Cesta na Balkán - rok 2007

CESTA NA BALKÁN

aneb nejhorší z celého Balkánu je pražské hlavní nádraží

Na Balkán přes Itálii

Jako každým rokem, rozhodl jsem se i v letošním závěru roku uskutečnit větší cestu do zahraničí. A po několika letech, kdy jsem volil převážně jiné druhy dopravy, rozhodl jsem se tentokráte pro vlak. Na cestu jsem vyrazil ze svého domovského Zlína a přes Břeclav jsem mírně zpožděným EC Vindobona dorazil do Vídně. Zde jsem nastoupil do EN „Allegro Tosca“, kterým jsem pokračoval do Itálie. A protože jsem se chtěl vyspat, zakoupil jsem si „GlobalPreis“ pro lehátkový vůz. Cestování lehátkovým vozem FS však bylo mimořádně nepohodlné, lehátka příliš úzká a polštářky titěrné, takže se zrovna necestovalo příjemně. Spíš naopak. Ráno byl člověk rozlámaný a svět se nejevil pozitivně. Cestování tímto způsobem tedy rozhodně následovníkům doporučit nemohu, snad by už bylo pohodlnější cestovat normálně vsedě.

Nicméně ráno jsem byl v Bologni, a protože jsem zde měl téměř čtyři hodiny času, měl jsem příležitost si po rozednění prohlédnout centrum města. Tomu vévodí překrásná Basilica di San Petronio a nedaleké šikmé věže Torri Pendenti, z nichž na tu méně šikmou a současně vyšší z obou je možno i pěšky vystoupit.

Z Bologni jsem pokračoval přímým vlakem do Brindisi. Vlak nesl hrdé označení ES, tedy Eurostar, domníval jsem se tedy, že pojede některá z moderních jednotek ETR. Avšak chyba lávky, tento vlak nese přesné označení „ES city“, což znamená klasickou soupravu, v čele s lokomotivou řady E 444, která se navíc těsně před Brindisi rozhodla stávkovat, ale nakonec se ji strojvedoucímu podařilo umravnit, takže jsme s dvaceti minutami zpoždění dorazili do cíle.

Brindisi je příjemné místo pro procházky a pro památkožrouty jsou zde k vidění například antické sloupy označující konec slavné Via Appia z Říma. Ale to hlavní, kvůli čemu jsem zde, byl přístav, odkud denně kromě neděle odplouvají trajekty do albánského Vlorë. A abyste si mohli vybrat, zrovna tři a všechny najednou, ve 23 hodin. A v tomto mimosezónním období zrovna nejsou z nejplnějších. Já jsem volil M/F Kapetan Alexandros, kterou provozuje řecká společnost Agoudimos Lines. Je to sice poněkud postarší loď (1962), ale v roce 1990 prošla celkovou rekonstrukcí a cestování s ní je velmi příjemné. Celkem nás na ní ale bylo tak maximálně možná třicet cestujících a deset automobilů. Ale ještě než jsme se nalodili, čekala nás pasová kontrola. V přístavu ji zajišťoval jediný neuvěřitelně pomalý policista, který jedním prstem datloval do notebooku nějaké údaje z pasů, takže ač jsem byl asi patnáctý v řadě, trvalo mi, než jsem se k němu dostal, skoro 90 minut. A to tu bylo pár cestujících! Jak by to fungovalo při větším náporu, si nedovedu představit.

Albánie na vlastní kůži

První mou zastávkou na trase byla Albánie. O této zemi, která byla dlouhá léta světu uzavřena, toho víme velmi málo, a to způsobuje množství fám, které mezi lidmi kolují, o její nebezpečnosti. Málem, že tam za každým rohem čeká někdo, aby vás okradl či rovnou oddělal. Tato představa Albánie je však naprosto scestná a nesmyslná. Já mohu zcela zodpovědně říci, že Albánie je při zachovávání určitých běžných bezpečnostních opatření pro turisty zcela bezpečnou zemí a s výjimkou obrovské chudoby a z toho vyplývající žebroty, se zde nejspíš s ničím špatným nepotkáte. Spíš naopak. Lidé jsou přátelští a všude panuje pohoda a klid. Zemi však rozhodně nemohu doporučit k návštěvě ekologickým aktivistům, protože ti by museli ze všudypřítomného nepořádku dostat šok a třes. Stejně tak není země vhodná pro ty, kteří jsou zvyklí na luxusní pobyty se vším komfortem. Toto Albánie nabídnout nemůže. Co však nabídnout může, jsou krásná příroda, přívětiví lidé a kousek jiného světa vklíněného do Evropy.

Loď připlouvá do Vlorë ráno, takže se na ní můžete pohodlně vyspat. Již při nástupu odebere posádka nealbáncům pasy s tím, že jim budou vráceny při pasové kontrole na vstupu do Albánie. Musím říct, že mě toto opatření poněkud zaskočilo a že jsem měl i trochu strach, ale všechno dobře dopadlo a ráno jsem se se svým pasem zase shledal. Při vstupu do Albánie platí všichni cizinci konzulární taxu 10 EUR. Češi a Poláci by dle údajů z webu Ministerstva zahraničí Albánie měli být od tohoto poplatku osvobozeni a zřejmě i slečně u pasové kontroly se na počítači taková informace objevila, protože dobrých 15 minut běhala s mým pasem po areálu, ale když se vrátila, řekla, že zaplatit mám. Tak jsem dal 10 EUR a dostal razítko, opravňující mě ke vstupu do země.

Hned v přístavu se na mne vrhli taxíkáři a žebrající děti. Jednomu z taxikářů se mi nepodařilo uniknout, což se nakonec ukázalo jako štěstí. Předpokládal jsem, že z Vlorë pojedu do Tirany odpoledním vlakem. Co jsem však netušil, bylo, že v Albánii došlo k redukci spojů na všech tratích (s výjimkou hlavní trati Tirana – Durres) na jediný pár vlaků denně. A tak z Vlorë jede nyní jediný spoj v 5:40 ráno. Nebýt toho taxíkáře, byl bych se o tom pravděpodobně nedozvěděl, neboť nádraží bylo uzamčeno a ztratil bych celý den čekáním na vlak, který nejede.

Tak jsem nakonec vyrazil autobusem. Cestování po silnicích je opravdovým zážitkem. Mercedes je pro Albánce symbolem kvality. A tak, téměř každý, kdo má automobil, touží po Mercedesu. Je úplně jedno, jak je starý, hlavně, že jezdí... Totéž platí i u autobusů, takže se po místních silnicích prohánějí prastaré Mercedesy, které svá nejlepší léta evidentně strávily v Řecku, často mají ještě i řecké nápisy. Jízdenky v autobusech nedostanete a na cestu se vyráží až, když je ve voze dost cestujících. Kromě toho si můžete vůz stopnout kdekoli na jeho trase, klasické zastávky v našem pojetí zde téměř nenajdeme. Silnice jsou v katastrofálním stavu a je nutno říci, že většina našich vyasfaltovaných zemědělských cest je v lepším stavu než hlavní albánské silnice, místy se dá jet jen tak 20 km/h a i to si opravdu užijete. Ale je pravdou, že i v této oblasti se situace postupně zlepšuje a hlavní silnice, spojující zemi s Makedonií a Černou horou již prošly rekonstrukcí a jsou ve velmi dobrém stavu.

Tirana je příjemným místem k návštěvě. Centrum města s vládními budovami a Národním muzeem, a také mešitou Et’Hema Beye, je sice v ryze komunistickém duchu, ale ve městě vládne pohoda a klid. V noci ale musíte být připraveni, že osvětleny jsou pouze nejhlavnější ulice a sem tam narazíte na odkrytý kanál nebo „past na mamuty“, ve které byste se mohli i nepříjemně zranit. Je třeba se dívat, kam šlapete!

Ráno jsem vyrazil vlakem do Makedonie. Veškerou vozbu v Albánii zajišťují československé lokomotivy řady T669.1 (zůstalo i původní číslování dle Ing. Kryšpína) a ojeté vozy, především z Německa, Itálie a Rakouska. Cestování vlakem je pohodlné, vlaky jezdí načas a jízdné je opravdu lidové. Ani hladu se nemusíte obávat, ve vlaku se stále pohybují různí místní prodavači, kteří nabízejí všelijaké pamlsky, ovoce, či balené nápoje. Kuřáci si rovněž přijdou na své, neboť v každém voze chybí několik oken (vyražená se nezasklívají) a vzniklých otvorů využívají kuřáci k ukojení své vášně. Ve vozech samotných se kouřit nesmí.

Dále na Balkán

Vlak končí svoji jízdu v Pogradci na březích Ochridského jezera. Moje cesta pokračovala do Makedonie. Žádná hromadná doprava zde sice nefunguje, ale taxíkářů je v okolí dost, a ti vás rádi odvezou do nejbližšího makedonského města Ohridu. Účtovali si za to 30 EUR, což vzhledem ke vzdálenosti 35 km není přemrštěná cena. Hraniční kontrola proběhla bez problémů a po krásné jízdě po úzké silnici podél jezera jsem dorazil do Ohridu. Toto město je kulturním centrem Makedonie, nabízí řadu historických památek – především církevního charakteru. Z města jsem pokračoval autobusem do hlavního města Skopje. Protože však všechny přímé spoje byly vyprodány, nezbylo než cestovat oklikou přes Bitolu, což zabralo 5,5 hodiny (bez přestávky), takže jsem ve skopském hotelu rozhodně nepohrdl Skopským pivem.

Ve Skopje toho mnoho k vidění není, většina města spadla nejen při zdejších bojích s Turky, ale také při velkých zemětřeseních, z nichž to poslední postihlo město roku 1963 a odneslo jej i místní vlakové nádraží. Namísto toho byl vybudován na jiném místě komplex zvaný „Transporten centar“, kde jsou na jednom místě vlaky, autobusy i MHD. Objektivně je nutno uznat, že zatímco autobusová část nabízí kvalitní služby, ta železniční vypadá přímo odpudivě. Jednou z mála opravdových pamětihodností města je Kamenný most přes řeku Vardar.

Ze Skopje jsem využil vlaku Ex „Olympus“, kterým jsem pokračoval do Bělehradu. Makedonii jsme opustili s přijatelným zpožděním 35 minut, které však v Srbsku narostlo na děsivých 135 minut. Srbské železnice jsou v hrozném stavu, na dlouhých úsecích jsou pomalé jízdy, které však nejsou promítnuty do jízdních dob vlaků, pročež vznikají takováto drastická zpoždění. Případní cestovatelé do této oblasti by měli s tímto stavem každopádně počítat. Druhý den ráno jsem vyrazil znovu na bělehradské nádraží, abych si zakoupil jízdenku do Baru v Černé hoře. Bělehradské nádraží připomíná Československo před zavedením počítačů, dámy v pokladnách vypisují jízdenky ručně a stále volají „šéfovi“, který zřejmě jako jediný má počítač a přiděluje jim místa. Na nádraží si mě přehazovali jako horký brambor, až jsem nakonec skončil ve VIP, kde (kupodivu!!) měla paní taky počítač, ta se mne ujala a po dlouhém, hodinu a půl trvajícím, úsilí, jsem si vítězně odnesl jízdenku s místenkou. Kdo hodlá v Bělehradě nakupovat jízdenky, měl by se obrnit opravdu silnou dávkou trpělivosti!

Nejvýznamnější památkou města je pevnost Kalemegdan, z níž se nabízí nádherný pohled na Bělehrad, ale především na soutok Dunaje se Sávou. Tramvajoví nadšenci se mohou dosytosti povozit tramvajemi z produkce ČKD Praha a v centru se můžete projít po pěší zóně či navštívit hospodu s prapodivným názvem „?“. Název prý vznikl v dávné minulosti, kdy kněží z blízké katedrály nesouhlasili s názvem, který hostinci dal jeho majitel a přinutili jej nápis přemazat. Ten uposlechl a nahradil jej otazníkem a u toho už zůstalo. Ač je to na pohled pěkná hospůdka, s jídlem mě tady ale rozhodně nenadchli.

Vlak IC „Podgorica“ z Bělehradu do černohorského Baru vyrazil včas, to však byl taky jediný okamžik, kdy včas jel. Už v první stanici za Bělehradem jsme měli dvacetiminutové zpoždění, které ze stejných důvodů jako v předchozím případě stále rostlo, takže jsme do cíle dorazili se 120 minutami. Hrůza, děs, běs...

V Baru toho mnoho k vidění není, ale 60 km vzdálený Kotor, to je známá turistická destinace. Autobus jezdí každou chvíli, ale může se vám stát, že zrovna budou někde něco opravovat na silnici a nechají vás tam klidně hodinu stát, takže těch 60 km zabere pak i 3 hodiny jízdy. A na prohlídku Kotoru mnoho času nezbude. Přesně tak tomu bylo v mém případě, takže o výstupu 1500 schodů na místní pevnost jsem si mohl nechat zdát a zdejší pobyt se změnil v průlet centrem města. Cesta poté pokračovala podél Boky Kotorské do městečka Herceg Novi. Cesta podél největšího jihoevropského fjordu je skutečným zážitkem!

Z Herceg Novi jezdí dvakrát denně autobus do Dubrovniku, kam je to odsud pouhá hodina jízdy. Dubrovnik není třeba zvlášť představovat, je pravidelným cílem českých turistů a jeho hlavním lákadlem je kromě moře Stari Grad obehnaný hradbami, řada kostelů a úzké uličky lákající k bloumání bez cíle.

Z Dubrovniku jsem pokračoval trajektem do Splitu. Loď M/F Liburnija z roku 1965, provozovaná společností Jadrolinija odjíždí z Dubrovniku každý čtvrtek a neděli a na cestě zastavuje na ostrovech Korčula a Hvar. Ze Splitu pokračuje přes noc do Rijeky. Plavba je to překrásná, díky nádhernému členitému chorvatskému pobřeží, které stále nabízí něco zajímavého ke sledování. A mimo sezónu budete mít loď téměř sami pro sebe. Ve Splitu je úžasný Diokleciánův palác, zařazený na seznam UNESCO, město je ale jinak především velkým dopravním uzlem. I já jsem jej využil k přestupu na autobus, kterým jsem popojel do městečka Metković na hranicích s Bosnou a Hercegovinou.

Metkovićem prochází trať spojující chorvatská města Záhřeb a Ploče, procházející napříč bosensko-hercegovským územím. Ranní vlak z Metkoviće do Mostaru jel včas, hraniční kontrola bezproblémová, jenom počasí se nám poněkud pokazilo a v Mostaru nastalo hotové Boží dopuštění. To mě však nemohlo rozházet a suverénně jsem vyrazil na prohlídku centra, kterému vévodí obnovený Stari Most, zničený za občanské války. Historické centrum města je opraveno, odbočíte-li však do okolí, všude kolem uvidíte spoustu památek na válečné hrůzy a jenom si říkáte „proč?“ Proč tito pohodoví a milí lidé dokázali napáchat jeden proti druhému tolik hrůz!!?

Vlaková doprava na zdejší trati neoplývá zrovna hojností spojů – jeden jede ráno a druhý večer – a tak jsem pro cestu do Sarajeva využil autobusu, který zde jezdí šestkrát denně. Cesta trvá dvě a půl hodiny nádhernou krajinou s průjezdem masívem Bjelašnice. Vrcholový tunel otevřel jiný svět. Na západě přímořské podmínky, teplo a déšť, na východě zima a sníh. Tady si člověk uvědomí, jaký vliv mají na místní klima tyto hory. Sarajevo má krásné centrum města, zvané Baščaršija (pochází z turečtiny) a chlubí se tím, že je městem tří náboženství. A skutečně, najdeme zde pravoslavnou i katolickou katedrálu a nejvýznamnější místní mešitu Gazi-Husrevbejovu. Tramvajová doprava ve městě funguje a milovníci vozů z ČKD Praha si zde opravdu přijdou na své.

Na jaře 2007 začal jezdit přímý noční rychlík Sarajevo – Zagreb (opačně rovněž) a od konce října je v něm řazen i lehátkový vůz HŽ. Tato varianta cestování do hlavního města Chorvatska se velmi osvědčila, jízda byla velmi příjemná, lehátko Chorvatských železnic bylo nesrovnatelně pohodlnější než to italské a díky inteligentně vytvořenému jízdnímu řádu se pohraniční kontrola odbývá až v ranních hodinách, takže vás nikdo nebudí uprostřed noci. Do Záhřebu jsme dorazili včas.

Ani jsem s tím nepočítal, ale povedlo se! Díky včasnému příjezdu jsem stihnul první ranní autobus na Plitvička jezera. Tento nádherný kout přírody, zařazený na seznam přírodního dědictví UNESCO a proslulý z cyklu filmových příběhů o Vinnetouovi, je opravdu kouzelný. Byla otevřena pouze část areálu, ale i tu jsem měl téměř sám pro sebe a mohl si ji v klidu vychutnat.

Po návratu zbyl dostatek času na prohlídku centra Záhřebu. Zdejší tramvaje rovněž často pocházejí z matičky Prahy, i když zde už nemají jednoznačnou nadvládu. Opravdovou kuriozitou je pak místní pozemní lanová dráha zvaná Uspinjača, kterou se lze dostat do části Gornji Grad. Je to beze sporu jedna z nejkratších veřejných lanovek na světě, její šikmá délka je pouhých 66 m při převýšení 36 m. U její vrcholové stanice stojí věž Lotrščak, z jejíhož ochozu se nabízí krásný výhled na město, a když se sem dostanete v poledne, uslyšíte i výstřel z místního děla. Centru města dominuje nádherná katedrála a zdejší kuriozitou je Kamenná brána, která se uprostřed lomí o 90º a v ohybu je vybudována malá kaplička.

Vlakem EC „Mimara“ pokračuji do Slovinska a první mojí zastávkou je Bledské jezero. Jeho symbolem je kostelíček na ostrově uprostřed jezera, výlet k němu lodičkou zvanou pletna je nefalšovanou turistickou atrakcí. Naproti stojí bývalé letní sídlo Tita, které se proměnilo v luxusní hotel. Jeskyně Postojnska jama je další známou atrakcí. Je však natolik zkomercializována, že UNESCO ji odmítlo zapsat na seznam přírodního dědictví. A nemohu říct, že bych s tímto rozhodnutí nesouhlasil. Kromě dvoukilometrové jízdy vláčkem připomínajícím spíše Disneyland, je na závěr prohlídky uprostřed jeskyně dokonce stánek se suvenýry!! To by asi do přírody opravdu patřit nemělo.

Nejhorší je pražské hlavní nádraží

A na závěr do Ljubljany. Slovinské železnice silně modernizovaly svůj park elektrických jednotek vozy typu Talent, takže cestování je velmi příjemné. Centrum Ljubljany je malé, ale hezké, své stopy zde zanechal architekt Jože Plečnik, který se zasloužil rovněž o poválečné úpravy Pražského hradu, a Ljubljanski grad na vrcholku kopce nabízí krásný rozhled. Nová jednokabinová pozemní lanová dráha vás tam vyveze za chviličku. Hostel Celica je předělaným vězením a můžete si zde vyzkoušet, jaké to je, být nevinně za mřížemi. No a to už se přiblížil konec. „Plečnikem“ jsem se přesunul do Prahy, kde jsem bohužel musel strávit dvě pozdně večerní hodiny na hlavním nádraží a byl jsem opravdu zděšen. Jeho stav je všeobecně znám, ale s něčím podobným se ani na Balkánu nesetkáte. Takže jednoznačně platí, že nejhorším z celého Balkánu je pražské hlavní nádraží.