Ruské magistrály na vlastní kůži - rok 2010

RUSKÉ MAGISTRÁLY NA VLASTNÍ KŮŽI

Transsibiřská magistrála je nejdelší souvislou železniční tratí světa. Od moskevského Jaroslavského nádraží k cíli ve Vladivostoku překonává neuvěřitelných 9289 km a sedm časových pásem. Je pojítkem držícím Rusko pohromadě. A proto byla odmalička mým snem. A když už vyrazit na Transsib, jak se běžně nazývá, proč nepřidat něco navíc.

Civilizovaný západ

Rusko není jen Transsib. Proto jsem za výchozí bod svého putování zvolil Sankt Petěrburg. Město postavené na příkaz cara Petra Velikého opravdu připomíná Evropu, do níž chtěl tento osvícený panovník otevřít okno. To se mu bezpochyby podařilo a město tuto tradici udržuje dosud – zejména pokud jde o ceny – ty jsou vpravdě západoevropské! Aby měl do Evropy ještě kousek blíž, nechal postavit v nedalekém Petěrgofu, na břehu Finského zálivu, nádherný palác se zahradami ve stylu francouzského Versailles. Světovou proslulost má však také slavná Ermitáž umístěná z velké části v Zimním paláci. Útokem na tento palác započala Velká říjnová socialistická revoluce, jak nás kdysi učili ve škole. Nejdříve však vystřelili z křižníku Aurora – ten však byl z technických důvodů v době mé návštěvy uzavřen. Kdyby tomu tak bylo i v roce 1917, možná by to ušetřilo dějinám mnoho divokých přemetů! A slavná Jantarová komnata, nacházející se v Jekatěrinském paláci, zvaném též Carskoje Selo, v nedalekém městečku Puškin, kterou ukradli fašisté, a nikdy nebyla nalezena, byla již taky obnovena!

Z Petrohradu do Moskvy jsem poprvé vyzkoušel ruský vlak. Jel (jako konečně všechny následující) naprosto přesně a cesta rychle uběhla. Poprvé jsem také vyzkoušel tzv. plackartnyje, otevřené lůžkové vozy, kterými jsem potom absolvoval většinu své cesty. Připomínají sice spíše uprchlický tábor – zejména při delších cestách – ale panuje zde vždy příjemná atmosféra a opravdu netrvá dlouho, než navážete se spolucestujícími kontakt.

Moskva je nejen největším městem Ruska, ale také nejdražším. Tvrdí se dokonce, že je nejdražším městem Evropy – no nevím, ale pokud nechcete přijít na buben, dlouho se tu nezdržujte! Symbolem města je bezpochyby Kreml s krásným Chrámovým náměstím (Sobornaja ploščaď) a Rudé náměstí s chrámem Vasila Blaženého a se známým Mauzoleem, kde, jak praví klasik, jdou lidé v průvodech a klaní se Leninu. Průvody - nebo spíše fronty čekajících - jsou zde stále, ale o klanění nemůže být ani řeč. V mauzoleu se nesmíte ani zastavit, jinak vás přísní strážci pietního místa okamžitě popohánějí dál.

Co však v obou městech rozhodně stojí za návštěvu, jsou zdejší systémy metra. Krásně zdobené stanice s křišťálovými lustry připomínají spíše podzemní palác než dopravní stavbu.

Vlakem napříč Sibiří

Důkladně nasycen pamětihodnostmi usedám do rychlíku Moskva – Krasnojarsk, který se stane na nejbližší čtyři dny mým domovem. Tentokrát jedu ve třídě kupějnyj, tedy v klasickém čtyřlůžkovém kupé. Spolu se mnou zde sedí celá hudební kapela Bravo, která jede koncertovat na pivní festival do Jaroslavle. Je to sice první zastávka na trase, ale cesta trvá čtyři hodiny a tak je na konverzaci dost času. No, a protože je pořádné vedro, skládají variace na téma Ťoplaja vodka! V Jaroslavli nastupuje manželský pár, který pojede se mnou až do konečné stanice vlaku. Vyrážejí na dovolenou do Sajanského pohoří, na Sajanskoje kolco. Jsou to vzdělaní lidé, kteří hodně cestují po světě a poznali už i naši zemi, a tak si máme celé tři dny o čem povídat. Večer jdu poprvé vyzkoušet jídelní vůz. Je tu však za hodně peněz málo muziky! Polovina jídelního lístku není k dispozici, takže číšník musí vždy zákazníkovi říct, co si vlastně může dát. Porce vypadají jako pro děti z mateřské školky, ale ceny jsou snad ještě vyšší než v Moskvě. Není divu, že je tady člověk většinou zcela opuštěn a Rusové si nakupují mnohem levnější zásoby u bábušek na nástupištích.

Druhý den přejíždíme do Asie, což je vyznačeno bílým obeliskem ve vzdálenosti 1777 km od Moskvy. Poté vlak zastaví v Jekatěrinburgu, ale nádraží se stále jmenuje Sverdlovsk Passažirskij. Vůbec v Rusku většina názvů stanic zůstala i po změně režimu původních a neshodují se tak se současným jménem města. Další den vlak projíždí nudnou Západosibiřskou rovinou, kde kromě občasných březových hájů není k vidění téměř nic zajímavého, s výjimkou dlouhých mostů přes Irtyš a Ob. V jídelním voze jsem za celý den nepotkal mimo obsluhy nikoho a pomalu také začínám uvažovat o změně způsobu stravování.

Čtvrtý den ráno dorážíme do Krasnojarsku a opouštíme bezpečí našeho pojízdného dočasného domova. Krasnojarsk je příjemné město na Jeniseji, kterému dominuje kilometrový železniční most přes tuto řeku. Místní muzeum připomíná zvenku spíše egyptský Luxor a socha Lenina v nadživotní velikosti obsahuje i věnování obyvatel města z roku 1970.

O pár hodin později už zase mířím dále na východ. V plackartném se se mnou po chvíli dává do řeči Gríša, který se vrací ze studií chemie na univerzitě v Novosibirsku domů do Ulan-Ude. Umí dokonce anglicky a tak ho zaujal i můj knižní průvodce, kterého se zájmem studuje. Další ráno zastavujeme v Irkutsku. Po prohlídce muzea Děkabristů zamířím na přístaviště Raketa, abych se odtud vydal lodí do Listvjanky na Bajkale. U pokladny potkám francouzský pár, který se marně snaží s pomocí konverzační příručky domluvit s pokladní. Těžký život nerusky mluvících cizinců v Rusku! Působím tedy jako překladatel a nakonec všichni společně vyrážíme k Bajkalu.

Krugobajkalka

Noc trávím v rodinném penzionu v Listvajnce. Konzumní turisté, pohybující se za deštníkem průvodce, večer odjeli a ve vesnici se rozhostil klid a mír. Ráno jsem se součástí konzumní turistiky stal nakrátko i já, když jsem si chtěl projet trať Krugobajkalka takzvaným Krugobajkalským expresem. A tak ráno stojím v přístavu, kam mezitím přijíždějí autobusy plné korejských turistů, společně s nimiž se přeplavuji do přístavu Port Bajkal na protějším břehu, kde už na nás čeká onen „expres“. Krugobajkalka je původní součástí Transsibu. Když však v 50. letech postavili na řece Angaře nad Irkutskem přehradu, část trati zatopili a museli ji proto přeložit jižněji. To, co zůstalo, je však hotovým divem techniky. Na 84 km je zde 39 tunelů a více než 100 mostů. Výstavba tohoto extrémně náročného úseku trvala na počátku 20. století pouhé 3 roky. V současnosti zde jezdí čtyřikrát týdně smíšený vlak zvaný „matanja“, jehož jízdní řád však není vůbec snadné získat, pokud již nejste na místě samém. Kromě toho zde funguje výše zmíněný „expres“. Ten je však komerční záležitostí nejhrubšího zrna, kdy davy organizovaných turistů běhají za „exkursovodem“ s megafonem v ruce a při extrémně dlouhých zastávkách se oddávají piknikům. Cesta je tak neskutečně zdlouhavá, nudná a vyčerpávající. Naštěstí si ke mně přisedly tři „bábušky“. Byly to sestry a sjely se na návštěvu. S jejich přispěním se cesta dala přežít a vyuzené kamčatské ryby, kterými mne pohostily, patřily k tomu nejlepšímu, co jsem na cestě poznal. Večer jsme konečně dorazili do Sljudjanky na současné trase Transsibu, a protože mi vlak odjížděl až po půlnoci, sedl jsem si na břeh Bajkalu a nasával krásu tohoto místa.

Ulan-Ude a pak na BAM

Ráno přijíždím do Ulan-Ude a vydávám se do města. Tomu vládne obrovitá Leninova hlava, která se svými téměř 14 m (včetně podstavce) přísně dohlíží, zda zdejší lidé nedělají nějaké nepředloženosti. Ve městě je velmi zajímavé Etnografické muzeum zabajkalských národů, kde se člověk může dovědět o životě zdejších obyvatel opravdu mnohé. Jeho součástí je i malá zoo, ta však má k evropskému standardu skutečně daleko! Vrcholem jsou dva medvědi, žijící v kleci o rozměrech asi tak 3 x 2 m. Říkal jsem si, že když mě tady zavřou, nemůžu na tom být hůř! Rozhodně nedoporučuji milovníkům zvířat a už vůbec ne ekologům!

Odtud se vracím vlakem kus zpět – přes Irkutsk do Tajšetu, odkud budu pokračovat dále na východ po Bajkalsko-Amurské magistrále. Cestou si ve Vydrinu kupuji od „bábušky“ na nástupišti uzeného omula – rybu, která je jedním ze symbolů Bajkalu – a mám slušný oběd.

Bajkalsko-Amurská magistrála (BAM)

O stavbě této železnice se moje generace učila ve škole málem jako o stavbě století. A i když o její smysluplnosti lze jistě s úspěchem pochybovat, několik pro bychom určitě našli - zpřístupnila ložiska nerostných surovin odlehlé Sibiře a Dálného Východu, přispěla k osídlení této vzdálené oblasti a je bezpochyby unikátním technickým dílem konce 20. století. I když její první část je poněkud nudná, zajímavosti na sebe nedají dlouho čekat – nejdříve v Bratsku trať vede přímo po koruně kilometrové hráze známé Bratské přehrady na Angaře, poté vlak vjede do hor a šestikilometrovým Dabanským tunelem si musí prorazit cestu k Bajkalu. Zde také leží jedno z nejvýznamnějších sídel na trase – Severobajkalsk. Zdejší města vznikla v souvislosti se stavbou BAMu a tak je tvoří především paneláky. Výpravní budova stanice je zpravidla architektonicky nejcennějším objektem města. Před nádražím často stojí pomník parní lokomotivy jako výraz uznání k železničářům. Ti se zde, na rozdíl od našich zemí, stále těší značné úctě, což dokumentují i transparenty na budovách, vyvěšené při příležitosti jejich svátku, jejichž volný překlad by mohl znít „Vše nejlepší k svátku – drazí železničáři!“

Ze Severobajkalsku pokračuji vlakem dále k východu. Se mnou v kupé cestuje Nikolaj, jedoucí ze svého domova na Urale do práce na nové železniční trati k rozsáhlým uhelným slojím nedaleko Věrchnězejska. Dva měsíce v pracovním táboře a pak dva měsíce doma, v zimě minus šedesát stupňů. To je opravdu jen pro tvrdé povahy. Nikolaj je správný Rus a čas si krátí konzumací vodky, kterou pravidelně střídá s cigaretami a spánkem. Pravidelně, co hodinu, si dopřává svých „sto grámov“ a zasvěcuje i mě do tajů konzumace tohoto ruského fenoménu. „Sto grámov – éto pjať bulbul“ zní cenná rada. „Ale vždyť jsi jich tam dal nejmíň dvanáct“, namítám. „Ty moc rychle počítáš, musíš pomaleji“. Logická odpověď.

Za Severobajkalskem museli inženýři vynaložit veškerý svůj um, aby si poradili se zdejšími extrémními podmínkami – trvale zmrzlou půdou a náročným terénem. Trať prochází řadou tunelů v březích Bajkalu a nakonec nejdelším ruským tunelem – Severomujským – dlouhým 17 km. Jeho stavba byla dokončena až v roce 2004, přestože BAM je v celé délce sjízdný již od roku 1991. Samotná jízda tunelem je zážitkem, cesta po původní provizorní trase přes průsmyk však, dle dochovaných stop v terénu, musela být úchvatná.

Tynda je centrem BAMu a zdejší výpravní budova připomíná americké sci-fi. Dopravní kancelář je zavěšena mezi dva vysoké betonové pylony a podobá se spíše kosmickému centru než nádraží. Odtud pokračuji do Komsomolsku na Amuru. Sešla se zde velká skupina dělníků, kteří - stejně jako Nikolaj - jedou stavět uhelnou dráhu. A protože hladina vodky již překročila meze slušnosti, musí pro zklidnění situace zasáhnout milice. Trať vede odlehlým krajem, řada stanic je opuštěna v lesích a není zde vidět žádné další stopy civilizace. Ve vlaku se mnou sedí třináctiletý Saša, který cestuje od babičky z Moskvy. Sám týden vlakem – 9000 km. Hezký prázdninový výlet! Vyjel z domova hned 1. června, kdy v Rusku začínají prázdniny a týden cestoval „v gósti“, teď na začátku srpna zase týden cestuje „damoj“.

Komsomolsk na Amure je příjemným centrem Dálného Východu. Pochází z 30. let, kdy jej postavili komsomolci jako příspěvek osídlování oblasti. Rozlehlé bulváry jsou lemovány množstvím zeleně a řeka Amur působí velkolepě. Socha Lenina nám tentokrát připomene i jeho pravé jméno – je na ní, zřejmě pro jistotu, napsáno Uljanov / Lenin.

Nočním vlakem odjíždím do Vladivostoku. Zdejší kraj má charakter nížiny, a protože srpen je zde v podstatě obdobím dešťů, všude je plno vody. A tak není divu, že se zde daří komárům – jsou v plné síle a ani repelent moc nepomáhá!

Vladivostok a Primorje

Vládce východu – to je význam názvu tohoto města, které je cílem železničních cestovatelů z celého světa. Do roku 1991 bylo cizincům jako vojenský přístav uzavřeno, to je však již naštěstí minulostí. Pomník 9288. km Transsibu je v obležení japonských a korejských turistů, kteří sem přiběhnou, sledujíce deštník či jiný předmět v rukou průvodce, pořídí několik nezbytných fotografií a vyrazí za dalšími atraktivitami. Samozřejmě – ne vlakem!

Vladivostok leží v krásné poloze nad zálivy Japonského moře – okrajového moře Pacifiku. Kdo jej chce vidět z výšky, může vystoupit na pevnost, kde je také vojenské muzeum. Pod ní se nachází velké a moderní Oceanárium, které je opravdu zajímavé a rozhodně za návštěvu stojí. A kdo ještě nebyl v ponorce, může vyzkoušet zdejší Muzej podvodnoj lodki S-56. Lenin stojí tentokrát přímo naproti nádraží a rukou ukazuje zřejmě ke světlým zítřkům. Podle směru někam do Severní Koreje. Že by tam na nás ony světlé zítřky čekaly?

Komu 9289 km od Moskvy nestačilo, může se vydat až na úplný konec – do města Nachodka. Příměstské jednotky sem jezdí z Vladivostoku přes Partizansk několikrát denně a přímý rychlík jednou za dva dny z Chabarovska. Zdejší hlavní osobní nádraží se jmenuje Tichookeanskaja a leží 9328 km od Moskvy. Trať samotná projíždí pohořím Sichote-Alin a je krásná, stejně jako poloha města na kopcích podél Nachodinského zálivu. Jinak toho tady ale mnoho k vidění není.

Jiné je to ale v Chabarovsku. Město leží na březích Amuru, je plné širokých zelených bulvárů a Leninovo náměstí s jeho nezbytnou sochou a množstvím fontán je i v horkém letním dni balzámem na duši. A zdejší regionální muzeum je nejlepší, které jsem za celou cestu viděl. U Chabarovska je také nejdelší most na celém Transsibu. Překonává řeku Amur a měří 2600 m. Pro jistotu je zde i tunel pod řekou – postavený za druhé světové války – měřící 7 km. I ten je na Transsibu nejdelší.

Do Mongolska

Z Chabarovska pokračuji plackartou směrem k západu. Po projetí Židovskou autonomní oblastí a jejím centrem Birobidžanem, jehož název je na nádraží vyveden nejen azbukou, ale i hebrejsky, vjíždí vlak do opravdu odlehlé hornaté oblasti. V minulosti zde ani nevedla asfaltová silnice a nezpevněná cesta byla při deštích nesjízdná. Dnes je zde sice silnice již vybudována, provoz na ní je ale stejně velmi slabý. Prvním větším městem na trati je až Čita, kde nastupuje Vasilij, řádně posilněný vodkou. Jede na „váchtu“ (hlídku), jak sám říká. Po krátké konverzaci se mnou dochází k jednoznačnému závěru – „Ty češskij špion!“. Naštěstí ostatní spolucestující nebyli téhož názoru.

Vystupuji znovu v Ulan-Ude, okruh se uzavřel. Odtud druhý den zamířím směr Mongolsko. Osobní vlak Irkutsk – Nauški veze dva přímé vozy – jeden ruský a jeden mongolský – do Ulaanbaataru. Kupé se mnou sdílejí – světe div se – dva Češi! Cestují taky po Transsibu a udělali si krátký výlet do Mongolska, než budou pokračovat do Vladivostoku. A tak si máme hodně, co říct. A času je na to dostatek – vlak stojí na hranicích celkem 8 hodin, a to nejen kvůli důkladným pasovými a celním prohlídkám (musím však uznat, že vše probíhalo velmi korektně), ale také zásluhou tříhodinového pobytu, kdy se neděje vůbec nic. Můžete se aspoň projít po nádraží. Poté policie vybere pasy a odejde s nimi někam pryč za účelem řádné kontroly. V takové situaci si uvědomíte, jakou výhodou je Schengen. Ruský vůz je plný cizinců, je tu i uruguayský zájezd, z nichž jeden cestující má o den propadlé vízum. Protože však zdejší pohraničníci kromě „border control“ neumějí cizím jazykem vůbec nic, musím se znovu ujmout role překladatele. Vyšlo ho to na 2300 rublů (cca 1500 Kč) pokuty. „To by nás zajímalo, jestli po tom, cos tady pro ně dělal tlumočníka, by si dovolili po tobě něco chtít, kdybys neměl něco v pořádku“, zapřemýšlel můj český spolucestující Jindra. Po pěti hodinách čekání s námi mongolská lokomotiva konečně vyrazila přes hranici a po dalších dvou a půl hodinách kontroly v mongolském Sűchbaataru nás konečně zavěsili na noční vnitrostátní mongolský vlak a zamířili jsme k Ulaanbaataru.

Mongolsko

Ráno zastavujeme v Ulaanbaataru a naše cesty se s mými českými spolucestujícími rozcházejí. Přes místní cestovní kancelář mám na dva dny zajištěn výlet do okolí hlavního města. Průvodkyně s řidičem na mne čekají u vlaku a ihned vyrážíme. Cestou na benzince kupujeme korejské pivo a za chvíli jsme v národním parku Terelž. Tento park je známý unikátními skalními útvary, z nichž nejslavnější je „Želva“, ale najdeme zde i obdobu Starosty a starostové z Teplicko-adršpašských skal. Ubytováváme se v jurtě u rodiny, která zde má hospodářství, a pro vylepšení svého rozpočtu nabízí tři ghery turistům (ve čtvrtém žijí sami). Odtud se vydáváme na koních ke klášteru Ayrapala. Neseděl jsem na koni asi dvacet let a měl i trochu obavy, ale dostal jsem cenné rady – nebát se a nespadnout! Ale koníček byl poslušný a volným krokem se mnou doputoval tam i zpět. Parádní zážitek!

V noci lilo jako z konve a silně se ochladilo. Zatímco den před tím bylo skoro třicet stupňů, teď po ránu jen dva. Takže nezbylo, než v jurtě zatopit. K tomu bylo třeba odstranit kus střechy, aby vznikl otvor, kterým se prostrčil komín. Ráno to pak uvnitř vypadalo jako na přehradě, ale paní domácí si rychle poradila. Zdejší domorodá strava mi však moc k srdci nepřirostla a zejména zdejší čaj s mlékem určitě v budoucnu oželím. Ale jak praví jedno rčení – doma jez, co máš, v cizině, co ti dají.

Poslední den zbyl na prohlídku hlavního města. Ulaanbaatar je změtí paneláků, mezi nimiž jsou ale ukryty hotové poklady. Klášter Gandan je centrem mongolských buddhistů a přežil i komunistické represe. Uvnitř je 27 m vysoká pozlacená socha Buddhy. Klášter Choijin Lama sice už svému účelu neslouží, je zde ale vynikající muzeum buddhistických religiózních předmětů. Na hlavním – Sűchbaatarově – náměstí jsou kromě všudypřítomného idolu Čingis Chána a vládních budov i vynikající muzea – historické, dokumentující vývoj mongolské civilizace a kultury od nejstarších dob až po komunistickou éru a následnou demokratizaci v závěru 20. století, a přírodovědné, kterému dominují dvě kompletní kostry dinosaurů. Na kopci nad městem stojí Zaisan - památník dějin sovětsko-mongolské spolupráce, které můžeme názorně pochopit ze zdejší kruhové mozaiky. Většina lidí ale dnes zdolává 304 schody k památníku zejména kvůli nádhernému výhledu na město.

No a to je skoro vše. Mongolské aerolinie mě spolehlivě dopravily do Berlína a odtud už to bylo domů, co by kamenem dohodil.

A co říci závěrem? Obě země rozhodně stojí za návštěvu. Je zde bezpečno a dopravní služby fungují spolehlivě. Co je však na těchto zemích nejvzácnější, jsou jejich lidé. Otevření, přátelští, družní a pohostinní. I po letech utrpení, která jim minulost přinesla, si uchovali tyto cenné vlastnosti. A tak se tady budete cítit skoro jako doma.