káhira je jediným městem v Africe, které má metro. V provozu jsou však zatím pouhé dvě linky, což na takovou obrovskou megalopoli je zoufale málo. Staví se sice linka třetí, ale ani ta situaci výrazným způsobem nezlepší. Pokud však míříte tam, kam metro vede, lze jeho použití jen doporučit. Metro je spolehlivé, velmi levné (pouze 1 EL, tj. cca 3 Kč) a všude visí plánky stanic, takže není problém zjistit, kde máte vystoupit. V soupravě jsou vždy prostřední dva vozy vyhrazeny pouze ženám (jsou označeny zeleným a červeným pruhem). Muži těmito vozy nesmějí cestovat, v případě porušení tohoto zákazu jim hrozí poměrně vysoká pokuta. Metro provozuje National Auhority for Tunnels (Národní úřad pro tunely, www.nat.org.eg), ale přehledná mapka sítě je k dispozici na stránkách Egyptských železnic.

V Káhiře a Alexandrii je navíc v provozu omezená tramvajová síť.

Závěr

Jak vidíte, možnosti cestování jsou zde široké a pro dobrodruhy se zde nabízí opravdu široké pole působnosti. Návštěva cizích zemí „na vlastní triko“ navíc umožňuje nejen poznat jejich pamětihodnosti, ale i setkat se s obyčejnými lidmi a porozumět alespoň trochu jejich mentalitě a životnímu stylu.

Zdroje:

Webové stránky: www.wikipedia.org, www.royalairmaroc.com, www.oncf.ma, www.ctm.ma, www.rzjets.net, www.tunisair.com, www.ctn.com.tn, www.grimaldi-lines.com, www.gnv.it, www.sncm.fr, www.trasmediterranea.es, www.frs.es, www.sncft.com.tn, www.sntri.com.tn, www.egyptair.com, www.egyptrail.gov.eg, www.bus.com.eg, www.nat.org.eg, www.ask-aladdin.com, www.railfaneurope.net.