Cestování po Maroku hromadnou dopravou - rok 2008

CESTOVÁNÍ PO MAROKU HROMADNOU DOPRAVOU

V letošním roce jsem v rámci svých pravidelných cest za hranice všedních dnů navštívil Maroko. A protože je to země u nás ne příliš známá a její návštěva rozhodně stojí za námahu, rozhodl jsem se napsat tento článek jako vodítko pro případné následovníky. A proto jsem se také rozhodl nepojmout jej jako klasický cestopis, ale spíše přehled informací o cestování a zajímavostech této země.

1) Vstup do země: Do Maroka stačí ke vstupu pouze platný cestovní pas. Od roku 2005 platí bezvízový styk pro pobyt do 90 dnů. Pasové odbavení v „civilizovaných“ oblastech, jako jsou letiště v Casablance, Marrakeši nebo přístavy v Tangeru či Nadoru je bezproblémové. Při vstupu do země i poté při odjezdu je nutno vyplnit hraniční průvodku, kterou odebere odbavující policista. Do pasu kromě vstupního razítka vyznačí i osmimístný číselný a písmenný kód, pod kterým je váš vstup evidován a tento kód je potom vyžadován v hotelích při vyplňování ubytovací karty. Problematičtější může být vstup do země přes sporné území Západní Sahary (letiště Laayoune či Ad-Dakhla), která stále usiluje o plnou nezávislost a je Marokem v podstatě okupována. K cizincům je zde přistupováno s krajní nedůvěřivostí a proto i při vstupu do země touto cestou je s touto skutečností nutno počítat.

Dostat se do země je v zásadě možné pouze letecky či po moři. Do země lze vstoupit i silničními přechody ze španělských enkláv Ceuta a Melilla, do kterých je však rovněž nezbytná doprava letecky či po vodě. V případě odjezdu touto cestou je nutno navíc počítat s velmi důslednou pasovou a celní kontrolou navíc před odcestováním ze Ceuty či Melilly do Evropy. Pozemní hranice má Maroko v podstatě pouze s Alžírskem, ty jsou však z důvodu nepříznivé situace v Alžírsku již od roku 1995 uzavřeny a nelze tudy cestovat. Západní Sahara hraničí rovněž s Mauritánií. Jediný silniční hraniční přechod v osadě Gerguerát je v provozu, jeho použití však vyžaduje značně dobrodružnou náturu. Z nejbližšího většího centra Ad-Dakhla je to sem asi 250 km pouští a neexistuje zde žádná forma veřejné dopravy.

2) Cestování letecky: Nejsnazší způsob, jak se do země dostat, je vzduchem. Země má vynikající spojení především s Francií, a to nejen z nejvýznamnějšího letiště Mohameda V. v Casablance, ale i z některých regionálních letišť. Dopravu zde mimo klasických společností zajišťují i nízkonákladové linky Ryanairu (www.ryanair.com) či marocké společnosti Atlas-Blue (http://www.atlas-blue.com/). Do země je snadná doprava i ze Španělska a dvakrát týdně létají vrtulová letadla společnosti Binter Canarias (www.bintercanarias.com) z Las Palmas na Kanárských ostrovech do Marrakeše (tuto cestu jsme využili my) a Laayounu. V zemi je hustá síť regionálních letišť a národní letecký dopravce Royal Air Maroc (www.royalairmaroc.com) zajišťuje z každého z nich nejméně jednou denně letecké spojení s letištěm v Casablance.

3) Cestování po vodě: Do země lze přicestovat i po vodě, a to především ze španělského Algecirasu do přístavu Tanger. Plavba přes Gibraltarský průliv zabere 1,5 – 2,5 h. dle použité lodi. Jezdí zde několik lodních společností a v podstatě každou hodinu něco jede. Můžete cestovat např. s marockými společnostmi Comanav (www.comanav.ma), Comarit (www.comarit.ma) či španělským Nautasem (www.nautas-almaghreb.com). Do Tangeru se lze dostat i rychlolodí z nejjižnějšího města Evropy – Tarify (4 spoje denně, společnost FRS, www.frs.es), a také z francouzského Séte (zpravidla jednou za dva až čtyři dny) či italského Janova (jedna loď týdně). Kromě toho se lze dostat lodí i do východomarockého Nadoru, a to ze španělské Almerie a francouzského Séte.

Vnitrostátní vodní plavba z pochopitelných důvodů neexistuje.

4) Cestování po železnici: Marocké železnice (Office National des Chemins de Fer, ONCF, www.oncf.ma) provozují železniční dopravu na cca 1700 km tratí, z nichž asi 700 km je elektrizováno stejnosměrnou soustavou 3000 V. Hlavní železniční trať spojuje města Marrakech (مراكش) a Fes (فاس). Přes den zde vlaky jezdí v pravidelném dvouhodinovém intervalu, v noci jezdí jeden spoj, který veze i lehátkový vůz. Trať je elektrizována a v oblasti Casablanky (لبيضا الدار) a Rabatu (الرباط) je dvoukolejná a je zde povolena rychlost až 130 km/h. Tato páteřní trať pokračuje z Fesu do města Oujda (وجدة) na alžírských hranicích, odkud koleje pokračují dále do Alžírska, doprava je však z důvodu uzavření hranic zastavena. Z Fesu do Oujdy jezdí čtyři spoje denně, jeden z nich je sestaven z lůžkových vozů. Jedná se asi o nejzajímavější trať ze všech, které jsme mohli poznat. V Oujdě navazuje ještě trať do Bú Arfy, na které je však provozována pouze doprava nákladní a příležitostně zvláštní vlaky pro cestovní kanceláře. Významným železničním uzlem je Sidi Kacem (قاسم سدي), odkud odbočuje důležitá trať do přístavu Tanger (طنجة), se čtyřmi páry vlaků denně. Na železniční síť jsou napojena i města Sáfí (اسفي), kam vede elektrizovaná trať z města Benguerir (بنكرير) se dvěma páry osobních vlaků denně a Oued Zem (وادزم), kam jezdí jeden pár denně. Rozsáhlá je příměstská doprava v okolí Casablanky (které se zde říká prostě Casa), spojující města Kenítra (القنيطرة), Rabat, Casablanca a Settat (سطات). Ve špičce zde jezdí vlaky v půlhodinovém intervalu. Na železniční dopravu je napojeno i letiště Mohammeda V. (مطارمحمد الخامس), kam jezdí příměstské „pantografy“ každou hodinu a nedaleké město Al-Jadída (الجديدة) se sedmi páry spojů denně.

Úroveň služeb je srovnatelná s ČD. Soupravy jsou evropské výroby z 90. let, avšak z důvodu nedostatečné údržby dosti zanedbané. Klimatizace však fungovala vždy. Lokomotivy jsou většinou francouzské (ALSTOM) či japonské (HITACHI) výroby, na trati do Oujdy slouží americké lokomotivy GM. Zpoždění jsou (jako u ČD) běžná, avšak zpravidla nepřesahují 30 minut, přípoje na sebe obvykle čekají, takže je cestování vcelku spolehlivé. Jízdní řády jsou ke stažení na internetu (jsou uvedeny pouze důležitější stanice). Významnější stanice jsou moderní, vybavené informačním systémem SOLARI, který uvádí údaje v arabštině a francouzštině. Vlaky nejsou místenkové, takže není problém přijít, koupit lístek na nejbližší spoj a jet. Spoje však zejména v centrální části země bývají dost plné. Lehátkové a lůžkové lístky lze zakoupit ve všech významnějších stanicích, vybavených počítačovým systémem pro rezervace, a to až 30 dnů předem. Nádraží hlídají policisté a při vstupu do prostoru nástupišť se musíte prokázat jízdenkou. Všechny vlaky doprovází bezpečnostní služba, která nejen dohlíží na pořádek, ale pomáhá i při zavírání dveří, čímž se pobyt ve stanicích značně urychluje. Veškerá tato opatření mají za následek, že se zde cítíte opravdu bezpečně. Samostatnou kapitolou jsou výpravní budovy, které procházejí rozsáhlou modernizací a čerstvě otevřená odbavovací hala v Marrakeši je opravdovým skvostem. Obsahuje všechny vymoženosti 21. století a přitom plně zachovává arabské tradice a styl. Ve stejném duchu se budují nové objekty ve Fesu, Casa Port a Rabat Ville. Klobouk dolů....

5) Cestování autobusem: Autobusy jsou základním dopravním prostředkem v Maroku, jezdí téměř všude a cestování je levné. V zásadě se dělí na dvě skupiny – státní a soukromé.

Ty státní představuje společnost CTM (www.ctm.ma) a také autobusová divize marockých železnic Supratours (základní informace a vyhledání spojení na stránkách ONCF). Na těchto spojích jezdí moderní vozidla a služby odpovídají evropskému standardu. Autobusy Supratours rozšiřují železnici i do míst, kam koleje nevedou, jízdenky si lze zakoupit přímo u železničních pokladen. Pokud před tím nejedete vlakem, můžete je rovněž použít, stačí navštívit kancelář společnosti a koupit si jízdenku, která je automaticky i místenkou, takže máte vždy zajištěno místo k sezení. Státní společnosti jsou dražší než ty ostatní, proto je místní příliš nevyužívají a bývá zde místa dost. Zajišťují dopravu pouze v důležitých relacích.

Druhou skupinou jsou tzv. „compagnies normals“, spousta soukromých společností, které jezdí všude, jsou levnější, ovšem úroveň je výrazně nižší. Zastavují kdekoli si řeknete, na střeše vozí náklad, takže vždy musí pomocník řidiče vzít žebřík a vše potřebné snést a zase vynést, což cestu výrazně prodlužuje. Autobusy nebývají vybaveny topením, což v zimním období na linkách projíždějících Atlasem, způsobuje, že vám zde klidně jde pára od úst. Toto je však to pravé cestování v duchu této země a pokud nemáte moc naspěch a jste dobře oblečeni, je to velký zážitek.

6) Taxi: V zemi jsou dva druhy taxíků – velké a malé. Tzv. velké taxi („grand taxi“ či „taxi collectif“) zajišťují příměstskou dopravu a nahrazují tak autobusy. Jsou to postarší vozy Mercedes, ve kterých se však přepravuje oficiálně 6 cestujících (2 na předním sedadle a 4 na třech místech vzadu), což není zrovna pohodlné. Jízdné je jen o maličko vyšší než v autobuse a tyto taxíky jezdí celý den kdykoli se naplní. Pokud chcete více prostoru, je možno si zaplatit místo navíc. Obecně lze říci, že je to ideální způsob řešení hromadné dopravy.

Druhou skupinu tvoří tzv. malé taxi („petit taxi“), které zajišťují dopravu uvnitř měst a nesmějí překročit hranice toho svého města. Jezdí jich spousta a ceny jsou velmi mírné, takže zpravidla již ve dvou vyjde cena srovnatelně s autobusy MHD.

7) MHD: Městská hromadná doprava je zajišťována výhradně autobusy, a to i v třiapůlmilionové Casablance. Úroveň je vesměs špatná až zoufalá. Jakž takž přijatelné jsou pouze autobusy v Marakeši a Tangeru, kde dopravu zajišťují španělské společnosti ALSA, resp. Autasa. Na opačném konci žebříčku je Fes s naprosto katastrofálním parkem polorozpadlých vozidel, směrovkami pouze v arabštině a v noci zcela bez osvětlení interiéru. V ostatních městech naleznete všechno v tomto rozmezí. Vzhledem k cenám taxislužby lze rozhodně doporučit využívání taxíků před autobusy.

První tramvajová trať v zemi je v současnosti rozestavěna mezi městy Rabat a Salé, ale zprovozněna má být až v roce 2010.

8) Zajímavosti země: Maroko je zemí bohatých kulturních tradic a přírodních zajímavostí. Turisticky nejvyhledávanějšími místy jsou Marrakech a Fes, bývalá královská města. V obou najdete rozsáhlé staré město (tzv. „medina“) s uzounkými uličkami a vším, co potřebujete k životu. V Marakeši jsou rovněž k vidění palác Bahia či hrobky Saadů s překrásnou arabskou ornamentální výzdobou. Dalším zajímavým městem je Meknes (مناس) s hrobkami sultána Muláje Ismaila a jeho rodiny. V Casablance mnoho zajímavostí pro turisty nenajdete, ale něco přece. Mešita Hasana II. je na marocké poměry výjimkou neboť je přístupná i nemuslimům, i když pouze v rámci prohlídek s průvodcem a mimo pátek, kdy je den hlavních muslimských modliteb. Prohlídka je sice na místní poměry drahá, ale lze ji vřele doporučit. Dozvíte se nejen o stavbě jako takové, ale i o rituálech spojených s modlitbami v islámu a o tom, jak mešita jako sociální jednotka funguje. Prohlídka je nabízena ve francouzštině, angličtině, italštině, španělštině a němčině, takže si každý může vybrat ten svůj jazyk. Rabat je hlavním městem země a je to poklidné diplomatické centrum, kterému dominuje starý kasbah s výhledem na Atlantik a mauzoleum stávající královské rodiny.

Řada turistů do země jezdí kvůli jejím přírodním zajímavostem. Tou hlavní je jistě Sahara a oblast velkých dun v okolí obcí M’Hamid a Merzouga. Oblast M’Hamidu jsme s místní cestovní kanceláří Sahara Services (http://www.saharaservices.info/) na dva dny navštívili i my. Cena byla vysoká (255,- EUR na osobu), rozhodně to však stálo za to a výlet na Saharu s projížďkou na velbloudech, výstupem na duny a noclehem v prostém kempu mimo civilizaci pod úžasnou saharskou oblohou pokládáme za zlatý hřeb naší cesty. Další turisticky zajímavou oblastí jsou pohoří Atlas a Antiatlas, dosahující nadmořské výšky přes 4000 m, které nabízejí procházky zapadlým krajem bez davů turistů a v zimě dokonce i možnost lyžování.

9) Ostatní informace: Maroko je královstvím, jehož král Mohamed VI. se těší všeobecné úctě. Je to muslimská země, ovšem vliv Francie, jejíž kolonií kdysi bylo, je velmi silný dosud, což se projevuje i v na arabské poměry poměrně dobrém postavení žen ve společnosti, či umírněný a tolerantní přístup k lidem jiného než muslimského vyznání. Přesto je vhodné místní zvyklosti dodržovat, chodit oblečeni v dlouhých kalhotách a se zakrytými rameny. Maročané krátké kalhoty používají pouze na pláži a na sport, takže je vhodné se tomuto zvyku přizpůsobit. Lidé jsou přátelští, ochotni pomoci a rádi se s vámi dají do řeči. Alkohol je v zemi k dostání v lepších restauracích (které mají na jeho prodej licenci) a ve specializovaných obchodech. Marocké pivo za moc nestojí, víno je však vynikající.

Oficiálním jazykem je arabština, ve školách se povinně učí francouzština, takže všichni mladí francouzsky umějí. Stejně tak se bez problémů francouzsky domluvíte na nádražích, na poštách a vůbec všude, kde se vyskytují turisté. Nápisy důležité pro turisty bývají také dvojjazyčně. S angličtinou je to však špatné a ovládá ji jen minimum lidí, často jsou to různí kšeftaři či tzv. „faux-guides“ (falešní průvodci), jejichž jediným cílem je vyrazit z turistů peníze. Fenomén falešných průvodců se podařilo vládě zavedením turistické policie do značné míry omezit, přesto se však stále kvůli velké chudobě vyskytují. Většinou však nejsou dotěrní a když dáte najevo nelibost, nechají vás na pokoji. Oficiální měnou je dirham (cca 2,20 Kč), v zemi je dostatek směnáren a vyměnit zde hotovost není problém. Ve větších městech jsou běžně k dispozici bankomaty a větší hotely a obchody akceptují běžné platební karty. Za některé aktivity (např. výlet na Saharu) obvykle můžete zaplatit i v eurech.

Chudoba je všudypřítomná. Setkáte se se spoustou žebrajících žen, ale často též dětí či postižených osob. Tito lidé se často ocitli v bezvýchodné situaci neboť v zemi není systém sociálního zabezpečení na odpovídající úrovni. Dávání almužny je jedním ze základních pilířů islámu a patří proto k běžnému chování zdejších lidí. A opravdu se těžko hledá důvod, proč těmto lidem pár dirhamů nedát!!

Maroko je krásná, příjemná a poměrně bezpečná země a její návštěvu mohu z vlastní zkušenosti opravdu vřele nezávislým cestovatelům doporučit.